"Ta naše neviňoučká Sýrie", aneb Potíže zkurvysyna, jenž není americkým zkurvysynem

16. 12. 2011 / Karel Dolejší

Příspěvek Radima Gondy je svým způsobem typickou ukázkou ideologizujícího komentáře, jaký lze ostatně od podobně profilovaného autora logicky očekávat. Přesto redakce přistoupila k jeho zveřejnění - v rámci zásady audiatur et altera pars a také proto, že syrská kauza je do jisté míry v současnosti osou, kolem níž se otáčí příští osud celého světa, a neměla by se tedy stát předmětem interpretačního monopolu příznivců intervence.

Gonda označuje syrský režim za "antiimperialistický". Pravda je, že jde o režim se samostatnou politickou linií, sekulární, brutální, silně cynický a autoritářský, do jisté míry se stále odvolávající na "arabský socialismus", který však ve své zahraničněpolitické orientaci nepostrádá také pragmatické prvky. To se projevuje mj. i tím, že syrské mučírny, podobně jako libyjské, byly ochotně poskytnuty americké "válce proti terorismu". Zkrátka a dobře, zase podobně jako Kaddáfího Libye, také Sýrie v minulosti udělala leccos proto, aby se USA zavděčila. Ovšem jak vidět, nestačilo to.

Do jaké míry můžeme označit za "antiimperialistický" stát, který se prokazatelně masívně vměšoval do vnitřních záležitostí sousedního Libanonu a vojensky tam podporuje jednu z místních ozbrojených frakcí, to by také mohlo být předmětem dlouhých diskusí. Jenže takové terminologické spory lze možná vést někdy jindy, teď na ně totiž není zrovna vhodný čas.

Klíčově důležité je totiž ve skutečnosti toto: Sýrie se natolik znelíbila Západu nikoliv z toho důvodu, že potlačuje protivládní protesty vojenskou silou atd. (do jaké míry byly tyto protesty na počátku spontánní a do jaké míry už tehdy uměle vyvolávané, to lze z perspektivy středoevropského pozorovatele teď opravdu jen ztěží rozhodnout; jisté však je, že aktuálně dostávají protivníci prezidenta Asada vydatnou finanční, vojenskou, logistickou a organizační pomoc ze Saúdské Arábie a Turecka), protože stejný postup se například bahrajnskému či saúdskému režimu bez větších potíží toleruje. Předmětem sankcí a pod hrozbou intervence je naopak Sýrie proto, že v příslušném kontextu nepředstavuje vůbec samostatnou entitu, ale pravou paži Íránu a současně (pronajatou) nohu, kterou stojí ruský námořník v Tarsu na břehu Středozemního moře.

Lamentace amerického ministerstva zahraničí nad utrpením syrských demonstrantů by zněly neskonale dojemněji, kdyby při nich Washington neležel v posteli se Saúdskou Arábií, která jednak ochotně a bez rozpaků dělá totéž co Asad, jednak jeho protivníky usilovně podporuje v jejich nezadatelných a nezcizitelných právech vystoupit proti utlačitelskému režimu, která svým vlastním občanům tak vydatně upírá. Saúdský režim je nejméně stejně hnusný jako syrský, ale to zde přirozeně není vůbec podstatné, protože má se Spojenými státy společné zájmy.

A mezi těmito zájmy stojí na prvním místě zatlačování íránského vlivu, který v regionu po katastrofální americké likvidaci Iráku zatím nezadržitelně sílí. Co už možná Rijád zajímá méně je ale fakt, že přes Sýrii vedou klíčové zásobovací trasy z Íránu do Libanonu, na jejichž konci stojí íránská pravá ruka, hnutí Hizballáh - jediný subjekt, jemuž se kdy podařilo docílit nepopiratelné strategické porážky izraelské armády.

A dále, každý širší scénář útoku na Írán musí nezbytně zahrnovat jako svůj první krok eliminaci Sýrie, aby byl Hizballáh odříznut. To proto, že po náletech, výsadcích a sabotážích na svém území by se Írán kromě odvetných raketových útoků soustředil na asymetrickou odpověď v podobě guerillové války proti Izraeli vedené nejen vojensky ubohým palestinským Hamásem, ale právě také Hizballáhem.

Osud Sýrie je tedy lakmusovým papírkem, jenž indikuje aktuální stav příprav na intervenci do Íránu. Otázka je, nakolik přesně. Vždyť přece pro začátek stačí docílit toho, aby v zemi nefungovala dopravní síť...

Není nejmenší důvod vyzvedávat imaginární zásluhy syrského režimu v "boji za světový pokrok". Na druhé straně je zřejmé, že není o nic lepší ani horší než řada jiných režimů, s nimiž si Západ a specielně Spojené státy náramně dobře rozumí. Jenomže, jak už bylo řečeno výše, důležité zde je především to, že tento režim je hlavním íránským spojencem.

Až se tedy čtenáři zase dozvědí, že bestiální syrští vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů - nebo něco na tento způsob - měli by k podobným tvrzením každopádně přistupovat s velikánskou rezervou.

Protože v této hře nakonec vůbec nejde o nějaká lidská práva, ale o hledání vhodného didaktického štítku k ozdobení hole, jíž má být zle štěkající syrský pes bez milosti utlučen, aby bylo možno vstoupit do íránského domu.

A zdá se, že navzdory stohům analýz samotných západních expertů dokazujících, že íránský jaderný program nelze nějak vážně poškodit, natož pak zastavit ničím menším než kompletní pozemní invazí, a že každé píchání do tohoto vosího hnízda může způsobit dominový efekt šířícího se mezinárodního násilí, jehož důsledky těžko dohlédnout, si ubozí západní politici neschopní řešit skutečné hluboké problémy vlastních zemí opět prosadí svůj idiotský krátkodobý zájem.

0
Vytisknout
6669

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2011