Selekce do škol nepatří

14. 11. 2011 / Boris Cvek

Myslím, že kritika advokáta Richtera je povrchní, i když jde správným směrem. Richter naznačuje, že nevystudovaný člověk je jakýsi "proletariát", něco méně a něco v zásadě nebezpečného. Také já považuji vzdělání za zásadní věc, ale nemyslím si, že každý má být a dokonce může být opravdu vzdělaný a vystudovaný. Vysokoškolské vzdělávání je ostatně založeno na tom, že zdaleka ne každý, kdo se do studia přihlásí, také dostuduje. Čím vyšší a náročnější vzdělání, tím by mělo být elitnější, tedy tak jako tak se člověk nevyhne určitému rozvrstvení společnosti na více vzdělané, méně vzdělané a nejméně vzdělané. Často na základě různých testů a zkoušek.

Jde však o to, co vlastně vzděláním lidem vštípíme: nadřazenost nad ostatními, nebo naopak inkluzivní hodnoty demokracie, jak o nich hovoří M. Nussbaum. Považovat nevzdělané lidi, lidi na okraji společnosti, lidi "nepřizpůsobivé" a vyloučené za nějaký nebezpečný proletariát je důsledkem nevzdělanosti. Stejně tak pohrdání nevystudovanými řemeslníky nebo dělníky (řemeslníky a praktický přístup k životu velmi obdivoval jeden z českých nejvzdělanějších lidí, prezident Masaryk -- a ostatně také o I. Kantovi se říká, že raději obědval s řemeslníky než s intelektuály). Řekl bych, že v dnešní společenské praxi máme všichni mnohem větší důvod pohrdat právníky všeho druhu a celkovou nefunkčností práva v ČR než řemeslníky nebo dělníky, kteří drží nad vodou naši společnost, ať už jako živnostníci nebo ve velkém průmyslu.

Uvažování pana Richtera jde naopak správným směrem v tom, že naše školství pomocí svých způsobů hodnocení často nedokáže odlišit opravdu nadaného žáka od žáka pouze konformního. Výchova ke konformitě je hlavní nemocí našich extrémně feminizovaných základních a středních škol. K tomu přidejte kult známek, které se berou v rámci školství nesmírně vážně, ač v reálném životě právem nikoho nezajímají. Často lidé se špatnými známkami na základní či střední škole později excelují na škole vysoké, zejména na těch opravdu náročných vysokých školách, kde konformita je potírána a vyžaduje se samostatné uchopení učiva, přemýšlení nad ním a invence. Proto je nápad Klause jr. a ministra Dobeše rozdělovat lidi podle výsledků nějakých testů na SŠ nebo ZŠ naprosto nesmyslný. Každý by měl mít šanci pokusit se o maturitu a o vysokoškolské studium, kde se může rozzářit jeho hvězda málem udušená a zničená základním a středním školstvím. Závěrem lze však říci, že Richter, Klaus jr. i ministr Dobeš v zásadě prokázali svou nevzdělanost, a to je základní problém české společnosti, totiž že nemá vzdělané elity. Vzdělanost se totiž pozná podle invence, která bere dech, a ne podle opakování zaběhnutých stereotypů, tedy podle konformity. Klaus a Dobeš jsou konformní vůči dnešnímu základnímu a střednímu školství, které má prý rozdělit zrno od plev, Richter je zase konformní s předsudky vůči řemeslníkům a dělníkům, které sdílejí vyšší vrstvy plné primitivů.