Tak vypadá revoluce

17. 11. 2011 / Chris Hedges

KD│ Vítejte v revoluci. Naše elity se předvedly v plné kráse. Nemají co nabídnout. Mohou ničit, ale nedovedou stavět. Mohou potlačovat, ale nedovedou vést. Mohou krást, ale nedovedou sdílet. Mohou mluvit, ale nic přitom neřeknou. Jsou stejně ztracené a bez užitku jako vodou nasáklé knihy, stany, spací pytle, skříně, bedny s jídlem a oblečení, jež popeláři v úterý ráno naházeli do kukavozů v New York City. Nemají žádné myšlenky, žádné plány a žádnou vizi pro budoucnost.

Náš upadající korporátní režim se naparoval v Portlandu, Oaklandu a New Yorku s policisty ohánějícími se obušky, opojen falešnou nadějí. Myslí si, že mohou uklidit "nepořádek" - vždycky používají jazyka osobní hygieny a veřejné bezpečnosti - tím, že nás nechají zmizet. Myslí si, že všichni půjdeme domů a přijmeme jejich korporátní stát - stát kde zločin už nelze odlišit od vládní politiky, kde nic v celé Americe, včetně běžného občana, není považováno za hodno zachování a ochrany, kde je korporátním oligarchům topícím se v milionech dovoleno loupit a drancovat poslední zbytky kolektivního vlastnictví, lidského kapitálu a přírodních zdrojů, stát kde chudí nejedí a dělníci nepracují, stát kde nemocní umírají a děti hladoví, stát kde souhlas ovládaných a hlas lidu jsou krutým žertem.

Táhněte zpátky do svých klecí, říkají nám. Vraťte se ke sledování lží, absurdit, trivialit a drbů o celebritách, jimiž vás krmíme dvacet čtyři hodiny denně v televizi. Investujte svou emocionální energii do ohromného systému populární zábavy. Roztočte své kontokorenty. Splácejte půjčky. Děkujte za kosti, co vám házíme pod stůl. Opakujte fráze o demokracii, velikosti a svobodě. Hlasujte v našem zmanipulovaném volebním divadle. Posílejte své mladé muža a ženy bojovat a umírat ve zbytečných válkách, v nichž nelze zvítězit, které přinášejí ohromné zisky korporacím. Stůjte mlčky v koutě, zatímco vás náš dvojstranický kongresový supervýbor, ať už konsensem nebo cynickou nefunkčností, uvrhne do společnosti bez základních sociálních služeb, včetně podpor v nezaměstnanosti. Plaťte za zločiny Wall Street.

Darebácká galerie podrazáků z Wall Street, jako jsou Lloyd Blankfein a Goldman Sachs, Howard Milstein a New York Private Bank & Trust, mediální magnát Rupert Murdoch, bratři Kochové a Jamie Dimon z JPMorgan Chase & Co., si nepochybně myslí, že je konec. Myslí si, že se opět vrátil čas obchodů shrabujících to, co ještě z Ameriky zbylo, aby zvýšili své osobní a korporátní majetky. Ale nemají už žádný pojem o tom, co se kolem nich děje. Jsou tak popletení a nemají ani ponětí o těchto vzpourách, jako dvořané ve Versailles nebo Zakázaném městě, kteří až do samotného konce vůbec nepochopili, že jejich svět se hroutí. Miliardářský starosta New Yorku obohacený deregulovanou Wall Street nedokáže pochopit, proč lidé tráví dva měsíce přespáváním v parku a pochodováním kolem bank. Říká že chápe, že protesty hnutí Occupy jsou "očistné" a "zábavně", jako kdyby demonstrování proti bezdomovectví a nezaměstnanosti bylo nějakou terapií nebo rozptýlením, ale že nadešel čas vrátit státní záležitosti do rukou dospělých. Demokratičtí i Republikánští starostové spolu se svými stranami nás prodali. Ale pro ně samotné to znamená začátek konce.

Historik Crane Brinton v knize "Anatomie revoluce" vyložil obvyklý průběh revoluce. Podmínkami úspěšné revoluce, tvrdí Brinton, jsou nespokojenost zasahující takřka všechny sociální třídy, rozšíření pocitu, že lidé jdou do pasti a pocitu beznaděje, nenaplněná očekávání, jednotná solidarita opozice proti úzké mocenské elitě, odmítnutí učenců a myslitelů obhajovat činy vládnoucí třídy, neschopnost vlády uspokojit základní potřeby občanů, trvalé oslabování vůle uvnitř mocenské elity samé a dezerce z jejího vnitřního okruhu, ochromující izolace, jež ponechává mocenskou elitu bez spojenců nebo vnější podpory, a nakonec finanční krize. Pokud jde o Brintona, naše elita tyto podmínky bohatě naplnila. Avšak je to až následující Brintonovo zjištění, co je nejvíce hodno zapamatování. Revoluce, píše, vždy začínají přednesením nesplnitelných požadavků, jež by znamenaly konec starého mocenského uspořádání, pokud by byly splněny. Druhé stádium, to do nějž teď vstupujeme, je neúspěšný pokus mocenské elity potlačit nepokoje a nespokojenost fyzickými akty represe.

Viděl jsem svou porci revolt, povstání a revolucí, od guerillových konfliktů 80. let ve Střední Americe přes občanské války v Alžírsku, Súdánu a Jemenu, přes palestinské povstání až po revoluce ve východním Německu, Československu a Rumunsku, stejně jako války v bývalé Jugoslávii. George Orwell napsal, že všechny tyranie vládnou skrze klam a násilí, ale jakmile je klam odhalen, musejí se spoléhat výlučně na násilí. My jsme teď vstoupili do éry otevřeného násilí. Ohromná milionová byrokracie aparátu vnitřní bezpečnosti a slídilského státu nebude použita k zastavení terorismu, ale k tomu, aby se starala o nás a zastavila nás.

Despotické režimy se nakonec zhroutí zevnitř. Jakmile pěšáci, jimž je nařízeno provádět represi, jako je čištení parků nebo zatýkání či dokonce střílení demonstrantů, už neposlouchají, starý režim se rychle hroutí. Když stárnoucí východoněmecký diktátor Erich Honecker nedokázal přimět parašutisty, aby stříleli do protestujícího davu v Lipsku, režim byl vyřízený. Stejné odmítnutí použít násilí zničilo komunistické režimy v Praze a Bukurešti. V prosinci 1989 jsem pozoroval, jak armádní generál, na němž Nicolae Ceausescu závisel pokud šlo o potlačení protestů, odsoudil diktátora na Štědrý den k smrti. Bin Alí v Tunisku a Husní Mubarak v Egyptě ztratili moc, jakmile se už nemohli spolehnout, že budou bezpečnostní síly střílet do davu.

Proces dezercí z vládnoucí třídy a bezpečnostních sil je pomalý a často neznatelný. Těchto dezercí je dosahováno přísným lpěním na nenásilí, odmítnutím odpovídat na policejní provokace a verbálním respektem k řadovým uniformovaným policistům, nehledě na to jak hrozní mohou být, když se prodírají davem a používají obušky proti lidským tělům coby beranidla. Rezignace zástupkyně oaklandského starosty Sharon Cornu a jeho právního poradce a starého přítele Dana Siegela na protest proti vyklizení oaklandského tábora představují jedny z prvních trhlin. Po své rezignaci Siegel napsal na Twitter: "Podporujte Occupy Oakland, ne 1% a jeho vládní pomahače".

Bývaly doby, kdy jsem vstupoval do ringu coby boxer a stejně jako diváci věděl, že jsem žalostným protivníkem. Rohovníci, zkušení boxeři, co si potřebovali zvednout náladu nebo trochu zatrénovat, chodili do klubů, kde bojovali poloprofesionálové, zalhali své dlouhé profesionální záznamy a hráli si s námi. V těchto soubojích šlo o něco jiného než o vítězství. Šlo v nich o důstojnost a sebeúctu. Bojovali jsme, abychom sdělili něco o tom, kdo jsme jakožto lidské bytosti. Tyto zápasy byly drsné, fyzicky brutální a demoralizující. Byli jsme knokautováni a znova vstávali. Odlétali jsme nazpět po ráně, která dopadla jako betonový kvádr. Cítili jsme na rtech slanou chuť vlastní krve. Naše vidění se rozmazalo. Žebra, zadní strana krku a podbřišek spalovala bolest. Nohy byly jako z olova. Ale čím déle jste se drželi, tím víc se dav v klubu přidával na vaši stranu. Nikdo, ani vy sami, nevěřil, že můžete zvítězit. Ale pak, pokaždé za čas, si rohovník začal příliš věřit. Začal se chovat bezstarostně. Stal se obětí vlastní arogance. A vy jste hluboko v sobě našli jakýsi nový nával energie, jakousi nedotčenou sílu a se zuřivostí vyděděnce jste ho poslali k zemi. Nenavlékl jsem své rukavice už třicet let. Ale pocítil jsem dnes ráno znovu ten nával euforie, tu naprostou jistotu, že nemožné je možné, to vědomí skutečnosti, že mocný padne.

Článek v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
14048

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2011