Musíme obnovit ochromenou demokracii

17. 11. 2011 / Jan Kavan

Vážené dámy, vážení pánové, smuteční hosté,

Přiznám se, že jsem dlouho váhal, než jsem se nechal přemluvit kolegy tady dnes vystoupit. Nebyl jsem totiž 17. listopadu 89 v Česku, ale stále ještě v britské emigraci. Je ovšem pravda, že jsem odtamtud 20 let pomáhal české opozici, například pašováním mnoha tun literatury či čehokoliv, oč mne požádali lidé jako třeba Petr Uhl nebo Jiří Dientsbier senior. A je pravda, že i česká emigrace přispěla svou prací k pádu předlistopadového režimu. Vrátil jsem se jako první tzv. reemigrant 25. listopadu a na letenské tribuně jsem se potkal s Petrem Uhlem, krátce předtím propuštěného z vězení. Chtěl jsem mu popsat můj výslech na ruzyňském letišti, ale odbyl mne poznámkou, že teď se dějí důležitější věci a každou hodinu se dělá historie.

(Předneseno ve čtvrtek na Staroměstském náměstí)

A historická událost to bezesporu byla. Není proto divu, že dala podnět k mnoha iluzím a nesplněným očekáváním. Po několika dnech práce ve Špalíčku v kolektivu heterogenního Občanského fóra se mne známý reportér britské televize BBC John Simpson, zeptal na můj odhad dalšího vývoje. Řekl jsem mu, že pravděpodobně na řadu let převládne thatcherismus s lidskou tváří a teprve po několika generacích si lidé zvolí nějakou formu sociální demokracie, tedy sociálně spravedlivé společnosti, která se bude řídit demokratickými pravidly.

Hluboce jsem se mýlil. Thatcherismus sice prosadila ODS pod vedením Václava Klause, ale moc lidskou tvář neměl ani náhodou. A o sociálně spravedlivé společnosti se nám dnes může jen zdát. Za nejhorší ale považuji stále velmi nízkou úroveň politické kultury ochromené fungování demokracie, hrátky tzv. justiční mafie a málo funkční právní stát. Žijeme ve státě, který není schopen zajistit občanům práci a důstojné životní podmínky.

Díky dvaceti letům života v Anglii, z toho 10 let pod vládou železné lady Margaret Thatcherové, jsem v listopadu 89 netrpěl přehnanými iluzemi o schopnosti volného trhu bez přívlastků či demokracie vyléčit všechny neduhy společnosti. Ale to, co se stalo u nás jsem vskutku nečekal. Demokracii vnímám, stejně jako Winston Churchill, jako ten nejlepší model ze všech existujících špatných systémů vládnutí. Demokracii ovšem nelze redukovat jen na právo jednou za 4 roky vhodit volební lístek do urny. A v žádném případě není "dobře fungující demokracie diktaturou parlamentu", kdy nikdo nemá právo neposlechnout poslaneckou většinu, jak kdysi napsal Benjamin Kuras v Respektu.

Polský disident Adam Michnik už v červnu 1990 připomněl, že "Každá revoluce - ať krvavá či nekrvavá -- se odvíjí ve dvou etapách. V první převažuje zápas za svobodu, v druhé boj o moc a pomsta vůči zastáncům starého režimu...Logika msty ...nejprve vede k očištění od včerejších nepřátel...Potom přicházejí na řadu odpůrci revanše, donedávna představitelé opozice, a nakonec jejich obhájci...". Kdysi totéž bylo vyjádřeno jinými slovy: revoluce požírá své děti. Zažil jsem to na vlastní kůži. Ale na to si nestěžuji. Stěžuji si na to, že polistopadové elity ze sobeckých důvodů prosazovaly ekonomický liberalismus (dnes už se to popisuje jako neoliberalismus) a kus po kousku demontovaly sociální stát. Na politický liberalismus se ovšem tenkrát vykašlaly a své cíle prosazovaly obyčejnými autoritářskými prostředky za pomoci korupce, zmanipulovatelných médií apod.

Dnes pohřbíváme iluze, které krátce po svém zvolení prezidentem, mocně povzbuzoval i Václav Havel Tenkrát slíbil, že podpoří vše, "co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují", prohlásil tehdy Václav Havel. A slíbil reformu, která nepovede "k velkým otřesům...nezaměstnanosti nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot".

Na pohřbu těchto iluzí nemá smysl plakat. Bez nich budeme méně naivní, lépe informovaní, poučení a realističtější. Nedáme se opít rohlíkem ani vábením nějakých novodobých mocichtivých mesiášů nebo starými, protřelými a zkorumpovanými politiky. Místo dávného "Král je mrtev. Ať žije král!", chtělo by se mi zvolat: "Iluze o demokracii ze sametové revoluce je mrtva. Ať žije skutečná demokracie!" Nebo aspoň: "Ať žije naše nekompromisní úsilí ochromenou demokracii a nemocný sociální stát oživit a zachránit".

Vždycky se mi líbila slova Jiřího Wolkra o tom, že sny lze zabít tím, že je realizujeme. 17. listopad 89 dal popud k mnoha snům. Měli bychom je společně zabít tím, že je realizujeme a to bez iluzí, bez korupce, bez manipulace a klamu, věcně a s plným respektem k potřebě zajistit důstojné podmínky pro všechny občany!

0
Vytisknout
5817

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2011