Asymetrie eurozóny -- a jak z toho ven?

14. 11. 2011 / Ilona Švihlíková

Pro pochopení situace v Řecku, Itálii a potažmo k možným výhledům celé eurozóny je nutné si uvědomit, jakým způsobem byla konstruována. Její prvotní asymetrické nastavení (viz dále) totiž ještě dále prohloubilo velmi nerovnou ekonomickou úroveň mezi členy.

Eurozóna by v ideálním případě byla konstruována jako vybalancovaný projekt hospodářské a měnové unie. Nicméně již samotný výběr konvergenčních kritérií nebyl příliš šťastný, protože se až příliš koncentroval na "plnění normy", aniž by se zajímal hlouběji o strukturu ekonomiky, tedy o to, jak bude ono plnění norem zajištěno. Není pak divu, že většina států, i když dobře věděla, že Řecko "kouzlí" se svými statistikami (v čemž mu nadmíru ochotně pomáhal Goldman Sachs, jeden z hlavních obchodníků s CDS), musela mlčet, neb kreativní účetnictví nebylo zdaleka jen záležitostí Řecka.

Navíc je třeba podotknout, že Německo se od počátku snažilo omezit eurozónu jen na tvrdé jádro zemí strukturálně podobných a vyloučit slabší jižní křídlo. Vzhledem k jeho vlastním ekonomickým problémům později prosadilo pouze restriktivní Pakt stability a růstu (který by ani tak neřešil příčiny, ale pouze důsledky), který ovšem Německo samo následně nerespektovalo, resp. odmítlo aplikovat "trest" samo na sobě, když se na počátku 21.století dostalo do ekonomických problémů.

Podívejme se, jak v praxi funguje hospodářská a měnová unie. Měnová politika je centralizována v Evropské centrální bance ve Frankfurtu nad Mohanem. Zahrnuje jednak společnou měnu, která znamená, že kurz jako jeden z hlavních nástrojů ekonomické politiky je pro země eurozóny nepoužitelný. Tento fakt je obzvláště důležitý v situaci, kdy se nějaký člen eurozóny utrpí šok (ať již vnitřní či vnější). Za okolností samostatné kurzové politiky by byla použita kurzová devalvace, která, ač není bez nevýhod, přeci jen pomáhá překonat alespoň krátkodobě nejhorší dopady. V případě, kdy je určitá země členem měnové unie, už takovýto nástroj nemá k dispozici a zbývá jen velmi bolestivá interní devalvace -- tedy tlak na pokles mezd a cen v ekonomice. Spolu s fiskální konsolidací (tedy poklesem výdajů států a zvyšováním především nepřímých daní) je téměř nemožné se vyhnout pádu do smrtící spirály, tak jako se děje v Řecku: pokles vládních výdajů -- pokles HDP -- další nutná "úsporná" opatření -- atd. Nejen vývoj HDP, který je neustále revidován směrem dolů (MMF apod. odhadovaly růst již pro příští rok -- nyní je odhad Eurostatu -3,5%!), ale také nezaměstnanost ukazují, že snaha splácet dluh převyšující 150% HDP v ekonomice, která padá ke dnu, je čirý ekonomický nesmysl.

Ukázala to i zpráva tzv. Trojky (MMF, ECB a Evropská komise) viz ZDE, která konstatuje, že dosavadní postup "reforem" v Řecku skutečně nevede k tomu, že by fiskální konsolidace snad mohla mít expanzivní charakter -- tj. k situaci, kdy obnovení důvěry finančních trhů bude mít pozitivní dopad na ekonomiku. Naopak, jasné je, že přizpůsobovací proces má charakter minimálně ekonomické recese. Zpráva, která je k článku přiložena, by měla být povinným čtením pro Nečasovu vládu, obzvláště chemika Kalouska, který po tupých škrtech slibuje škrty ostré. Ukazuje jasně, že drastické škrty nejenže nevedou k poklesu dluhového břemene, ale naopak ekonomiku sráží k zemi, což poměr dluh/HDP dále zhoršuje.

Společným nástrojem Evropské centrální banky je rovněž stanovení základní úrokové míry. Jenže při stanovení jednotné úrokové míry skutečně platí, že nelze sloužit dvěma (a vícero) pánům. Nízké úrokové sazby na počátku fungování eura byly zaměřeny na Německo potácející se v problémech, ale jižní křídlo se v té době nacházelo v jiné fázi cyklu. Nízké úrokové sazby tak v těchto zemích přispěly k přehřátí ekonomiky (Španělsko -- bublina na trhu nemovitostí) a podnítily zadlužování, jak na soukromém trhu, tak na státním (dluhopisy). V této době si, jak dnes připomínají kritici eura, mohlo Řecko skutečně půjčovat za úrokové sazby, jako kdyby bylo Německem.

Uvedená spojení měnové politiky ale již nebyly doprovázeny společnou politikou dluhovou (pomineme-li od počátku pouze restriktivně laděný a nefunkční Pakt stability a růstu).

Asymetrie se dále projevila v tocích obchodu a investic. Německo zmítané obavou, že společná měna ohrozí jeho silný export, změnilo radikálně na počátku 21. století (tj. ještě za tzv. sociálnědemokratického kancléře Schrödera) svou ekonomickou strategii. Rozhodlo se jít cestou mzdové deflace, tj. utlumení růstu mezd, čímž získalo výhodu nad zeměmi, jejichž mzdy rostly řádně v souladu s produktivitou práce. Zároveň tím zesílilo svůj vnějšně orientovaný růst, tj. zhruba posledních deset let Německo víceméně roste jen díky čistému exportu.

Obrázek 1 Německá mzdová deflace





























Zdroj: Research on money and finance: Eurozone between austerity and default.

V rámci eurozóny pak tato strategie vyústila ve vysoké německé přebytky na běžném účtu. Ty se pak recyklovaly v německé investice do zemí jižního křídla, např. v podobě nákupu dluhopisů, protože banky (chybně) uvažovaly o eurozóně jako i o jednotném dluhovém území, což nebyla a není. Německo je tedy vystaveno v případě "pádu" zemí jižního křídla značným rizikům, takže poznámka, že Německo nezachraňuje Řecko, ale své banky, je do značné míry na místě.

Podívejme se nyní na politiku hospodářskou, která by měla jít s měnovou ruku v ruce. Ovšem, jak uvidíme, eurozóna nestojí na dvou spolupracujících rukou, ale na jedné chromé (měnová ruka) a jedné s bičem v ruce (hospodářská). Tak ale eurozóna fungovat nemůže.

V dimenzi hospodářské politiky sice najdeme strukturální programy, když se ale podíváme na výsledky jejich působení, nelze říci, že by zásadněji ovlivnily takovou řeckou ekonomiku. Prostředky byly směrovány spíše do sektorů komparativní výhody Řecka (cestovní ruch) a nepodařilo se jim překonat periferní charakter řecké ekonomiky.

Jak ekonomická teorie i praxe ukazují, jediným způsobem, jak udržet měnovou unii mezi různě ekonomickými vyvinutými regiony/zeměmi, je fiskální redistribuce. Můžeme to pozorovat na vztahu mezi severem a jihem Itálie, nebo koneckonců i v případě bývalého Československa. Jak uvádí Miloš Pick, cena za udržení jednotné měny zahrnovala přesun až 8% českého národního důchodu na Slovensko v 80. letech.

Obrázek 2 Německé přebytky běžného účtu



























Zdroj: Research on money and finance: Eurozone between austerity and default

Z historie rovněž víme, že jediným příkladem dobře fungující měnové unie se stala německá měnová unie, která vyvrcholila politickou unií (sjednocením Německa 1871).

Otázka fiskální redistribuce je jednoznačně spjatá s politickou unií, a právě proto vyvolává takové kontroverze -- jedná se o otázku politicky nesmírně citlivou. Proto se političtí lídři eurozóny snaží vymýšlet kreativní ad hoc "řešení" asymetrického nastavení eurozóny.

Na jedné straně je záchranný fond EFSF a jeho transformace na stálý ESM (European Stability Mechanism), který ale řeší následky asymetrie, nikoliv její příčiny. Podobně je to pokračování restriktivních tendencí, které se objevují v eurozóně v tolik oblíbených Paktech -- naposledy v Paktu euro plus. Bič a trest není řešení problému. Může mít částečně určitý preventivní efekt, co ale pomůže strukturálně slabé zemi, která členství v asymetrické eurozóně prostě neunese, že ji navíc ke všem ekonomickým problémům budeme vyhrožovat pokutami a tresty? To přeci není žádné řešení.

Z těchto všech důvodů Financial Times hovoří o tom, že se eurozóna snaží "propatlat" problémy (muddling through). Čistá řešení v budoucím uspořádání eurozóny jsou pouze dvě. Skutečná a plnohodnotná hospodářská (a tedy i fiskální) a měnová unie, která je na cestě k politické unii, nebo rozpad eurozóny. Žádné jiné řešení není dlouhodobě udržitelné a neřeší asymetrii eurozóny a rozdílné ekonomické výkonnosti jejich členů.

Plnohodnotná eurozóna je taková, která počítá s tím, že země/regiony mají velmi odlišnou ekonomickou výkonnost a že je třeba ji systematicky a dlouhodobě překonávat. To se snáze udělá v rámci jednoho celku (jeden národ), ale i tak (viz Itálie) je to politicky nesnadný krok. Neméně politicky obtížnou je otázka společné daňové politiky, s níž je redistribuce spjata. Daňová politika, resp. struktura daňového mixu, patří tradičně mezi výsostné oblasti suverenity státu. Přestože je EU již několik let vtažena do daňových závodů (snižování daní z příjmů právnických osob), přeci jen by daně měly odrážet preference obyvatelstva. Ne nadarmo říkal český rodák J. A. Schumpeter, že "duch národa, jeho kulturní úroveň, jeho společenská struktura, činy, jež jeho politika může uchystat, to vše a ještě více je vypsáno v jeho fiskální historii..."

























Zdroj: Research on money and finance: Beggar thyself and your neighbour

V případě koordinace či přímo sladění daňové politiky je tedy zásadní, jakým způsobem by byla vyjádřena vůle voličů. V EU již nyní panuje obrovský demokratický deficit a není možno akceptovat, aby o daňové politice eurozóny, resp. EU, rozhodovalo jenom Německo s Francií. Zde jsou jistě na místě úvahy o silnější (nejen) ekonomické decentralizaci, které by měly tyto nadnárodní tendence alespoň trochu vykompenzovat.

Druhou možností je rozpad eurozóny na jádro (Německo, Francie, Benelux, Rakousko, severské země). Strukturálně slabší země by se vrátily ke svým národním měnám, které by okamžitě silně devalvovaly. Jejich dluh bude muset být tak jako tak restrukturalizován (viz ZDE), neboť je minimálně v případě Řecka naprosto nesplatitelný. Vzhledem k devalvačnímu šoku je poměrně pravděpodobné, že stát bude muset převzít kontrolu nad bankovním sektorem (znárodnění).

Nelze ovšem zcela vyloučit ani rozpad celé EU, a to zejména v případě zhoršující se ekonomické krize, kdy se země znovu uchýlí, jako ve 30. letech, k politice kompetitivních devalvací (měnovým válkám) a celkově k politice "ožebrač svého souseda."






Statistické údaje (vše Eurostat)
















Tabulka 1 Vývoj HDP ve vybraných zemí EU
















Tabulka 2 Míra nezaměstnanosti ve vybraných zemích EU (srpen 2011)
















Tabulka 3 Deficity ve vybraných zemích EU za rok 2010 (% k HDP)
















Tabulka 4 Veřejné zadlužení vybraných zemí EU za rok 2010 (% k HDP)

0
Vytisknout
12238

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2011