(Kontra)revoluční změny v soudobém kapitalismu

14. 11. 2011 / Vlasta Hábová

Proto je důležité zpřesnit si odpověď na otázku, jakou objektivní funkci demokratická participace hraje ve vývoji současné společnosti. Je jakousi obranou proti postupujícímu vyvlastňování širokých mas občanů kapitálem? Může být alternativou současného kapitalismu? Nebo je jen přípravou občanů na jejich život ve společnosti rovných příležitostí?

Pokousím se zde najít odpověď na tuto otázku shrnutím dnes již všeobecně známých poznatků o tom,

• jak radikálně se v průběhu vývoje kapitalismu změnila specifická povaha jeho materiálně technické základny,
• jaké změny tím byly vyvolány ve společenské dělbě práce
• jaké nové nároky tím vznikly na organizaci společenské práce
• jaké by z toho měly plynout úpravy způsobu přisvojování a rozdělování výsledků produkce (charakter vlastnictví, pro marxisty – výrobních vztahů).

Ve stručnosti při tom ukážeme revoluční přínos kapitalismu v historickém procesu postupného osvobozování člověka od závislosti nejen na nahodilostech přírody, ale i na jeho podmanění jinými členy svého živočišného druhu. Ukážeme ale také na objektivně dané meze tohoto přínosu, které kapitalismus nemůže překročit, má-li zůstat kapitalismem.

První revoluční přínos kapitalismu, v němž ale demokratická participace neměla místo

Materálně technickou základnou vzniku a rozvoje kapitalismu, jak známo, byla mechanizovaná strojová velkovýroba, nazývaná industrializací. Tento druh techniky byl efektivně využitelný pouze s pomocí velkého množství pracovníků, do té doby ale osobně ujařmených feudálním nevolnictvím nebo otrokářstvím. Tyto pracovníky bylo nutno osvobodit z onoho osobního ujařmení, aby mohli být k dispozici majitelům industriální techniky v rozrůstajích se továrnách. Prvním pozitivním revolučním přínosem kapitalismu v historickém procesu osvobozování člověka bylo proto občanské zrovnoprávnění pracujících. Tohoto cíle bylo dosaženo z části buržoasními revolucemi pod heslem „volnost – rovnost – bratrství“ a dalším postupným rozšiřováním občanské rovnoprávnosti (např. svobody pohybu, poskytnutím volebního práva atd.) dle míry rozvoje „industriální civilizace, vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství“ (Pehe J.: Ztraceni v provozu. Deník Referendum, 25.10.2011)

Materiální specifika industrializace současně stanovila tomuto stupni osvobození člověka i velmi výrazné omezení: aby „občansky“ osvobození pracovníci měli objektivní zájem o zaměstnání v industriálních továrnách, museli být ještě osvobozeni od jakéhokoliv individuálního vlastnicví pracovních prostředků. Rozvoj industriální civilizace proto od majitelů industriální techniky vyžadoval, aby individuální vlastníky pracovních prostředků průběžně vyvlastňovali buď násilím (v procesu původní akumulace, loupežemi, válkami) nebo v rámci tržní konkurence. Bez splnění této podmínky by se industriální civilizace nemohla vůbec rozvinout.

Využívání industriálních technologií vyvolalo do života také úplně nový, do té doby neznámý způsob společenského rozdělení práce, plynoucí z nových technologických možností. Jednotlivý pracovník už nemusel zvládat umění výroby celého výrobku. Stačilo, když se perfektně naučil obsluhovat jen jednu nějakou operaci chodu strojů. Mnohonásobně se tím zvýšila produktivita práce. Pracovníkům, kteří se tak stali pouhými „přívěsky stroje“, tím ale bylo také vyvlastněno tvůrčí jádro lidské práce. Ta se přeměnila ve stereotypní obsluhu strojů, chrlících ve stále větším tempu stále více stereotypních výrobků. Z mnohostranné lidské práce byly milionům pracovníků ponechány jen ty nejjednodušší úkony, aby stačili u běžících pásů rychlému tempu strojů. Práce přestala být pro tyto zaměstnance faktorem osobnostního rozvoje a začala fungovat jako faktor devastace jejich osobnosti. Lidská práce pro ně degenerovala na pouhé zaměstnání.

Organizační a tvůrčí složky práce byly odděleny od práce bezprostředního výrobce užitných hodnot. Tyto části práce začali vykonávat buď samotní majitelé industriální techniky nebo jimi speciálně vyčleněný a školený personál. Výše uvedeným dvojím vyvlastněním ztratili bezprostřední výrobci zcela možnost rozhodovat o způsobu užití (např. o prodeji) vyrobených produktů i o způsobu rozdělení výsledků tohoto užití mezi účastníky výroby. Začala éra kapitalistické akumulace, vyžadující pod konkurenčním tlakem trhu stále větší rozevírání majetkových nůžek mezi přímými výrobci užitných hodnot a majiteli kapitálu. K prvnímu bodu svého zvratu dospěla na konci 19. a na začátku 20. století.

Rozbor výsledků prvních pokusů o „vyvlastnění vyvlastňovatelů“ pracujícím lidem (Pařížské komuny a Ruské revoluce) by si nepochybně zasloužil nejen samostatnou konferenci, ale i solidní výzkum. Tady se o něm zmiňuji jen proto, abychom lépe pochopili společenské souvislosti, v nichž se uvnitř kapitalismu zrodila myšlenka demokratické participace: první světová válka, vznik SSSR, fašismu, druhá světová válka a vznik sovětského tábora – to byly tak varovné signály, které nemohli majitelé kapitálu ignorovat. Vyhlášení participační strategie pro podnikatelskou sféru de Gaullem ve Štrasburku již v roce 1947 bylo logickým vyústěním úsilí zabránit ekonomickými prostředky masově se šířícím požadavkům na majetkové vyrovnání s pracujícími ve vyspělých zemích. Rozvíjení „sociálního státu“ a demokratizace společnosti se kapitálu vyplatila. Kapitalismus rychle nabral novou sílu k dalšímu kolu svého rozvoje.

Nová revoluční vlna kapitalistického rozvoje: široké uplatnění demokratické participace v občanském životě i ve výrobě

Obnova poválečné industriální základny s využitím nových technologických inovací objevených v průběhu války znamenala především nový nebývalý růst produktivity práce. Na něm byl pak založen vznik „států blahobytu“: bezplatné lidové školství, zdravotní péče, dostupnost sociálních služeb, rozvoj vědy a výzkumu, spolu s „hrozbou sovětského bloku“, která omezovala jinak bezbřehou tendenci kapitálu k rozevírání nůžek sociálního rozvrstvení společnosti, to vše přivodilo novou revoluční vlnu kapitalistického rozvoje v podobě vědecko-technické revoluce v letech šedesátých. Její výsledky se pak od  70. let min. stol. (po velké energetické krizi) rychle materializují do rozvoje kvalitativně nové, digitalizované materiálně technické základny společenské výroby. Od té doby probíhá v nejvyspělejších zemích světa masívní nahrazování mechanizované strojové velkovýroby unifikovaných výrobků digitalizovanou výrobou vysoce sofistikovaných individuálních produktů na zakázku. (Reich, R. B.: V pasti úspěchu. Diagnóza kapitalismu 21. století. Praha, Prostor 2003.) Svůj industriální způsob reprodukce přesouvá kapitál do méně rozvinutých zemí s levnou pracovní sílou. Kapitalistické hospodářství se globalizuje a na čas si ještě otevírá nová odbytiště v 90. letech 20. stol. rozpadem sovětského bloku.

Avšak již po pouhých dvaceti letech dosažení vrcholu tohoto svého rozvoje naráží hospodářství vyspělých zemí na zcela nové problémy, které už nezvládá řešit ani lokálními válkami, ani úsilím o využití demokratické participace: nezvládnutelný růst nezaměstnanosti, surovinová a finanční závislost na industriálně se rozvíjejících zemích (typu BRIKS), urychlující se rozpad tzv. střední třídy, dosažení nové „nepřiměřenosti“ rozevření nůžek sociální diferenciace obyvatelstva, zánik státu „sociálního“ i státu „blahobytu“, rozpad jakýchkoliv mravních hodnot a pravidel lidského soužití – to vše staví vyspělé státy před problémy, neřešitelné jejich dosavadním způsobem hospodaření, založeném na nutnosti růstu peněžního zisku.

Pokud je ale objektivní příčinou těchto potíží přechod na novou, digitalizovanou materiálně technickou základnu, je nutno se jí vzdát, jak navrhují některé alternativy? Vrátíme se opět k praxi ludditů, abychom zjistili že návrat k barbarství nevede k řešení?

Digitalizovaná materiálně technická základna kapitalismu a jí vyvolané (kontra) revoluční změny ve společenské dělbě práce a v nárocích na potřeby její jiné společenské organizace.

Použijme znovu meteodologický postup analýzy vlivu povahy změn materiálně technické základny na změny ve společenské dělbě práce a na potřebu změn její organizace, a jaké z toho plynou nároky na způsoby rozhodování o užití vyrobeného produktu i na způsoby přivlastňování výsledků tohoto užití.

Především je nutné zaregistrovat, že digitalizované výrobní prostředky již nezbytně nevyžadují ke svému efektivnímu využití vysokou koncentraci ani v jednom místě, ani v centrálně synchronizovaném čase. Tato produkční technika může být také víceúčelová, nespecializovaná jen k vykonání jednoho typu operace, jak tomu bylo u mechanizovaných strojů. Výrobní proces i velmi komplikovaných výrobků lze nyní rozložit na místně i organizačně zcela samostatné výrobní celky a zajišťovat si je „dodavatelským způsobem“. Subdodavateli přitom mohou být jak menší firmy, tak jednotliví pracovníci (OSVČ), kteří pracují se svými vlastními pracovními prostředky. Tato technologická možnost je kapitálem pohotově využívána k přenesení mnoha podnikatelských rizik i nákladů na „subdodavatele“ a k rozšíření možností zvyšování svých zisků.

Organizační a vlastnické mechanismy, jejichž prostřednictvím vlastníci kapitálu využívají tuto technologickou možnost nové společenské dělby práce k dalšímu rozevírání sociálních nůžek ve společnosti, jsou známy. A nejsou předmětem těchto našich úvah.

Zde sledujeme jiný cíl: jaké objektivní možnosti poskytuje soudobý vývoj kapitalismu pro vznik své alternativy. Proto se musíme blíže podívat na to, zda výše uvedené změny ve společenské dělbě práce mohou vůbec nějak pozitivně prospět samotným pracovníkům, bezprostředním výrobcům užitných hodnot.

První nespornou výhodou pro pracovníky může být znovunabytí samostatnosti v pracovním procesu. Pracovníci přestávají být „přívěskem stroje“ a jsou nuceni využívat tvůrčí složky práce. Podle vlastního uvážení si mohou lépe rozvrhnout svůj životní čas a vyčlenit v něm jeho podíl pro výdělečnou činnost. Nejsou většinou ani vázáni místem činnosti odběratelů svých výrobků. Výběr pracovních nástrojů (a často i materiálu), je pod jejich kontrolou. Ve své práci si mohou kombinovat i několik pracovních oborů i odběratelů, dle potřeb poptávky po výsledcích své práce. Ta se znovu stává faktorem osobnostního rozvoje pracovníka. Souhrnně lze říci, že digitalizovaný způsob výroby ze své materiální podstaty poskytuje nové možnosti k dosažení pokroku na cestě k dalšímu osvobození člověka a k jeho zrovnoprávnění. Výše uvedené, v kapitalismu neřešitelné problémy nejsou vyvolány samotnou povahou digitalizace výroby, tím, že usnadňuje lidem práci a činí ji nebývale produktivní. Tyto problémy vznikají proto, že soukromokapitalistický způsob přivlastňování vyrobené produkce, zacílený na dosahování a růst peněžního zisku, nedovoluje změnit společenskou organizaci technologicky nově rozdělené práce v souladu s  potřebami širokých vrstev obyvatelstva, masově zbavovaného možnosti živit se vlastní prací po zániku industriálního způsobu výroby a dále vyvlastňovaného novými, vysoce sofistikovanými metodami (včetně využívání státních rozpočtů).

Naplňují se tak vědecké Marxovy závěry, když konstatoval, že vznik kapitalistického soukromého vlastnictví byl první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci, zatímco na jeho konci se „znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry“, kdy vznikají materiální podmínky pro „ kooperaci svobodných pracovníků a jejich pospolnou držbu půdy a jimi vyrobené výrobní prostředky“. (Marx K.: Kapitál I. Praha, SNPL 1953, s.804 )

Tak, jako kdysi rozvojem prvobytně pospolné společnosti byla vytvořena materiálně technická základna otrokářství, které zase svým rozvojem připravilo materiálně technické podmínky pro feudální způsob výroby, a ten zase uchystal materiální základnu pro vznik  řemeslných dílen, z nichž se vyvinuly první kapitalistické manufaktury, tak v současnosti jsme svědky vznikání materiálně technického základu a jím dané společenské dělby práce pro vznik nové, postindustriální civilizace.

Avšak stejně tak, jako v předchozích historických obdobích, samotný vznik nové materiálně technické základny ještě neznamená reálné dosažení nového stupně osvobození bezprostředních výrobců. I v kapitalistických hospodářstvích pracovali otroci a feudálové vlastnili manufaktury i se svými nevolníky. Také v současnosti pracovníci, osvobození digitalizovanou technikou od stereotypní práce či od „vojenského režimu“ industrializované výroby, zůstávají nadále v područí majitelů velkých kapitalistických podniků. Vzniklých vyvlastněním značné části výsledků práce dřívějších námezdních pracovníků, dnes prohlubovaného ještě sofistikovanějšími metodami vyvlastňování, v současné době už nejen vlastních zaměstnanců a „subdodavatelů“, ale i všech občanů mimoprodukční sféry, včetně důchodců a nemocných.

Rozevírání majetkových nůžek mezi majiteli kapitálu a ostatním obyvatelstvem opět dosahuje svého maxima a jeho rozsah je ještě obludnější, než před první světovou válkou. Předmětem kapitálové privatizace (tj. kapitálového přivlastnění) se už stala na Zemi veškerá půda, voda, přírodní a duchovní zdroje (vč. mnohých náboženství), veškeré naakumulované společenské úspory práce minulé. V důsledku honby za ziskem začíná devastace přírody i lidstva dosahovat nevratných mezí. Naplňují se předpovědi sociologů z konce 20. století, kteří upozorňovali na to, že s nástupem digitalizované technologie se stanou 2/3 obyvatelstva nadbytečnými.

Někdejší rozpor mezi starými industriálními výrobními silami a úsilím vybudovat na jejich základě socialismus nutně vedl k omezování osobní svobody občanů místo jejího rozvoje. Nynější rozpor mezi novou digitální technologickou základnou a starými kapitalistickými vztahy se projevuje devastací přírody a směřuje k likvidaci nadbytečného obyvatelstva, pro které nebude ani dostatek placeného zaměstnání, ani dost vody, chleba či vzduchu či jiných zdrojů k životu na vypleněné Zemi. A je lhostejno, zda tato likvidace obyvatelstva bude uskutečňována postupným omezováním lékařské péče, prostředků na bydlení či na obživu, vyvoláváním válek a sociálních nepokojů, nebo zda se budou opět budovat plynové komory. Povaha monopolu kapitalistického přivlastňování jiné řešení neumožňuje. Charitativní činností bohatých vůči dvěma třetinám lidstva se problém řešit nedá, jak ukazuje dlouhodobá praxe „pomoci rozvojovým zemím“ či zánik „sociálního státu“.

Hledání cílů alternativních hnutí

a) V úvodu tohoto příspěvku jsme konstatovali, že většina dosud nabízených alternativ je vypracovávána spíše jako „zbožná přání“ svých autorů. Jejich bližším rozborem se dá proto snadno zjistit, že jsou koncipovány jako návrhy k prosazení „shora“ nějakou organizací, hnutím, církví či osvícenými subjekty, které svou organizační nebo výchovnou činností v navrhovaném směru dosáhnou potřebných společenských úprav a změn. Kromě historicky dost nešťastného pokusu o vybudování „beztřídní společnosti“ v jedné, byť velké, ale industriálně velmi zaostalé zemi patří do alternativ navrhovaných „shora“ také takové počiny, jakými jsou např. návrhy na změny uvnitř kapitalistického systému v oblasti daňové a peněžní soustavy, zavádění lokálních měn, rozvíjení místních hospodářských aktivit a městských komunit (paradoxně nazývaných alternativami zdola), prosazování participativní demokracie hospodářské i politické, prosazování přímé demokracie, posílení mravní výchovy obyvatelstva, organizování družstevních podniků atp.

Je třeba říci, že všechny tyto alternativy jsou společensky užitečné proto, že pomáhají nezaměstnaným i novodobým vlastníkům individuálních pracovních prostředků získávat potřebné zkušenosti jak pro samostatné hospodaření, tak ve vztazích vzájemného sdružování na cestě k dosažení své hospodářské nezávislosti, aby byli po jejím dosažení schopni nově si zorganizovat svou společnost. Avšak žádná z uvedených alternativ nemůže sama o sobě vést k cíli, jak dokládá historický vývoj. Tyto iniciativy se buď rozplynou pod náporem tlaku velkého kapitálu (případ lokálních měn až po sociální stát), nebo se do podniků kapitalistického typu přetransformují (Raiffeisenbank, Mondragonská družstevní korporace) anebo pro jejich úspěšnou a funkční existenci chybí objektivní podmínky (SSSR).

b) Kromě výše uvedených alternativ „shora“ bychom neměli přehlížet ani ty myšlenkové proudy, které se domnívají, že kapitalismus alternativu nemá, ale požadují, aby byl vylepšen obnovením morálky, návratem k půdě a k domovu. Na první pohled se takové návrhy mohou jevit jako naivní. Ale zadumejme se nad slovy jednoho z takových „konzervativců“ z „protimarxistického tábora“:

„Podmínkou demokracie je především nezávislost a pluralitní rovnováha. ... Podmínkou je, že lidé musí pracovat. Bez práce nejsou koláče, práce šlechtí člověka, práce stvořila člověka, bez práce člověk rychle degeneruje atd. Bez práce není morálka a bez morálky není demokracie. Nezávislost musí být daná prací. Musí být místní trh. .... Většina nejpotřebnějších věcí, hlavně objemově a váhově velkých by se měla vyrábět v místě, především v družstevních podnicích, v síti malých podnikatelů, kteří mají rozdělenou výrobu a každý vyrábí něco, co se potom montuje.... Závislost na světovém trhu by se měla snížit...“ (Podracký, V: Nadčasový humanismus, aneb byli jsme a budem. Krásná Lípa, Marek Belza 2010.)

Zdá se, že volání po tom, aby bylo všem lidem umožněno živit se vlastní prací a nikoli parazitovat na milodarech sociálního státu či  charity, začíná být všeobecné. Mohlo by sjednocovat humánně zaměřená alternativní hnutí „zleva i zprava“. Ukázali jsme si, že materiálně technické podmínky pro realizaci takového požadavku byly již kapitalismem vytvořeny. Realizace tohoto požadavku ale naráží na tvrdou bariéru zájmů monopolních vlastníků, kteří lpí na své moci a své nadvlády nad osudy lidstva se nevzdávají.

Nemenší bariérou prosazení požadavku umožnit všem lidem na Zemi živit se vlastní prací jsou ale také myšlenkové stereotypy levicových intelektuálů a politiků, zafixované z  industriální éry. Na rozdíl od kapitalistických podnikatelů, pozornosti vůdčích osobností levice uniká, že v historickém vývojovém procesu již vzniká alternativa kapitalismu zdola, že vyrůstá z kvalitativně nové materiálně technické základny digitalizovaných technologií a jimi podmíněného jiného způsobu práce, jejího společenského rozdělení a organizace ; alternativa, která nejen umožňuje, ale dnes už si také vynucuje jiný, než kapitalistický způsob přisvojování výsledků práce a jejich rozdělování mezi členy společnosti. Současná krize industriální civilizace je projevem „klubání se“ této alternativy.

Levicoví intelektuálové a politici jsou ale zatím uvízlí v obzorech industriální civilizace:

• Z  nich pro porozumnění budoucímu vývoji je nejnebezpečnější domněnka, že zespolečenštění výrobních prostředků se může uskutečnit pouze zestátněním. Pod vlivem sovětské alternativy se zcela zapomnělo na fakt, že státní vlastnictví je jen jednou z  vrcholových forem vlastnictví soukromého, překonané dnes už vlastnictvím soukromých globálních korporací.
• Pod vlivem staletí trvajícího vyvlastňování pracovníků kapitálem (v procesu původní akumulace, loupežemi, válkami i „neviditelnou rukou trhu“) a využívání velkovýrobních industriálních technologií se zcela zapomnělo na význam individuálního vlastnictví pracovních prostředků pro reálnou emancipaci lidských individuí, takže ještě i v dnešní době dávají levicoví politici ve svých programech snižování nezaměstnanosti přednost industriálním montovnám a balírnám nadnárodních společností všeho druhu přede legislativním uvolňováním cest pro rozvoj demokratické ekonomiky.
• Pod vlivem staletí trvajícího procesu privatizace půdy, nerostného bohatství, vody, akumulované minulé práce a dnes už i kultury (brzy snad už i vzduchu) i duchovních hodnot se zapomnělo, že tyto „statky“ se ze své povahy nemohou uzurpovat soukromým vlastněním, aniž by to ohrozilo lidstvo jako celek, včetně uzurpátorů samotných.

c) Za zbytečné (a i nebezpečné) považuji pokusy o umělé vymezování „kvalitativně nového subjektu dějin“, jako se o to pokusili kdysi v dobré víře ruští bolševici, když pro společensky efektivní fungování takového subjektu neexistovali materální podmínky. On se ten nový dějinný subjekt ve vyspělých zemích už hlásí o slovo sám pod heslem „My jsme 99%“. Jako naléhavý úkol osvícených myslitelů a politiků se mi v současnosti jeví spíše formulování takových požadavků sílícího lidového hnutí, jejichž splnění by vedlo k dalšímu stupni občanských svobod. Za takové považuji zejména požadavky:

• na restituci majetku pracujících občanů, jimž musí být navráceno kapitálem jim odcizené individuální vlastnictví pracovních prostředků, plynoucí z jejich vlastní práce a znemožňované dosud kapitalistickými privatizačními procesy
• na demonopolizaci vlastnění půdy, vody a dalšího přírodního bohatství, jakož i naakumulovaných společenských úspor výsledků práce minulých generací, prezentovaných trvalejšími materiálními i duchovními statky
• na navrácení penězům jejich původní informativní funkce míry společenské hodnoty produktů lidské práce.

Nejdřív je třeba „vytáhnout špunt z vany“ (dle známého vtipu o lžíci, hrníčku a kbelíku, nabízených adeptům psychiatrických ústavů pro vylití vody z ní), aby si lidé mohli svobodně a smysluplně zorganizovat svůj život podle svých představ , na svém území, kde žijí, a v souladu s přírodou.

Industriální civilizace, vystavěná na principech liberální demokracie a tržního hospodářství zaniká. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se poslední záchvěvy jejího rozvíjení stěhují do zemí typu BRICS (nebo v podobě montoven a balíren všeho druhu do ČR). Zásadní alternativy jsou před námi pouze dvě: buď necháme s pomocí digitalizovaných technologií obyvatelstvo stále více zotročovat a jeho „přebytek“ vyvražďovat v zájmu dalšího růstu kapitálových zisků, nebo uvolníme cestu k přirozenému pokračování vývoje lidské společnosti směrem k rozvoji nové, digitalizované civilizace, vystavěné na solidární demokracii svobodných individuí, jejichž postavení ve společnosti bude dáno užitečností výsledků jejich vlastní práce pro ostatní členy společnosti.

A než současná lidová hnutí dospějí k vytyčení požadavku majetkové restituce pro pracující, a než tato hnutí vygenerují politický subjekt, který by se nebál prosadit legislativní podmínky pro jeho uskutečnění, musíme dál usilovat o zlidštění současné podoby kapitalismu s pomocí různých alternativ demokratické participace jako užitečného nástroje školení občanů pro jejich budoucí život ve společnosti rovných příležitostí.

vystoupení na konferenci "Participativní demokracie", která se konala 29.-30.října 2011