Čeští miliardáři zdravotnictví nevytrhnou

15. 7. 2011 / Petr Wagner

Reforma prochází parlamentem zatím v první etapě. Číst si nebo poslouchat "komentáře" k ní je opravdu tristní. Novináři se z nějakého mně neznámého důvodu odmítají zeptat někoho, kdo skutečně momentálně ve zdravotnictví pracuje a je schopen se vyjádřit nezávisle. Při vší úctě politici ani profesoři v hluboce důchodovém věku to nejsou.

Takže znova: Zdravotnictví je financováno prostřednictvím veřejnoprávního pojištění a spoluúčasti pacientů. Pojištění dává peníze do zdravotnictví v zásadě několikerým způsobem:

1. Nejjednodušší je nemocniční paušál. Například letos dostanou nemocnice úhradu ve výši roku 2009.

2. Další je platba podle diagnózy. Za léčbu určité diagnózy určité peníze.

3. Dále výkonová platba. Je nasmlouváno určité množství výkonů, které budou zaplaceny. Typicky endoprotézy.

4. Pro nemocnice ještě takzvaný lůžkoden -- platba pro nemocnice za den pobytu pacienta v nemocnici.

5. Dále platba za registrovaného pacienta -- kapitační.

6. U ambulantních specialistů platba podle vykázaných kódů.

7. V nemocnici potom ještě tzv. milionový pacient -- typicky polytraumata, kde léčba přesáhne milion, je zaplacena v plné výši, a tzv. biologická léčba. Tam jde o finanční objem, který lze utratit.

Hlavním problémem je ovšem rozpor mezi potřebou a disponibilními prostředky. Prakticky v žádné této oblasti peníze zaplacené pojišťovnami nestačí pokrýt potřeby zdravotnických zařízení. Je to v celku logické. Podobnou kvalitu péče pořídí Rakušané za násobek našich prostředků. Vezměme třeba lůžkoden. Do něj jsou zahrnuty tzv. agregované výkony - ty nejsou zaplaceny. V Liberecké nemocnici je to péče za cca 40 milionů korun ročně, která je provedena a není zaplacena. Vezměme biologickou léčbu rakoviny prsu. Každý rok je nově diagnostikováno cca 7 000 žen. "Jen" 2 000 zemře. A za co mále léčit těch 14 000 nových -- včetně 4 000 mrtvých od roku 2009? Další příkladem jsou infarkty myokardu. Desítky tisíc nově diagnostikovaných a úmrtnost je minimální, díky novým metodám léčby. Ale těch příkladů by byla řada.

Rozdělit výkony na standardní a nadstandardní možná u některých lze, i když moc nevím jak. Zmiňované příklady jsou buď nezajímavé kvantitativně, nehrají v ekonomice zdravotnictví zásadní roli, nebo zvoleny tak, že jenom svědčí o tom, že je vybíral někdo mimo reálnou péči o pacienty.

Ta úloha patří mezi slovní ze sedmé třídy proto se omlouvám za polopatický slovník:

1. Buď péči omezím třeba formou řízené péče jako v USA -- ano, máte nárok na magnetickou rezonanci, ale jednou za tři roky.

2. Kvalitní péči ponechám pro všechny, ale pak jí musím dofinancovat. Buď ze státních peněz -- státní pojištěnci, takto 60% všech, nebo formou připojištění -- francouzský model.

3. Nebo mohu rezignovat na solidaritu a dofinancování nechám pouze na nemocných -- nadstandard.

V celé věci vůbec nejde o to rozdělit medicínu na chudinskou a luxusní. Ostatně to není možné eticky a asi ani legislativně stran malpractice -- pochybení zdravotníků.

Jde o to, aby byla společenská shoda na tom, jakou medicínu chceme mít, a na tom, jak jí zaplatíme. Místo seriozních kalkulací kolik peněz v současnosti chybí a seriozních rozborů skutečně pojišťovenských matematiků kolik by dofinancování stálo a jaký by byl pojišťovenský model, se neúčelně a hlavně z hlediska funkčnosti nesmyslně mluví o standardech a tunelech, které jsou v řádu milionů - a tady jde o stovky miliard. Dávno před zákonem mělo být jasné, kdo a jak nadstandard zaplatí. Naši miliardáři hrozivý provozní a investiční deficit našeho zdravotnictví nevytrhnou. I kdyby si nechali prostatu operovat robotem každý půlrok.

0
Vytisknout
9531

Diskuse

Obsah vydání | 18. 7. 2011