Pád Borise Johnsona je dalším znamením, že kouzlo populismu se vytrácí

8. 7. 2022 / Fabiano Golgo

 

Borise Johnsona zabila realita. Populistům se daří rozdmýchávat naše instinkty ochrany před "jinými". Buď surfují na vlně čehokoli, co je obětním beránkem doby, nebo sami vytvářejí vlny tím, že vytvářejí umělé kulturní "strašáky", aby nalákali voliče, a přitom slibují, že budou superhrdiny, kteří je budou chránit.

Tomuto druhu politického odpadu se daří v epochách, kdy jsou společnosti buď zoufalé z ekonomických potíží, a/nebo když jsou kulturní dogmata rozbíjena novými generacemi či identifikovatelnými skupinami.

Nejistota identity vede k hledání vůdců, kteří si hrají na silné otce, kteří prý dokáží porazit přicházejícího kulturního nepřítele, a zároveň oživují konstruované vzpomínky na zašlou idylickou minulost, kterou se snaží udržet při životě pro blaho a bezpečnost svého národa.

 

V případě Borise Johnsona to byli polští dělníci, směrnice EU, tedy brexit, a zastaralé levičáctví Labouristické strany, které umožnily jeho skok k moci, po letech budování image antiestablishmentového chlapíka, který říká věci drsněji a nespokojeněji než normální politikové,  stejně jako "my", obyčejní lidé. Bez ohledu na to, že pochází z přesné té elity a reprezentuje přesně tu samou elitu, která studovala na svých nejdražších školách a která je v Británii u moci odjakživa.

Realita je však osudovým nepřítelem podvodníků. Neúčinnost jejich zázračných lahviček s tonikem se odhalí, když čelí vážným situacím v reálném životě, které vyžadují víc než jen dráždit nejnižší pudy obyvatelstva. Když se skutečně vyžadují dobře naplánované strategie, disciplína, administrativní schopnosti, schopnosti vedení týmu a soustředění. Vlastnosti, které v umění populistů obecně chybí.

Populističtí prezidenti, odkázaní na svou potřebu neustále předávat pozitivní zprávy, které posilují jejich podporu, se snažili podnikat rozhodné a prozíravé kroky, které krize vyžadovala.

Jsou architekty domů, které ale nedokážou vyprojektovat od rýsovacího stolu.

Současná vlna populismu vede k tomu, že se lídři aktivně snaží kontrolovat celonárodní konverzaci, denně rozesílají spoustu zpráv na sociálních sítích, které často postrádají jakoukoli pravdivost, a nutí tak média a opoziční osobnosti, aby se zapotily a takové falešné zprávy vyvracely. Než dojde k protiargumentaci nebo ověření faktů, zpravodajský cyklus se posune dál a vůdce pak vyšle novou vlnu zpráv, které určují agendu.

Pandemie je zabijákem vlády Borise Johnsona, nikoli večírky na Downing Street během nejtěžších dnů covidové krize nebo ten mejdan v předvečer pohřbu milovaného prince Philipa, který jen jasněji ukázal, jak moc je jJohnsonův tým odtržený od lidí. Nebo to, že když už jsme si mysleli, že nemůže Johnson klesnout hlouběji, vyšlo najevo, že se podílel na účinném krytí údajného sexuálního deliktu ve skandálu  s Chrisem Pincherem. To byly jen poslední kapky. Neschopnost řešit pandemii s potřebnou organizovaností a vážností od samého počátku byla skutečnou dírou v jeho vědru, která postupně rozleptávala jeho kouzelné zaklínadlo.

Donald Trump měl stejný osud. I když se mu podařilo udržet si pornografický počet slepých stoupenců, právě díky svému šílenému chování během pandemie ztratil klíčovou podporu potřebnou k tomu, aby se udržel u moci. Zdá se, že stejný scénář se bude brzy opakovat i v říjnových prezidentských volbách v Brazílii, kdy se očekává, že autokratický Jair Bolsonaro s velkým náskokem prohraje s bývalým levicovým prezidentem Luizem Inácio da Silvou, známým jako Lula.

Základním argumentem populistických stran a vůdců je, že ztělesňují vůli "skutečného lidu" dané země; každý, kdo se jim postaví, tedy lid zrazuje. To se týká i systémů institucionální kontroly a rovnováhy, které mají zabránit zneužívání moci.

Ze všech bláznů, kteří se v posledním desetiletí dostali k moci, byla verze pravicového populismu Borise Johnsona mírná ve srovnání s těmi, které prosazují Trump nebo Bolsonaro, Erdogan, Orbán, Labrador, Duterte a další z jeho skupiny. Nicméně jeho dětinská ješitnost a primitivní řešení složitých problémů se ukázaly být dostatečné k tomu, aby udržely jeho fanoušky v nadšení, ale bylo to nedostatečné k řízení národa.