Na obranu Starého zákona

22. 4. 2019 / Boris Cvek

Ty starozákonní texty, nad nimiž se pohoršuje Jan Čulík, vznikly velmi dávno a reflektují myšlení tehdejších lidí. Jsou součástí vývoje společnosti od Mojžíše a židovských králů přes proroky až po Ježíše. Bylo by samozřejmě děsivou chybou, kdyby třeba někdo považoval Bohem požadovanou vraždu syna za něco, co patří jaksi nadčasově ke křesťanství.

 


Vůbec chápání náboženství jako něčeho časově neměnného a společensky nezávislého je nejen v drtivém rozporu s historickou realitou náboženství, ale je to také velmi nebezpečný základ pro fanatický fundamentalismus. Příběh obětování Izáka se čte o Velikonocích právě kvůli důrazu na vývoj v pojetí Boha, který nyní, v Novém zákoně, dává na Golgotě za nás vlastního Syna, zatímco tehdy požadoval vraždu syna Abrahámova. Jak to může být tentýž Bůh? Je to tentýž Bůh v zrcadle různých společností.


Bůh nejprve musel být především moc, absolutní moc, naděje na bezpečí pro slabého, zranitelného, smrtelného člověka, který se potýká s nesmírně brutálními poměry. A ochránce před brutálními poměry v raných dějinách lidstva musí být brutální. Tato naděje nepřichází do dějin jako něco srozumitelného, intelektuálně konstruovaného. Je to živá zkušenost (a když mluvím o zkušenosti, netvrdím, že zkušenost je zrcadlem nějaké objektivní reality) společenství nebo kmene, zkušenost propletená s obecnou zkušeností tehdejšího lidstva, kde obětování bohům, včetně lidských obětí, bylo normální. Starý zákon představuje drama osvobozování se této naděje od krutosti, vnější poslušnosti na poli reálných dějin k niternému, osobnímu vztahu s Bohem, na němž je postavený Nový zákon.


Proto má Starý zákon v Bibli nezastupitelné místo. Nikoli pro nějakou nad dějinami jsoucí analýzu Boha, což nejde v žádném případě, ale pro vývoj obrazu Boha, který s lidmi komunikuje na úrovni možností jejich doby a společnosti. Kdyby chtěl, mohl by třeba přenést Abraháma do Ježíšovy doby, ale tím by zrušil dějiny. A dějiny při vší své hrůznosti, včetně požadavku na obětování Izáka, jsou pro křesťanství dějinami spásy. Aby náboženská zkušenost společnosti mohla dospět do mentality Ježíšovy doby, bylo potřeba zkušeností proroků a jejich předchůdců.


Kromě toho starozákonní příběhy, včetně obětování Izáka, nabízejí obrovské množství potravy pro interpretaci dalšího vývoje celého příběhu. Ježíš i sv. Pavel se v Novém zákoně často ke Starému zákonu vracejí, využívají ho pro své potřeby. Ježíš např. argumentuje pro posmrtný život tím, že Bůh jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba není Bohem mrtvých, nýbrž živých, a proto Abrahám, Izák i Jákob žijí, nejsou mrtví. Nebo sv. Pavel chápe určitou symetrii mezi pádem tvorstva do hříchu v jednom člověku, Adamovi, a spásou tvorstva z hříchu pomocí jednoho člověka, Ježíše. Tímto metaforickým, alegorickým způsobem pracuje náboženské myšlení a vychází vstříc schopnostem lidí dané doby a dané společnosti chápat náboženské texty tím či oním způsobem. Je to v zásadě, a to bez urážky, poezie. Tímto způsobem žijí nejhlubší vrstvy našeho vnitřního světa.


Různé staré příběhy se také mohou hodit pro zásadní posuny v myšlení v mnohem pozdějších dobách. Vždy záleží na tom, jak se s nimi pracuje. Příkladem může být dánský filozof Kierkegaard, jeden z předchůdců existencialismu. Kierkegaard potřeboval nějak brutálně reagovat na hegeliánské pojetí víry, které bylo všude kolem něj: víra jako něčeho racionálního, konformního, tupého a šosáckého. Proto v knize nazvané Bázeň a chvění pod pseudonymem Johannes de Silentio stojí na straně Abraháma, který je poslušný Bohu více než základním lidským hodnotám. Nejde ovšem v žádném případě o nějaký návrat před Ježíše, jde o to, že víra jako vztah k Bohu nikdy nemůže být něco samozřejmého, něco, co se vyčerpává tím, že je člověk konformní s dobovými normami a dobovým rozumem. A tak i když představa Boha, kterou máme, je vždy podmíněna historicky a společensky, Bůh nekončí s našimi představami, s naší dobou nebo společností, ale víra v něj se vztahuje k věčnosti, k absolutnu. Ve Starém zákoně tento konflikt mezi vírou a konformitou probíhá u proroků a jeho vrcholem je pak novozákonní Golgota. Ale jeho kořen je už u Abraháma jako muže víry.


Pokud jde o příběh o stvoření světa a postavení člověka v něm, tam si myslím, že je třeba si uvědomit, že jde především o vylíčení něčeho, o čem tehdejší lidé neměli ani ponětí. Je to tedy v zásadě mýtus na úrovni jiných podobných mýtů té doby. Příběh víry začíná s Abrahámem, nikoli s Adamem. Ale jistě je na biblickém líčení stvoření světa zásadní monoteismus a pojetí celého světa jako stvoření. Abrahámovská víra v nějakého boha běžného polyteismu by nedávala žádný smysl. Abrahámův Bůh je protipólem celému světu, je tajemstvím, které nekonečně převyšuje člověka. Ale samozřejmě se velmi snadno v lidské představivosti stával a stává džinem z Aladinovy lampy, tím či oním bůžkem toho či onoho kmene nebo místa, zatímco monoteistická myšlenka, mířící k jakémusi osvobození nadpřirozenosti ze zajetí běžné přírody a běžného života do nekonečna, ale mířící také k Bohu jako jednomu Otci všech lidí a jednomu poslání a smyslu života všech lidí, to měla a má často nesmírně těžké, jak ukazuje ostatně celý Starý zákon.

0
Vytisknout
3948

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2019