Bodláky Václava Duška

Baron Kobliha

27. 9. 2018 / Václav Dušek

čas čtení 5 minut
Keine suppe pro chudá pakáž se vařit nebude! Bocianské hniezdo barona von Krapfen nepřijme ani jediného uprchlíka – my nikoho nechceme, pravil jazykovědec, výrazný ekonom, novátorský politolog. My... my něco připomíná, dobu dinosauří, tam také potentáti říkali my budujeme, my přísaháme, my přinášíme dobrodiní pro každého, my nesouhlasíme s tím a oním a... a já říkám, my nekoblihovci nevěříme rychlokvašeným kapitalistům! Slova o tom, jak nechat přijít maličkých ke Spasiteli, nás oslovují, vizionáři Babiši. Nemusíme být nutně věřícími – nechat sirotky napospas beznaději je odporná ohavnost, tvrzení nepřijmout opuštěné vzbuzuje obavu, že v čele chytrovlády stojí vyšlechtěný krvesajský gigant, který bohatým bral a chudým mával. Siroty jsou prý ve věku šestnácti, sedmnácti let, pravil baron, tož křesťanská demokratka musela vidět zcela jinou drobotinu. Nechat bez povšimnutí opuštěné nezletilce není jen pouhý hřích, ale hnilobná pachuť přežranosti, ubožácké neomalenosti, páchnoucí pýchy, tvářit se přezíravě a přirovnávat naše sirotky v ústavech, kde je o ně postaráno, s těmi, kdo prodělal válečné úpravy – a vypustit z úst slova,  že by u nás byly nešťastné… Bože, do čeho jsi to duši dal?!      

Nehroťme však trapné situace! Proslýchá se, že proevropsky rozparcelovaná Afrika zadrží  vlny nechtěných migrantů – neokolonialismu s lidskou tváří se možná dočká vděku těch, kteří nebudou muset usednout do vratkých člunů a pokoušet se zakotvit v cizích přístavech – tam ti pevní demokraté s mozky v hlavách běžencům narovinu říkají – jsi v naší požehnané krásné zemi, s našimi historickými  tradicemi, našimi vyžadovanými zákony, i mnoha povinnostmi, ale nikdo tě u nás násilím nedrží, ano, můžeš odejít do bratrských zemích s tvoji požehnanou vírou, právem šaría a nemusíš se nechat ponižovat pojídáním vepřů.

Stará vyzkoušená pravda – není všem dnům konec.

Bezohledný polykač odkvétající slávy budí dojem, že trpí bolestnou nesmrtelností; drzost ve znaku obejdů má rozměry dokonale planetární. Namyšlený zbohatlík pluje a pluje, vítr do plachet duje, nabírá větry odkudkoli, spojit se může i s ďáblem, žádný problém není nezdolatelnou překážkou, politické kolbiště přeje připraveným gladiátorům. U nás volíme rádi sílu!

Posametový kapitalistický bílý poník pronikl do struktur nedohlídaných, na výplatní listině má prý vynikající odborníky ohebného práva, hlídače uloveného majetku, i pokradených laskavých slov. Procesy soudní směšné, značně neúčinné, neboť získané majetky jsou zcela v rychtyku k užitku této bohaté země. Zaměstnanci virtuálně bohatnou, výrobky chudnou. Věrolomnost miliardáře jeví se záviděníhodnou. Vždy se opíral o právo, měl na paměti důslednou starost o blaho země a národa. Nu, řeči se vedou, voda teče. Neprůstřelná vesta baronova je z kvalitního zahraničního materiálu.

Pravda obrácená lež, lež vydávána za pravdu, kvetou v zahradě úžasného poznání.

Mohou svatouška ohrozit voliči, otázka vtíravá, ale zbytečná. Neprůstřelná vesta proti pravdě a zákonnému právu se prodává v utajeném obchodě v severním regionu.  Porevolučně se říkávalo, nyní zhasneme, kdo urve ze státního majetku tučné sousto, bude mu peklem požehnáno.

V našem světě bez hranic můžeme i musíme být svědky procesu zvaného – jak se opevnit pomocí peněz – i soudní dvory se před majetkem údajně ochotně ohnou. Voliči z opilosti demokracií rozhodují nejen o svých osudech – a vajíčka, hanopisy a demonstrace jsou k získání práva liché. Máme naštěstí trubače a bubeníky burcující masy k neposlušnosti. Tápeme s odsouzením vykutálených lištiček, které nám prohrábly republiku, aby zajistily v regionu kapitalistickou prosperitu; šafářování jde k duhu obratným žonglerům, kteří nemají soucitu s nikým z nebezpečné periferie chudoby; beznadějné budoucnosti určené pro masy se vysmívají.

Šlechtici ducha pomřeli, chudobnost vytrvale hrozí všem, kteří nemakají patnáct hodin denně!

Bývalo, že naše země přijala potřebné, věk se jaksi neprověřoval – zachráněná děcka ze zemí zmítaných surovostmi bavila okolí tím, že se podobala hltavým špačkům – stromy očesány, ovoce sklizeno.  Pomoc nezletilým se neprověřuje, což miliardáři a hvězdnému zbohatlíku musí být nadmíru jasné. Bude se však hádat a všimněme si, že  musí mít poslední slovo kořalka. Ráno mrkne do zrcadla a řekne si: nu, nevypadám věru zle. Baron vychází z poznání, že lidmi se není potřeba nechat rozházet. Nedokáží se účinně vzepřít. Semotamo hlesnou – a dost.

Morální hodnoty jsou passé – tečka! Není nad staré vyzkoušené přístavy. Služba vlasti, potažmo občanům, vyžaduje utváření sebe sama. Nebude dlouho trvat a naši milí zdatní příslušníci začnou fasovat, dosud nedostupné, psychologické vitamíny.

0
Vytisknout
9841

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2018