O svobodě společenské debaty a o liberální demokracii

1. 10. 2018 / Boris Cvek

Jako člověk, který se dlouhodobě hlásí politicky k liberalismu a filozoficky k myšlenkám, které jsou s ním spojené, jako je empirismus či pragmatismus, jsem stále častěji znepokojen primitivními, vulgárními představami o svobodě, jak se objevují ve veřejném prostoru.

Nikdy nebylo zásadou liberalismu, aby byl podrobně diskutován každý nesmysl, nikdy nebylo zásadou liberalismu, že si má každý dělat, co chce, nebo že všechny názory jsou si rovné, nebo dokonce, že by svoboda mít svůj názor znamenala, že člověk má svobodu, aby cokoli, co si usmyslí, byla pravda. O absurdních představách libertariánů o malém státu nemluvě.

 

Liberalismus byl vždy pro vědecké zkoumání, pro odbornou, poučenou debatu. Dokonce i F. A. Hayek, který bývá používán jako liberální ikona proti „levicovému liberalismu“ a který skutečně většinové pojetí liberalismu ve 20. století odmítá jako příliš socialistické, jasně ve slavném textu „Proč nejsem konzervativec“ říká, že vědecký pokrok je zcela zásadní a nenahraditelnou hybnou silou vývoje liberální společnosti. Ty, kdo s tím mají problém, označuje za tmáře.

Liberalismus odmítá – v reakci na staré panské režimy – trestat názory, omezovat svobodnou debatu, ale to nikoli proto, že by to bylo nějaké dogma, nýbrž proto, že takové zásahy za daných okolností omezovaly rozvoj lidských svobod. Jakmile by se ve jménu nějaké svobody mělo dosahovat faktické nesvobody, liberál musí být proti. O tom lze diskutovat, nikoli však na úrovni idiocie, popírání fakt a vytváření fantasmagorií. Není třeba možné žádným způsobem v tradici liberálního myšlení obhájit představu, že by vzdělávání mělo být nahrazeno „svobodnou debatou“, v níž má každý nápad a každý argument stejnou váhu, neboť všichni mají právo na svůj názor.

Zatímco staré metafyzické filozofie stavěly na tom, že člověk má nějaké pevné poznání díky svému rozumu, poznání de facto věčné, přinesené z výšin věčných podstat, liberalismus se vždy opíral o zkoumání časné reality kolem nás, o zkoumání konkrétních jevů a konkrétních důsledků. Jakmile se z něj dělají nějaká jednoduchá pravidla, která mají platit bez ohledu na konkrétní realitu, stává se opakem sebe sama, středověkou metafyzikou.

K tomu bych si dovolil ještě malou poznámku. Občas se setkávám s názorem, že pokud není svoboda člověka nějak metafyzicky podepřena, čelíme relativistickému rozkladu hodnot. Je to takový středověký tik staletí trvajícího vymývání mozků pomocí platónské a aristotelské filozofie a jejich derivátů. Smyslem těchto filozofií bylo udržovat vrchnostenské státy, které vydávaly své politické uspořádání za projev božské moci.

A když tento panský model společnosti v průběhu 19. a 20. století skončil, zůstaly tu jako haraburdí, do něhož se občas někdo, kdo byl tímto způsobem myšlení postižen, snaží narvat moderní demokracii a pojetí svobody. Je třeba si ovšem uvědomit, že v době, kdy se zhroutila představa věčných práv panovníka a panských stavů, kdy se začalo přistupovat k poznávání přírody zkoumáním světa okolo nás místo čtení Aristotela, že se začala spouštět lavina obrovských společenských změnám.

Ty byly možné díky praktickému poznání, emancipaci utlačených složek společnosti, vytváření nových společenských vztahů a práv. To nejsou žádné dějiny relativismu, naopak jsou to dějiny nárazů do reality, hledání konkrétních cest v naprosto bezprecedentní cestě ke svobodě, jakou lidstvo nikdy dříve nezažilo. Moderní doba vskutku ztratila iluzi o přístupu k věčné pravdě. Poslední nesmírně vlivný pokus o záchranu této iluze učinil Hegel, když tvrdil, že celé dějiny západního myšlení byly něco jako vývoj jinocha do zralosti dospělého muže, který našel tu konečnou pravdu. Tím zralým mužem, tím zjevením pravdy byl samozřejmě Hegelův systém a pruský panský stát.

Na Hegela pak navazovaly všechny ty pohádky o dějinné nutnosti vítězství proletariátu nebo panské rasy. Ztratili jsme něco tím, že už této stupidní pohanské šílenosti nevěříme? Ztratili jsme něco tím, že místo věčně platných floskulí středověkých metafyziků musíme zkoumat konkrétní věci kolem nás? Vydává nás to napospas relativismu?

Když truhlář zkoumá vlastnosti dřeva, třeba i negramotný, a naučí se s ním zacházet, umí z něj vyrábět funkční výrobky, aniž by měl nějaké teze o věčné podstatě dřeva, stal se z něj relativista? Ano, jistě připustí, že někdo jiný za jiných podmínek má jiné zkušenosti nebo umí dělat jiné výrobky – ale bude vědět, že i ten člověk prošel stejnou cestou, tedy zkoumáním konkrétní praxe se dřevem, a především: že nic, co funguje, není libovolné, že k tomu nestačí nějaký nápad nebo názor, ale je nutné to zkoušet, zcela konkrétně přizpůsobovat tomu, co se ukáže jako možné, a co nikoli.

Horror vacui nastává v myslích, které byly zaplněné podstatami a sylogismy – jakou podstatu si mají v moderní době vybrat? Nebo ještě hůře: co když podstaty vůbec neexistují! To je pak opravdu pocit topení se v hrůzné bažině relativismu.

1
Vytisknout
4662

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2018