Volby 2013 a předchozí souvislosti

2. 10. 2018 / Pavel Rybák

čas čtení 16 minut

Toho roku proběhly v České republice opět sněmovní volby, tentokrát s nálepkou předčasné, a to potřetí v české postkomunistické historii. Zejména v poslední době, od roku 2006 již druhá česká vláda po sobě ukončila předčasně svou činnost, což neznačilo o příliš dobrém stavu české politické scény, o její stabilitě.

Nicméně nejednalo se o cosi nového v politicky svobodné společnosti. Předčasné volby či demise vlády prostě patří do každého demokratického státu.


Přesto tyto parlamentní volby byly něčím premiérové, přinesly něco nového a nevídaného do české politické scény. A sice zásadní vzestup popularity neznámých politických subjektů, nejednoznačně ideologicky koncipovaných, těm se lidově říká populisté.

Stalo se ovšem to, co se s postupem času stane v každé svobodné zemi, a sice, že se stranicky pojmenovatelné subjekty vyčerpají, případně napáchají osudové chyby, přijdou na řadu populisté.

Už minulé měření sil politiků signalizovalo cosi takového, ovšem v onom případě nebyl výsledek tak varující. Na první pohled vyčnívající idealistická občanská iniciativa nezískala dost volebních hlasů na to, aby se stala existenčním článkem vládní politiky.

Podívejme se poněkud blíže na předvolebním realitu roku 2013, s jakými vyhlídkami a ambicemi vstupovaly jednotlivé politické strany a jejich lídři do volebního dramatu.

Předchozích sedm let vládly koalice liberálně demokratických občanských demokratů s jejich koaličními partnery. Převzaly vládu nad státem po osmi letech převážně sociálně demokratického vládnutí, levicoví demokraté a jejich političtí partneři spravovali český stát a jeho finance typickým, tedy sociálně demokratickým způsobem, deficitně financovali hospodářský vzestup ze stagnačních let. S každou novou aférou vznikla nová komise, byrokracie skutečně jen kvetla a spolu s ní výdajová stránka státního rozpočtu. Předali svou zemi do voleb s nebezpečnou akcelerací vnitřního státního zadlužení. A podle toho vypadala volební kampaň roku 2006.

Vše hrálo do karet občanským stranám, nejenže se nacházely osm let v demokratické opozici, nabízely svým voličům přesně opačnou politiku než sociálně demokratické vládnoucí subjekty, úspornější a odpovědnější vedení státu.

Tehdejší volby a celou jejich kampaň provázela jedna z mnoha zásadních skutečností, a sice duální mediální soupeření dvou klíčových politických subjektů české společnosti, občanských a sociálních demokratů.

Probíhala negativní kampaň, trvale docházelo k nepřiměřené kritice konkurentů, byla vznášena sporná prohlášení. Agresivněji si počínali bezesporu Paroubkovi sociální demokraté, kteří nakonec odešli do opozice, dále jejich stranický vedoucí neprofesionálně odmítl uznat volební porážku své strany, a kromě toho neváhal napadnout svého úhlavního konkurenta obviněním z nekalých politických praktik.

Tato tvář předvolebního boje není ničím novým v demokratických společnostech. Faktem zůstává, že taková programová nabídka té či oné politické strany voliče příliš nepotěší, v tomto případě měla za následek sníženou volební účast, která byla v Česku tradičně dramaticky nízká.



Vznikla tedy vláda pod vedením občanských demokratů, stalo se tak po osmi letech, kdy se mohla středová až pravicová část politického spektra opět účastnit na vládě. Samotný volební výsledek tehdejšího hlasování byl velmi zajímavý a nový v historii českých demokratických voleb, vznikla patová situace, přibyly tedy těžkosti při povolebních vyjednáváních, nakonec se šťastným koncem pro občanské strany.

A dočkali se také čeští občanští voliči, kteří téměř deset let marně toužili po politické změně, ovšem nebyla to jen vláda jiné politické orientace, co požadovali již delší dobu.

Občanská demokratická strana bylo svého času velmi dynamické a vizionářské politické hnutí založené na společenských hodnotách jakými bezesporu jsou svoboda, rovnost, tolerance či samostatnost například. Její předseda Václav Klaus jí vtiskl jednoznačnou společensko politickou orientaci, liberálně demokratickou. Byl politikem a člověkem, kterých bylo v Československu velmi málo po pádu komunismu, svou dravostí, s nesmírnou sebejistotou a především vlastní racionalitou či tahem na branku zásadně předčil filozofující tribuny Občanského fóra a prosadil se do vyšších pater domácí politiky, a udělal dobře.

Stal se zodpovědným za prvotní politické a hospodářské reformní kroky tohoto rodícího se demokratického státu, dosahoval v tomto smyslu nesporných úspěchů přes všechny objektivní problémy, jakými skutečně byly české privatizace, nejvíce však kupónová.

U dobře zvládnutého projektu, což byl prodej automobilky v severních Čechách, narážela vláda na bytostný odpor českých občanů, kteří se velmi těžko smiřovali s neblahou skutečnosti, že zmíněná česká tradiční společnost již vůbec není českým podnikem.

V tomto případě a takových bylo skutečně mnoho byla vláda nucena platit nutnou daň spojenou se společenskými změnami.

Kupónová privatizace, to byl již velký problém, který již jednou provždy zničil pověst jak politiků, tak transformace jako takové. Modelová situace, která zcela jistě mohla fungovat v dlouhodobé kapitalistické společnosti, kde samotní lidé mohou úspěšně vlastnit a užívat cenné papíry té či oné obchodní společnosti po celá desetiletí.

Něco jiného byla čerstvě porevoluční společnost, kde ještě doznívalo, a to velmi dlouho, komunistické ekonomické chování občanů, něco jako motiv zisku či investorovo riziko byly novými neznámými odbornými termíny. Ovšem nebyly to jen privatizace, co reformátorům uškodilo.

Jiným zajímavým dokladem specifického tónu nové doby byl rozhodně zánik společného československého státu. V roce 1992 se konaly první řádné svobodné parlamentní volby, v obou zemích zvítězili pragmatici Klaus a Mečiar a rozhodli pro rozpad společného státu, na což měli právo jako vítězové voleb.

V případě Klause zvítězila nekonečná touha po vlastních ambicích vytvořit z Česka ekonomickou středoevropskou velmoc, v Mečiarově variantě se jednalo o dovršení slovenských národních zájmů táhnoucích se po celé jejich dějiny.

Velmi zvláštní roli v takzvaném „sametovém rozvodu“ sehrál prezident Havel, který býval pro mnohé jiné situace moudrý až moc, poukazoval na jistou závažnou skutečnost, na nechuť obou aktérů dát právo občanům, aby rozhodli právě oni sami o budoucnosti federativního státu. Zaujal velmi svérázné stanovisko, podle mne podobné tomu z první republiky. Důrazně se zasazoval o zachování federativního státu, dokonce na to upozorňoval svým vlastním nápadem s americkou federální ústavou jako první demokratickou ústavou na světě. Tím ovšem nepotěšil přirozeně Slováky, kteří v jeho postoji viděli pouze a jedině čechoslovakismus, který jim nikdy nic dobrého nepřinesl. Ukázala se zajímavá tvář Václava Havla a jeho češství, kterým chtěl udržovat Československo jako jakousi moudrou filozofickou formuli spíše vhodnou pro té či oné vědecké výzkumy českých a slovenských hodnot. Faktem zůstává, že si nadělal nepřátelé na obou stranách, Slováky si poštval proti sobě svým federalismem a s Klausovým konceptem o českém a slovenském samostatném státě nesouhlasil nikdy.

Přesto celkově si Československo a posléze Česko vedlo velmi dobře, spatřilo světlo jeden z nejpodařenějších transformačních procesů hospodářství a pravidelně získávalo velmi dobré hodnocení ve svobodném světě, což bylo životně důležité pro budoucí prozápadní směřování státu.

Ovšemže s těmito nemalými úspěchy Klausových vlád vznikaly také první problémy s chováním Václava Klause, byla zde jeho typická neschopnost až chorobnost neuznávat nejen jiný názor, nýbrž také vlastní odborné chyby.

S narůstajícím časem a s přibývajícími těžkostmi v hospodářství rostla značná nespokojenost s Václavem Klausem, tedy také v ODS. Jeho stranické vůdcovství začalo být na konci devadesátých let neudržitelné.

Rovněž síla tohoto politického subjektu se pomalu, ale jistě vytrácela. Špičkou ledovce se staly volby v roce 2002, ve kterých měla Klausova strana suverénně zvítězit, přesto opak se stal pravdou.

Bylo již dlouhodobě zřejmé, že každé další setrvání dosavadního předsedy v čele ODS bude osudné. A druhou možností odklonu početného voličstva této strany zapříčinila ideologická koncepce Občanské demokratické strany, počátkem devadesátých let zaujali občanští demokraté a především samotný Václav Klaus své potenciální voliče svým liberalismem, svou značnou pravicovostí.

A opravdu první roky ekonomické reformy probíhaly přesně v tomto duchu, ovšem později zvolnil Klaus nastavený kurz politiky, zřejmě nechtěl prohrát volby. Například držel nezaměstnanost na přirozené míře, do nekonečna chránil nefungující strategické státní podniky a velké státní banky, což stálo daňového poplatníka ročně mnoho peněz. O té době se začalo říkat „pravicová rétorika, levicová politika“.

Jeho kandidatura na funkci českého prezidenta byla dvojnásobným balzámem na duši české liberální společnosti. Svým vítězstvím v prezidentské volbě ukojil Václav Klaus svou nekonečnou ješitnost a nezdolnou motivaci a neomylnost a současně uvolnil prostor pro perspektivnějšího předsedu ODS (alespoň tehdy se mohlo zdát, že čekají tuto stranu po letech lepší časy).

Bylo léto 2006, právě vznikla nová česká vláda v čele s ODS. Složení vlády, poslanecké sněmovny, interní změny ve vedení nejsilnější vládní strany měly dávat pravicové části společnosti jistý optimismus. Práce bylo mnoho a úkoly vyčnívaly složitě.

V následujících sedmi letech vládly v České republice dvě koalice středových a středopravicových stran. K tomuto časovému období můžeme říct následující: Politici stáli před nelehkým úkolem, vrátit českým občanům pocit, že dokáží demokratické instituce odpovědně a perspektivně řídit stát.



Kde se stal kámen úrazu, proč občanští demokraté naprosto pohořeli v parlamentních volbách roku 2013?

Je nutno oddělovat politickou práci jako takovou a etičnost politiky. Topolánkova strana se svými vládními spojenci zdědila nepříliš lichotivý stav společnosti po předchozích vládách. Dostávali se do situací, kdy byli nuceni prosazovat nepopulární opatření, která přinesou užitek státu a ekonomice nejdříve za několik let.

To ovšem není nic mimořádného, s tím se potýká každá vláda po volbách. Jedním takovým opatřením bylo například zavádění poplatků za lékařskou péči. Jakkoli mohli a mohou levicoví kritikové znevažovat či až devastovat tento aspekt, jednalo o naprosto pozitivní pilíř těchto vlád.

Byly takto vytvořeny další příjmy ve zdravotnictví, které zdatně vypomáhaly lékařským provozům, ročně si polepšilo ministerstvo o několik miliard. Přesto narazili Topolánkovi kolegové na pochopitelný občanský odpor, kdy čeští lidé nepřivítali kladně tuto vládní novinku.

Topolánkova vláda byla neblaze odměněna především za dalekosáhlost nejen zdravotnické reformy (dále například daňové a důchodové politiky), nýbrž celého programového prohlášení. Byli tito politici potrestáni zejména za to, že odpovědně pamatovali na budoucí generace, v jakém stavu převezmou stát.

Jednou za deset let přicházejí události a faktory, s nimiž vláda těžko počítá, neboť jsou nepředpokladatelné. Jedním z takových fenomenů bylo výrazné zpomalení výkonu světové ekonomiky, kdy původní finanční krize přerostla v krizi hospodářskou v celosvětovém rozsahu. Její léčba se protáhla na několik let, což není nic zvláštního.

Hlavními negativy Topolánkovy a Nečasovy vlády byly především etické faktory, zásadní nejednota uvnitř vládních subjektů, vzájemné hašteření v koalici a mimořádný vzestup korupce na nejvyšších politických místech. V letech 2010 –13 bylo zaznamenáno nejvíce případů politické korupce za celé porevoluční období, aféry pánů Nečase, Kocourka, Tlustého a Ratha a jiných jsou toho důkazem.

Nezadržitelně se přiblížil další volební rok v Česku, tentokrát 2013. Jaká atmosféra panovala v české společnosti bezprostředně před volebním hlasování?

Převládala dusná depresivní nálada, znásobená oprávněným pocitem voličů o vlastní bezmocnosti, o podvedenosti, o nekonečné aroganci politiků právě vůči občanům, a v neposlední řadě o rezignaci na stávající politickou scénu, dosud realizovanou ideologicky jednoznačnými politickými subjekty.

Tyto volby přinesly něco naprosto nového do české společnosti, zejména zásadní nárůst populistických a složitě ideologicky posouditelných politických hráčů s použitelným volebním ziskem.

Politická hnutí jako „Iniciativa ANO 2011“ nebo „ Úsvit přímé demokracie „ se staly největšími překvapeními těchto parlamentních voleb. Četné počty voličů reagovaly na dlouhodobou společenskou situaci, nechtěly dopustit téměř nekonečné volebně cyklické manipulování českého voličstva, zachovaly se tedy spontánně.

Jinou věcí je složení voličské základny těchto nových subjektů. Jednalo se především o nespokojené voliče všech dosavadních vládnoucích stran. A to je kámen úrazu těchto a jiných občanských hnutí, neboť nejsou jednoznačné jak svým ideologickým vyprofilováním, tak svou voličskou základnou. V případě účasti na vládě byl by nucen takový subjekt řešit konkrétní politické úkoly, tedy měl by zaujmout jednoznačný postoj. Tím začne ztrácet taková občanská politika proklamovanou předvolební jednotu, která se začne rozplývat záhy po volebním triumfu.

Něco takového se přihodilo občanskému hnutí Radka Johna v Nečasově vládě, jejím základním heslem ve volbách 2010 se stal boj s korupcí. Právě jejich význačný politik Bárta byl obžalován z tohoto trestného činu a akcie Johnova souboru začaly povážlivě klesat s příchodem dalších voleb.

Ovšem v případě Babišova hnutí se předpokládal odlišný vývoj, jednalo se (již tehdy) o velice silný politický subjekt z pohledu jeho finančních možností, nebyl pro ně vůbec problém realizovat pro voliče pohádkovou a pro svou organizaci nákladnou předvolební akci. Další nespornou výhodou tohoto subjektu byl zisk mnoha vlivných osob, které ještě nedávno nešetřily kritikou nejen pana Babiše.

Volby onoho roku dopadly následovně. Zvítězili sociální demokraté před Babišovým hnutím, třetí skončili křesťanští demokraté, a takto vypadala vláda. Skutečným vítězem se ovšem stal druhý jmenovaný subjekt, získal dost mandátů na to, aby byl existenčním článkem vzniklé koalice.

Závěrem můžeme říct jediné, dlouhodobá nevychovanost českých politiků přivedla ideologicky čitelnou politiku do pozadí. Trvale zklamaní voliči upřednostnili mediálně a finančně silné moralisty a mnohdy politické amatéry, kteří vždy nabízejí pouze jakousi všeobecnou frontu společenského odporu bez konkrétního konstruktivního pojetí.

Zapřisáhlí bojovníci proti korupci, jsou ve skutečnosti pouze rozšiřovatelé tohoto nešvaru při svých postech a činnostech, byť naprosto neúplatní.

Poražené politické subjekty se mohou přirozeně vracet do vrcholové politiky, díky své opozičně aktivitě a vlivu existence nepopulárních vládních opatření. Pokud nezmění etiku, zůstane populismus typickou a silnou tváří české politiky.



0
Vytisknout
6485

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2018