Selže-li dohoda Turecka s Ruskem na udržení příměří v Idlibu, Turtecko i Evropa budou čelit další imigrační krizi

Turecký pohled na syrskou uprchlickou krizi

27. 9. 2018

Turecko je cílovou zemí emigrantů od šedesátých let. Úřady teď uznaly, že to má přímé následky na pracovní trh a společenské instituce. V roce 2013 vznikl centrální úřad pro řízení migrace. Udělil Syřanům určitá práva, včetně nároku na zdravotní péči zdarma a na vzdělání. Kolem 600 000 syrských dětí navštěvuje školy a asi 17 000 syrských studentů chodí na univerzity.

Devadesát čtyři procent syrských uprchlíků žije ve velkých městech. I když je v Turecku registrováno 8 000 - 10 000 syrských firem a podniků a kolem 25 000 Syřanů má legální zaměstnání, asi milion Syřanů pracuje v šedé zóně, za minimální mzdu a bez sociálního zabezpečení. Od ledna 2016 umožňuje Turecko uprchlíkům, aby žádali o pracovní povolení, ale počet Syřanů s formálním pracovním povolením zůstává malý.

Turecká vstřícnost vůči syrským uprchlíkům byla zčásti motivována tím, že jsou stejného vyznání. Islámské povědomí o tom, jak obyvatelé Mediny pomohli prvním muslimům vedeným prorokem Mohamedem, když utíkali před pronásledováním v Mekce, vedlo mnohé islámské organizace patřící k občanské společnosti k rozšíření humanitární pomoci syrským uprchlíkům v Turecku a v povstalci držených oblastech oblastech Sýrie jako Idlib.

Během let však vzdor vůči syrským uprchlíkům rostl. Jeden z průzkumů naznačuje, že více než  85 procent Turků je - bez ohledu na polarizaci společnosti, politickou příslušnost a voličské preference - zajedno ohledně repatriace Syřanů.

Slábnutí vstřícného postoje mnoha Turků zveličil ekonomický pokles a  také mylný názor veřejnosti, že Syřané berou Turkům práci a mění veřejnou kulturu. V některých oblastech to vedlo ke sporadickým incidentům vůči Syřanům.

Před červnovými volbami navrhla turecká vláda, že vytvoří bezpečný koridor pro budoucí návrat syrských uprchlíků do vlasti. Ministr vnitra v září oznámil, že kolem 245 000 Syřanů se dobrovolně vrátilo do Jarabulusu, Afrinu, Idlibu a Mambije, které jsou mimo Asadovu kontrolu.

Dohoda mezi Erdoganem a Putinem (ohledně Idlibu) sice přinesla jistou úlevu, bude ji však obtížné naplnit. Nebezpečí, že zkolabuje, je stále přítomné a zřejmé. Putin souhlasil s odložením operace, ale požádal o odstranění “všech radikálních teroristických skupin” a “těžkých zbraní” z demilitarizovaného pásma do 15. října 2018, což je za pár týdnů.

Separace civilních obyvatel a umírněné opozice od teroristických skupin je velice obtížný úkol, o který se musí postarat turecké a ruské síly. Turecko, Rusko a Írán mají své jednotky rozmístěné podél frontové linie oddělující v Idlibu povstalce a režimní síly. Turecko se snaží využít diplomatických i ekonomických podnětů, aby oddělilo pragmatické bojovníky od zatvrzelých džihádistů, kteří možná zvolí boj na život a na smrt a civilní obyvatele budou využívat jako štít.

Obnovené boje by mohly vést k obrovskému množství mrtvých civilistů a nové vlně uprchlíků mířících do Turecka. Existuje strach, že ozbrojenci zastávající tvrdou linii se při vstupu do Turecka přimíchají mezi uprchlíky. A existuje nebezpečí, že četní ozbrojenci, včetně mnohých s kontakty na Al-Kaidu, se nebudou chtít vzdát zbraní a zahájí teroristické útoky v Turecku i jinde v Evropě.

Pokud čas vyprší a míroví dohoda zkolabuje, Turecko a Evropa budou čelit nové uprchlické krizi.

Celý článek NY Times.