Co má britská ultralevice společného s ultrapravicí

26. 9. 2018

čas čtení 5 minut
Existuje určitá verze corbynismu,  která je nepřátelská vůči těm poválečným západním institucím, které tvořily charakteristický fundament "Západu" během studené války a po jejím ukončení udržely při existenci hegemonický kapitalistický světový pořádek. V démonologii radikální levice jsou to nástroje imperialistického vykořisťování. Evropská unie je členem téže rodiny jako NATO či Světová banka. Není to něco, co by levičáci jako Corbyn byli ochotni instinktivně hájit.

To, co dělá tento postoj problematickým ve vztahu k mladším a méně doktrinářským corbynistům, je skutečnost, že v roce 2018 přichází hlavní hrozba západnímu institučnímu pořádku od ultrapravice. Pro mnoho labouristů byl brexit jedním z dvou traumat roku 2016, druhým bylo zvolení Donalda Trumpa. Nejefektivnější povstání proti evropskému statu quo je dnes rasistické a nacionalistické.  A tak praktickým důsledkem toho, že se britská levice staví proti Evropské unii, je její taktická shoda s ničivými ultrapravičáky, jako je Steve Bannon, Boris Johnson a Rusko, které z toho má bezprostřední strategický prospěch.


Během právě probíhajícího výročního kongresu britské Labouristické strany v Liverpoolu donutili proevropští aktivisté, aby strana přijala rezoluci, požadující nové referendum o brexitu, včetně možnosti hlasovat pro to, aby Británie setrvala v EU. Řadě aktivistů Labouristické strany, včetně jejího nynějšího ultralevicového vedení, se to nelíbilo: považují Evropskou unii za kapitalistické spiknutí a chtějí budovat socialismus v jedné zemi.

Také se bojí, že "dělnická třída" na severu Anglie chce brexit stůj co stůj a pokud se bude Labouristická strana definovat jako proevropská, voliči ze severní Anglie ji opustí. Je to nepravděpodobné - více než 80 procent členů Labouristické strany podpořilo nové referendum a požaduje zrušení brexitu, a pokud by Labouristická strana odmítla brexit, získala by více než půl druhého milionu nových voličů.

Komentátor deníku Guardian Raphael Behr vysvětluje, proč je fatální, že britští sociální demokraté - pro české to platí taky - dnes flirtují s ultrapravicí:

Většina problémů Labouristické strany vyplývá z problému, že se snaží oslovit jednak současnou základnu svých stoupenců, kteří chtějí, aby Británie setrvala v Evropské unii, a zároveň i voliče ve volebních okrscích, kteří hlasovali pro brexit. Nejlepší obranou Corbynova postoje je to, že mnoho stoupenců brexitu si myslelo, že hlasováním pro brexit uštědřují obrovskou, epochální facku vládnoucí politické třídě. Jenže odchod z Evropské unie znamená, že těmto chudým a frustrovaným lidem bude daleko obtížnější pomoci, ale tohle není lehký argument. Zní to nesmírně arogantně, říkat lidem, že to, co chtěli, vlastně není to, co potřebují.

Odpovědí je, že politikové, kteří vidí, že se blíží celostátní katastrofa, mají vlasteneckou povinnost ji odvrátit. Pokud voliči stále nejsou přesvědčeni, že je brexit chyba, jejich úkolem je přesvědčovat je lépe, nikoliv vzdát se té chybě. Nejobdivovanější vlastností Jeremyho Corbyna je údajně jeho evangelismus, schopnost lidi nadchnout pro jeho věc. Právě Corbyn přesunul politické centrum Británie silně doleva. Pokud jeho charisma opravdu funguje tak, jak je to inzerováno, přece by mělo být použito k reorientaci debaty o Evropě. To se ale neděje.

Důvodem nejsou předvolební kalkulace, ale alergie vůči obraně statu quo. Existuje určitá verze corbynismu,  která je nepřátelská vůči těm poválečným západním institucím, které tvořily charakteristický fundament "Západu" během studené války a po jejím ukončení udržely při existenci hegemonický kapitalistický světový pořádek. V démonologii radikální levice jsou to nástroje imperialistického vykořisťování. Evropská unie je členem téže rodiny jako NATO či Světová banka. Není to něco, co by levičáci jako Corbyn byli ochotni instinktivně hájit.

To, co dělá tento postoj problematickým ve vztahu k mladším a méně doktrinářským corbynistům, je skutečnost, že v roce 2018 přichází hlavní hrozba západnímu institučnímu pořádku od ultrapravice. Pro mnoho labouristů byl brexit jedním z dvou traumat roku 2016, druhým bylo zvolení Donalda Trumpa. Nejefektivnější povstání proti evropskému statu quo je dnes rasistické a nacionalistické.  A tak praktickým důsledkem toho, že se britská levice staví proti Evropské unii, je její taktická shoda s ničivými ultrapravičáky, jako je Steve Bannon, Boris Johnson a Rusko, které z toho má bezprostřední strategický prospěch.

Corbyn a jeho tým nikdy neuznají, že jsou symetrickou ultralevicovou hrozbou k ultrapravicovému nebezpečí, které ostře odsuzují. Avšak jak ultrapravice, tak corbynovská ultralevice sdílejí kulturní příbuznost: je jí romantická fantazie tzv. tvůrčí destrukce: plánují, že se věci pro všechny lidi nejprve hodně zhorší, než se začnou zlepšovat.

Britská ultrapravice a britská ultralevice samozřejmě nemají zájem na to, poukazovat, že mají mnoho, co je spojuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
11085

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2018