Co je a co není důležité

30. 8. 2018 / Pavel Urban

čas čtení 3 minuty

Začátkem června mi BL zveřejnily můj zatím poslední článek. Ten vyvolal reakci pana Čulíka, k oběma článkům se pak připojila řada diskutujících čtenářů.

Nemůžu říct, že bych odpovědi pana Čulíka považoval za dostatečné. Například nechápu, proč by v běžném smyslu integrovaný člověk nemohl být stoupencem liberalismu nepřátelské ideologie. Třeba komunismu nebo radikálního islamismu. Taktéž si nemyslím, že by se tyto problémy daly řešit čtením knih, chozením ven či jinou variantou „strategie pštros“. Ale to teď nechci řešit. V každém případě, pokud jde o rizika islamismu či zavedení islámského práva v Evropě, byla reakce pan Čulíka i ostatních diskutujících k věci.

Jenže tohle byla jen druhá část mého článku. Ta nejkratší.

V té první části jsem se zabýval obecnou možností realizace vymýšlených hrozeb. Pochopit smysl této úvahy vyžaduje schopnost nadhledu nad vlastní vnímání světa. Což je pro začátek asi trochu náročné.

V posledních dvou třetinách svého článku jsem se zaměřil na problematické stránky prezentace liberálního obrazu Západu těm, pro které liberální svět není zcela samozřejmý. Nedá se říci, že by šlo o analýzu, možná amatérskou úvahu. Řada věcí tam chyběla, některé byly jen naznačené. Přesto si myslím, že pro ty, kteří hledají příčiny neúspěchů liberální propagandy, by mohlo být ledacos z toho zajímavé. Přesto na tohle nikdo nereagoval. Zajímalo by mě, kolik lidí z těch, kteří zaujali kritické stanovisko k mým obavám z islamismu, si přečetlo i tuhle část. A kolik lidí ji jen přelétlo a následně pustilo z hlavy, když nenašlo nic, co by se dalo považovat za rozvíjení protiislámské rétoriky.

Co to znamená? To znamená, že rizika islamismu a zavedení islámského práva nebo aspoň povědomí o nich jsou natolik důležité, že stojí ne-li za diskusi, tedy alespoň za reakci.

Naopak neschopnost liberálních médií oslovit občany ne zcela liberální tak důležitá není. Otázku „jak přesvědčit Čechy, aby přestali věřit nesmyslům o muslimském nebezpečí“ jsme položili. Ale odpověď zas tak moc usilovně hledat nebudeme.

Také je možné, že tato otázka byla položena proto, aby tázající nedostal přijatelnou odpověď. V takovém případě totiž může s klidným svědomím použít odpověď vlastní, ať už je jakákoli; nikdo nic lepšího nevymyslel. Nebo věřit, že to, co dělá, dělá dobře. Protože nikdo s ničím lepším nepřišel.

Při takovéto míře sebereflexe lze očekávat, že psaní proti rasismu, xenofobii a populismu bude i nadále vedeno ve stylu oscilujícím mezi Rudým právem osmdesátých let a Rudým právem let padesátých. Včetně výsledku, který se dá snadno předpovědět. Včetně opakovaného údivu nad tím, že takto inteligentně poučovaní lidé nevěří ani zjevným pravdám.

Pro české populisty je to dobrá zpráva. Takoví nepřátelé mají cenu zlata. Pokud se vůči nim politik či publicista vymezuje, pak mu jeho vlastní fanoušci odpustí ledacos, co by mu jinak možná neodpustili.

Je jistě dobře, když se někdo snaží bojovat proti zlu. Ale ten boj by měl zlu škodit a ne mu naopak pomáhat.

0
Vytisknout
11117

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2018