Máme relativně málo nebo mnoho sudích?

4. 9. 2018 / Zdeněk Slanina

Není snad týden, by národ neoněměl úžasem nad některou informací z justiční sféry. Někdy je mu to vysvětlováno tím, že systém je přetížen. To vede k částečně souvisící otázce, jak jsme na tom s počty soudců vzhledem k jiným zemím.

V rámci Evropy funguje Council of Europe European Commission for the efficiency of justice, známá pod svou francouzskou zkratkou CEPEJ, a ta vydává různé přehledy. Z jejího sborníku CEPEJ STUDIES No. 23 z roku 2016 (data z roku 2014) pochází i ta tabulka s počty profesních soudců a soudních úředníků na 100000 obyvatel. U ní jsou dvě poznámky.

Jednak pro velmi malé státy vede koeficient k distorzi - proto ani není uvedeno Monako, které statisticky má 95.2 sudích na 100 000 obyvatel, platí to i pro Andoru, a obyvatel Slovinska je nakonec taky jenom kolem 2 miliónu. Jistou heterogenitu též představují země s britským právním systémem.

K tomu bych přičinil poznámku třetí - Japonsko má jenom 3841 soudců při cca 127.7 miliónech obyvatel, ergo 3.0 soudců na 100000 obyvatel. Ano, kriminalita je tam menší, mimo jiné proto, že to je právní stát kde justice spolehlivě funguje. My nemáme ani jedno. N.B. - nikoliv překvapivě, systém přípravy a výběru soudců je tam podstatně přísnější a časově náročnější, než u nás. Základem je národní právní zkouška, následující někdy po vlastních studiích. V nejpřísnější formě existovala do r. 2004, kdyby byly předem stanoveny počty těch, kteří ji úspěšně absolvovali (což bylo prvně 500, pak 1000, a nakonec 1500). Korespondovalo to způsobu přijímání na univerzity, a úspěšnost tehdy byla v jednotkách procent. Zkouška se poté zreformovala, takže úspěšnost je kolem 20%. Bez této zkoušky se nelze stát advokátem, natož soudcem. Tomu zařazení ale ještě předchází další trénink a po něm závěrečná zkouška (podobný systém přísného výběru podle kvality existuje i v Číně).

A ještě bych odbočil do akademického světa, tam se místa obsazují konkurzem - v Japonsku jsem se stal profesorem v konkurzu, do kterého se přihlásilo nějakých 45 zájemců. Takto to funguje většinou i jinde ve světě, ne však u nás. U nás i v této sféře máme jen málo rigorózní variantu, zato vycházející vstříc klientelismu. Tedy zde probíhá něco upomínajícího na obhajobu doktorské disertace - tedy žádný konkurs, nýbrž ad hoc komise pro jednoho  daného člověka, navíc je to reálně možné jen pro zájemce, co na daném pracovišti mají odpůsobeno X let (a ještě je to omezeno akreditacemi oborů). Tento český svéráz vzbudil i podiv v časopise Nature, neb se jedná o zdařilou ukázku tzv. akademického inbreedingu (chovatelský termín inbreeding se překládá příbuzenská plemenitba), kterému se ale všude jinde naopak snaží zabraňovat. Holt, český absurdní Kocourkov. Teprve v poslední době se i u nas začínájí ozývat hlasy ve prospěch rozumného omezování akademického inbreedingu.

Ergo, my v soudcovských počtech nepokulháváme, právě naopak. Podstatnější by ovšem byla otázka, jak na tom jsme s počty kvalitních sudích, či dokonce, jak dosáhnout velmi vzdáleného cíle - aby v systému byli jen všestraně kompetentní soudci.

Autor působí přes čtvrt století na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce. Se souhlasem prevzato z jeho blogu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz



0
Vytisknout
1810

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2018