Tragický osud Rohingyů vyvrací mytologii o mírumilovných a krvežíznivých náboženstvích
Od zahájení masivní čistky více než 700 tisíc Rohingyů
z Rakhinského státu nyní uplynul jeden rok. Myanmarská armáda (Tatmadaw)
se na muslimské menšině dopustila otřesných zvěrstev, jak dokládá nejen aktuální zpráva OSN, ale i další analýzy a studie, opírající se o četná očitá svědectví. Podle zprávy s názvem Forced
Migration of Rohinga: The Untold Experience myanmarští vojáci
usmrtili téměř 25 tisíc osob, 42 tisíc lidí postřelili, 18 500 žen a
adolescentů znásilnili, 35 tisíc Rohingyů vrhli do ohně (sic) a 115 tisíc lidí zbili. Ačkoli se odhady o počtu obětí případ
od případu liší, není pochyb o tom, že se reálný počet mrtvých pohybuje minimálně v řádech
tisíců. Podle odhadu Lékařů
bez hranic z prosince loňského roku Tatmadaw během čistky usmrtil více
než 10 tisíc Rohingyů.
Není od věci si připomenout laxní postoj světového společenství
vůči těmto hrůzám v kontrastu s promptní reakci západního světa na čistku 300
tisíc etnických Albánců v Kosovu na přelomu let 1998 a 1999, kdy bylo usmrceno 2000 kosovských Albánců a Srbů – počínaje nekompromisním veřejným
odsudkem a konče vojenskou intervencí. Jenže zločiny v bývalé Jugoslávii
páchala jak srbská armáda a s ní spolupracující paramilitární jednotky,
tak kosovská guerilla. Kdežto v Myanmaru se zvěrstev dopouštěl výhradně
Tatmadaw, a nikoliv rohingští ozbrojenci (ARSA), byť ani oni v žádném případě nemají
čistý štít.
Chudý Bangladéš dnes hostí téměř milion rohingských
uprchlíků, kteří zde žijí v naprosto otřesných podmínkách
(zkusme si představit, že by mnohem bohatší Česká republika přijala statisíce
uprchlíků). I když Myanmar a Bangladéš podepsaly formální dohodu o repatriaci uprchlých
Rohingyů, jde o proces zatížený nesmyslnou byrokracií - a navíc se uprchlíci
stále bojí vrátit domů. Myanmarská lídryně Aun Schan Su Ťij nechala pro
navrátilce vybudovat
obrovská vězení, kde mají být přechodně zadržováni, než budou
moci odejít domů. Mnozí z uprchlíků se ale nemají kam vrátit, neboť
myanmarská vláda vypálila nebo srovnala se zemí stovky
rohingských vesnic. Myanmar, kde zůstalo pouze 200 tisíc
Rohingyů, s těmito lidmi nechce mít nic společného, což v praxi věrně
ilustruje „genocidní záměr“,
s nímž se její generalita zbavovala muslimské populace.
Třebaže je toto etnikum mnohdy vykreslováno jako pasivní
oběť, s níž je třeba soucítit, není tomu tak.
Rohingští aktivisté, ať už žijí v myanmarských uprchlických táborech nebo
v diaspoře, veřejnost dlouhodobě informují o systematickém teroru, jehož
se na Rohinzích Rangún dopouští, a aktivně spolupracují s novináři při
vyšetřování a dokumentaci těchto zločinů. Existuje spousta aktivistických
sdružení, jež navzájem koordinují své aktivity, kupříkladu Rohingya
Consultative Body. Stmelující ideou těchto skupin je
spravedlnost pro rohingské etnikum tváří v tvář snahám o jeho úplnou
destrukci.
Přestože verdikt OSN, podle nějž by se myanmarská generalita
měla ze svých zločinů zpovídat před ICC, je výrazným posunem v globálním
úsilí o spravedlnost pro Rohingy, geopolitická konstelace napovídá, že se právní satisfakce
jen tak nedočkají. Za prvé, Myanmar není signatářem Římského statutu ICC a je
dost iluzorní se domnívat, že by Rangún obviněné generály dobrovolně vydal
spravedlnosti. Přestože lídryně myanmarské vlády a bývalá lidskoprávní ikona
Aun Schan Su Ťij nemá nad armádou kontrolu, teoreticky by také mohla
skončit před soudem, protože zvěrstva Tatmadawu kryla, postup
armády podporovala a nadále
prosazovala diskriminační zákony proti myanmarským muslimům. Za druhé, jedině
Rada bezpečnosti OSN může iniciovat trestní stíhání myanmarské generality.
Jenže Myanmar má v RB OSN mocné ochránce v Číně a Rusku, které by
tento krok dozajista vetovaly.
Zatímco vzájemná spolupráce Moskvy a Pekingu s Rangúnem
je oprávněně terčem nelítostné kritiky a je tiskem přetřásána ze všech stran,
ani západní státy a jejich spojenci nemají v tomto ohledu příliš čisté
svědomí.
Zatímco Spojené státy ukončily vojenskou spolupráci
s myanmarskou armádou až v říjnu
loňského roku, tedy až poté, co byly zmasakrovány
tisíce Rohingyů, Velká Británie suspendovala vojenskou pomoc
Rangúnu už o měsíc dříve. Publicista
Peter Oborne ale
vládu Spojeného království kritizuje, jelikož britští diplomaté před genocidou ani po ní neudělali vůbec nic, aby myanmarskou vládu v RB OSN pohnali k zodpovědnosti
- a místo toho s Rangúnem kolaborovali. Mezinárodní společenství kvůli genocidní kampani
proti Rohingyům uvalilo na Myanmar sankce, leč sankční úsilí vedle Číny a Ruska
podkopávájí Indie,
Izrael a Austrálie
– tedy státy, jež nadále myanmarské armádě posílají zbraně a zajišťují jejím
vojákům výcvik.
Česká mediální a politická scéna, jakož i prominentní organizace Člověk v tísni, se ještě před několika lety až obsedantně
zaobírala událostmi v Myanmaru. Aun Schan Su Ťij se těšila mimořádné
pozornosti a byla velebena i kvůli svému přátelství s Václavem Havlem.
Jenže zvěrstva stávající vlády a armády jednoznačně zastiňují zločiny tolik zatracované
junty, aniž by následovala adekvátní mediální reakce. Vlhký sen o lidskoprávní mesiášce
Su Ťij se rozplynul jako pára nad hrncem. Člověk v tísni se ale zjevně není schopen s touto
skutečností vyrovnat a genocidu Rohingyů trestuhodně
bagatelizuje.
Tragický usud Rohingyů je však
ilustrativní i z jiných důvodů. Bangladéš je schopen – ač pochopitelně
s problémy - hostit téměř milion uprchlíků, třebaže jeho HDP na hlavu je
asi třináctkrát nižší než v ČR. Česká republika by tudíž neměla mít zásadní problém
s přijetím tisíců či desetitisíců uprchlíků. A konečně skutečnost, že se
muslimové stali obětí tak otřesného zločinu, na němž se podílí i buddhistická
lůza, vyvrací u nás tak rozšířené stereotypní představy o mírumilovných a
krvežíznivých náboženstvích.
Diskuse