Tragický osud Rohingyů vyvrací mytologii o mírumilovných a krvežíznivých náboženstvích

Dočkají se oběti genocidy v Myanmaru satisfakce?

30. 8. 2018 / Daniel Veselý

OSN požaduje, aby se myanmarští generálové, kteří nesou zodpovědnost za vypalování vesnic, masové vraždy a hromadné znásilňování muslimských Rohingyů, ze svých zločinů zodpovídali před Mezinárodním trestním soudem (ICC). Rangún podle očekávání závěry zjišťovací mise popírá, protože pracovníkům OSN nepovolil vstup do Myanmaru, takže nemohli nic zjistit (sic). Navíc mocenská konstelace v Radě bezpečnosti OSN ani kontroverzní spolupráce Rangúnu s některými západními zeměmi není kauze Rohingyů příliš nakloněna.

Od zahájení masivní čistky více než 700 tisíc Rohingyů z Rakhinského státu nyní uplynul jeden rok. Myanmarská armáda (Tatmadaw) se na muslimské menšině dopustila otřesných zvěrstev, jak dokládá nejen aktuální zpráva OSN, ale i další analýzy a studie, opírající se o četná očitá svědectví. Podle zprávy s názvem Forced Migration of Rohinga: The Untold Experience myanmarští vojáci usmrtili téměř 25 tisíc osob, 42 tisíc lidí postřelili, 18 500 žen a adolescentů znásilnili, 35 tisíc Rohingyů vrhli do ohně (sic) a 115 tisíc lidí zbili. Ačkoli se odhady o počtu obětí případ od případu liší, není pochyb o tom, že se reálný počet mrtvých pohybuje minimálně v řádech tisíců. Podle odhadu Lékařů bez hranic z prosince loňského roku Tatmadaw během čistky usmrtil více než 10 tisíc Rohingyů.

Není od věci si připomenout laxní postoj světového společenství vůči těmto hrůzám v kontrastu s promptní reakci západního světa na čistku 300 tisíc etnických Albánců v Kosovu na přelomu let 1998 a 1999, kdy bylo usmrceno 2000 kosovských Albánců a Srbů  – počínaje nekompromisním veřejným odsudkem a konče vojenskou intervencí. Jenže zločiny v bývalé Jugoslávii páchala jak srbská armáda a s ní spolupracující paramilitární jednotky, tak kosovská guerilla. Kdežto v Myanmaru se zvěrstev dopouštěl výhradně Tatmadaw, a nikoliv rohingští ozbrojenci (ARSA), byť ani oni v žádném případě nemají čistý štít.

Chudý Bangladéš dnes hostí téměř milion rohingských uprchlíků, kteří zde žijí v naprosto otřesných podmínkách (zkusme si představit, že by mnohem bohatší Česká republika přijala statisíce uprchlíků). I když Myanmar a Bangladéš podepsaly formální dohodu o repatriaci uprchlých Rohingyů, jde o proces zatížený nesmyslnou byrokracií - a navíc se uprchlíci stále bojí vrátit domů. Myanmarská lídryně Aun Schan Su Ťij nechala pro navrátilce vybudovat obrovská vězení, kde mají být přechodně zadržováni, než budou moci odejít domů. Mnozí z uprchlíků se ale nemají kam vrátit, neboť myanmarská vláda vypálila nebo srovnala se zemí stovky rohingských vesnic. Myanmar, kde zůstalo pouze 200 tisíc Rohingyů, s těmito lidmi nechce mít nic společného, což v praxi věrně ilustruje „genocidní záměr“, s nímž se její generalita zbavovala muslimské populace.

Třebaže je toto etnikum mnohdy vykreslováno jako pasivní oběť, s níž je třeba soucítit, není tomu tak. Rohingští aktivisté, ať už žijí v myanmarských uprchlických táborech nebo v diaspoře, veřejnost dlouhodobě informují o systematickém teroru, jehož se na Rohinzích Rangún dopouští, a aktivně spolupracují s novináři při vyšetřování a dokumentaci těchto zločinů. Existuje spousta aktivistických sdružení, jež navzájem koordinují své aktivity, kupříkladu Rohingya Consultative Body. Stmelující ideou těchto skupin je spravedlnost pro rohingské etnikum tváří v tvář snahám o jeho úplnou destrukci.

Přestože verdikt OSN, podle nějž by se myanmarská generalita měla ze svých zločinů zpovídat před ICC, je výrazným posunem v globálním úsilí o spravedlnost pro Rohingy, geopolitická konstelace napovídá, že se právní satisfakce jen tak nedočkají. Za prvé, Myanmar není signatářem Římského statutu ICC a je dost iluzorní se domnívat, že by Rangún obviněné generály dobrovolně vydal spravedlnosti. Přestože lídryně myanmarské vlády a bývalá lidskoprávní ikona Aun Schan Su Ťij nemá nad armádou kontrolu, teoreticky by také mohla skončit před soudem, protože zvěrstva Tatmadawu kryla, postup armády podporovala a nadále prosazovala diskriminační zákony proti myanmarským muslimům. Za druhé, jedině Rada bezpečnosti OSN může iniciovat trestní stíhání myanmarské generality. Jenže Myanmar má v RB OSN mocné ochránce v Číně a Rusku, které by tento krok dozajista vetovaly.

Zatímco vzájemná spolupráce Moskvy a Pekingu s Rangúnem je oprávněně terčem nelítostné kritiky a je tiskem přetřásána ze všech stran, ani západní státy a jejich spojenci nemají v tomto ohledu příliš čisté svědomí.

Zatímco Spojené státy ukončily vojenskou spolupráci s myanmarskou armádou až v říjnu loňského roku, tedy až poté, co byly zmasakrovány tisíce Rohingyů, Velká Británie suspendovala vojenskou pomoc Rangúnu už o měsíc dříve. Publicista Peter Oborne ale vládu Spojeného království kritizuje, jelikož britští diplomaté před genocidou ani po ní neudělali vůbec nic, aby myanmarskou vládu v RB OSN pohnali k zodpovědnosti - a místo toho s Rangúnem kolaborovali. Mezinárodní společenství kvůli genocidní kampani proti Rohingyům uvalilo na Myanmar sankce, leč sankční úsilí vedle Číny a Ruska podkopávájí Indie, Izrael a Austrálie – tedy státy, jež nadále myanmarské armádě posílají zbraně a zajišťují jejím vojákům výcvik.

Česká mediální a politická scéna, jakož i prominentní organizace Člověk v tísni, se ještě před několika lety až obsedantně zaobírala událostmi v Myanmaru. Aun Schan Su Ťij se těšila mimořádné pozornosti a byla velebena i kvůli svému přátelství s Václavem Havlem. Jenže zvěrstva stávající vlády a armády jednoznačně zastiňují zločiny tolik zatracované junty, aniž by následovala adekvátní mediální reakce. Vlhký sen o lidskoprávní mesiášce Su Ťij se rozplynul jako pára nad hrncem. Člověk v tísni se ale zjevně není schopen s touto skutečností vyrovnat a genocidu Rohingyů trestuhodně bagatelizuje.

Tragický usud Rohingyů je však ilustrativní i z jiných důvodů. Bangladéš je schopen – ač pochopitelně s problémy - hostit téměř milion uprchlíků, třebaže jeho HDP na hlavu je asi třináctkrát nižší než v ČR. Česká republika by tudíž neměla mít zásadní problém s přijetím tisíců či desetitisíců uprchlíků. A konečně skutečnost, že se muslimové stali obětí tak otřesného zločinu, na němž se podílí i buddhistická lůza, vyvrací u nás tak rozšířené stereotypní představy o mírumilovných a krvežíznivých náboženstvích.  

                                                       

1
Vytisknout
1977

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2018