PŘEČETLI JSME:

Kam ČR posunulo sestavování vlády

2. 9. 2018

Při povolebním sestavování vlády jsme viděli postupy, které byly spíše projevem mocenského manévrování prezidenta než naplňováním úkolů, jež vyplývají z jeho ústavní role, ale to není v politice neobvyklé. Novinkou ovšem bylo, že u obou sestavovaných vlád prezident do vlády dostal své lidi. První vláda tak byla spíše koalicí ANO (Babiš) – Zeman, k níž se při sestavování druhé vlády připojilo ještě ČSSD. A co je ještě závažnější, poprvé v našem ústavním systému prezident nejmenoval navrženého ministra.

Způsob „řešení“ problému (ne)jmenování ministra (co vlastně premiér prezidentovi navrhl?) předvedl Kocourkov v plné parádě a dalo prostor (kolikátý již?) prezidentovi pro zesměšnění ústavních procedur a ponížení jednotlivých aktérů. Zesměšňování a ponižování je takřka vždy součástí opouštění ústavně právního demokratického prostoru. Kdo by chtěl veřejně hájit tyto principy, kterým se „všichni“ smějí? A u nás konec konců neúcta k ústavním principům a právnímu státu není žádnou novinkou a demontáž právního státu není tak obtížná; díky i předchozímu vývoji stojí totiž na hodně vratkých nohou. Přitom ústavně konformní řešení zde bylo: Premiér měl trvat na jmenování ministra a v případě nejmenování měl podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Teprve poté mohl hledat nějaké provizorní řešení.

Dalším výrazným posunem ve vládnutí, kterému takřka není věnována pozornost, je proměna členů vlády jen v jakési správce resortu. Opět se zapomíná na to, že vláda v našem systému rozhoduje ve sboru, a proto by ministři měli být především politiky, kteří dokáží prosadit koncepční a vnitřně konsistentní vládní politiku. Problém je o to závažnější, že i díky opozičním „demokratickým“ stranám se v minulém parlamentě podařilo zabránit nastartovat skutečnou transformaci státní správy. Díky panu Kalouskovi a jeho mediálně úspěšném obrazu „superúředníka“, s nímž hrdinně organizoval parlamentní obstrukce, si nakonec opozice a koalice padly do náručí a dohromady osekaly celou reformu. Nástroj, který by mohl účinně bránit Babišovi (či komukoli jinému) dostávat pod kontrolu stát (state capture), tak není k dispozici.

Kompletní text ZDE
0
Vytisknout
1041

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2018