Vlasa Mgeladze: Návrat Ruska do Gruzie

13. 8. 2018

V těchto dnech se blíží padesáté výročí sovětské okupace Československa v srpnu 1968. Ovšem nebyla to první vojenská intervence Sovětského svazu do jiné země a zdaleka nebyla nejbrutálnější. Při příležitosti blížícího se padesátého výročí sovětské okupace dnes publikujeme svědectví gruzínského autora Vlasy Mgeladzeho o sovětské vojenské intervenci v Gruzii v roce 1921. Knížka vyšla původně v Paříži r. 1936, v Gruzii až v roce 1991. Zkrácený překlad pro Britské listy připravila paní  Lina Vaculíková-Gvenetadze, která ho také opatřila předmluvou a doslovem (pozn. red.).

Vlasa Mgeladze: Návrat Ruska do Gruzie

Paříž 1936, Tbilisi 1991, nakl. Erthoba

(Zkrácený překlad)

Úvod

Motto:

Nikdy nechci mít otroka a nikdy otrokem nebudu.

(Z gruzínské lidové písně)


V knize gruzínského politologa a sociologa Vlasy Mgeladzeho je popsán jeden z nejtěžších momentů v dějinách gruzínského národa a to znovuobsazení Gruzínské demokratické republiky bolševickým Ruskem v roce 1921. Aby si zachránil život po okupaci země, autor emigroval do Francie a už nikdy nespatřil svou vlast. Tato publikace byla napsána a vydána v roce 1936 v Paříži a v Gruzii poprvé vyšla v roce 1991. Je cenným faktografickým dokumentem o bolševické barbarské agresi,ve kterém Vlasa Mgeladze autenticky popisuje své zážitky.



Když jsem četla útlou gruzínskou knížku Vlasy Mgeladze popisujícího návrat Ruska do Gruzie v roce 1921, měla jsem podivný pocit, jako bych byla očitou svědkyní událostí, o kterých vypráví i když v tu dobu jsem se ještě ani nenarodila. Ano, skutečně jsem byla svědkyní, ale o skoro padesát let později a skoro 4000 km dál od Tbilisi, když v srpnu 1968 Sovětské Rusko okupovalo Československo a obsadilo Prahu. To, o čem psal Gruzín, bylo skoro stejné jako to, čeho jsem byla svědkyní i já. Okupace a následující normalizace v bývalém Československu trvala naštěstí „jen“ 20 let a ne 70, jako to bylo v Gruzii. Stejně jako při obsazení nezávislé, svobodné Gruzínské demokratické republiky v 1921. roce, Rusko v roce 1968 přišlo na pozvání hrstky československých skalních komunistů „zachránit“ český a slovenský pracující lid před hrozbou kontrarevoluce podporovanou Západem. Vzhledem k tomu, že mezi těmi dvěma událostmi, které byly místně a časově od sebe velmi vzdáleny, byla jejich úděsná podoba natolik shodná, že jsem se rozhodla tuto publikaci přeložit, aby při příležitosti 50. výročí okupace ČSSR posloužila jako připomínka a varování před „Velkým Bratem“ a jeho „nezištnou“ pomocí.   

Čím dál, tím více ubývá v České republice svědků toho, jaký byl život pod bdělým okem Komunistické strany a jejího spolehlivého ruského ochránce. Mnoho věcí se idealizuje a začínají se jevit jako nepodstatné, tamto zlo už není konkrétní a aktuální v porovnání s tím nedobrým, co se vyskytuje teď. Hrstka věrných až za hrob ideálům komunismu pořád pevně věří, že třetím Římem je Moskva a že jediným správným spojencem, rádcem a ochráncem může být jen ten náš velký slovanský Bratr. Proto chci připomenout na příkladu Gruzie připomenout pravou tvář Ruska, která se s časem nemění.

Gruzie, než ji Rusové v roce 1801 obsadili, byla samostatným královstvím. Po připojení k Ruskému imperiu se stala ruskou kolonií, spravovanou jako gubernie, s čímž se Gruzíni nemohli nikdy smířit. Již v roce 1812 došlo k prvnímu velkému povstání v celé zemi, které trvalo s menšími přestávkami až do roku 1821. Na obou stranách – ruského carského vojska a gruzínského lidového odporu - došlo k velkým ztrátám. Vzpoura byla sice velmi brutálně potlačena, ale znovu se neustale opakovala v různých částech Gruzie v letech 1841, 1852, 1854, 1856 - 57, 1858 – 59, 1862, 1865, 1877 – 78,1902, 1905 – 07.Takže by se dalo říct, že se jednalo o permanentní boj gruzínského lidu za opětovné osamostatnění své vlasti.

V 80. letech XIX. století se začal aktivně projevovat nově vzniklý průmyslový proletariát, který začal nejprve živelně a později organizovaně formou stávek a agitace vystupovat proti carskému režimu. Avantgardou gruzínského dělnického hnutí byli pracující Železničního Depa ve Tbilisi, kde v tu dobu už aktivně působili sociální demokraté. Tehdy a začátkem XX. století v rámci národně-osvobozeneckého boje proti Rusku vnikla četná gruzínská politická hnutí a strany, v nichž převládaly demokratické a liberální tendence. Jednou z nejvlivnějších politických stran se stala sociální demokratická strana Mesame dasi. Bohužel, od samého začátku tato strana nebyla jednotná. Část pod vedením Noe Žordania byla sociální demokracií evropského typu, jejíž členové se později stali známí jako menševici, druhá část zastávala revoluční marxistický směr prezentovaný v Rusku V. I. Leninem a dostala název bolševici. Právě gruzínští bolševici – komunisté slepě následující své vůdce V. I. Lenina a J. Stalina byli těmi zrádci, kteří pomáhali Rusům znovu obsadit Gruzii už jako svobodnou a demokratickou republiku. Začátkem XX. století byla situace v zemi tak výbušná, že carská vláda rozpoutala nejen v Gruzii, ale i v celém nepokorném Zakavkazsku nové tvrdé represe proti vůdcům připravované revoluce, spoustu z nich pozatýkala a poslala do vyhnanství na Sibiř. V únoru 1917 došlo v Rusku k revoluci, carský režim byl svržen a nahrazen Prozatímní vládou, která pro řízení v Zakavkazsku zřídila Zakavkazský komisariát nahrazený v roce 1918 Zakavkazským sněmem. Sněm prohlásil nezávislost Zakavkazí na Rusku a vytvořil Zakavkazskou federaci, která se po několika měsících rozpadla na tři samostatné demokratické republiky: Gruzínskou, Arménskou a Ázerbájdžánskou. Prvním prezidentem Gruzínské demokratické republiky byl zvolen sociální demokrat Noe Žordania.

Po konsolidaci Ruska byly všechny tři republiky za pomoci místních bolševiků a Rudé armády znovu obsazeny a donuceny se „dobrovolně“ připojit k bývalému Ruskému imperiu, které si dalo nové jméno SSSR. 25. února 1921 S. Ordžonikidze odeslal V. I. Leninovi a J. Stalinovi do Moskvy telegram: „Nad Tiflisem vlaje rudá vlajka Sovětů. Ať žije Sovětská Gruzie!“

Normalizace“ Gruzie za sovětského režimu probíhala skoro stejně bouřlivě jako před tím za carského. Velmi výstižně to popisuje gruzínský spisovatel Grigol Robakidze ve svém románu Vražděná duše přeloženém do češtiny a vydaném v Praze nakladatelem F. Topičem v roce 1934. G. Robakidze, který též musel emigrovat, říká, že nejhorší, co může postihnout národ, není tak trestání odpůrců režimu smrtí, ale vraždění národní duše, když lidé začínají rezignovat na své přesvědčení a začínají kolaborovat s nepřítelem. Zavraždit duši národa se bolševikům, jak domácím tak i cizím, nepovedlo. Po ozbrojeném celonárodním povstání v roce 1924, o jehož začátku se Vlasa Mgeladze jen zmiňuje na konci své knihy, následovalo v roce 1928 další, když se vzbouřili zemědělci proti zakládání kolchozů. Po následujících krutých represích byl relativní „klid“ až do roku 1956, kdy tbiliské studentstvo vyšlo do ulic a požadovalo obnovení svrchovanosti a nezávislosti. Demonstrace byla krvavě potlačena armádou, která tanky vjela do neozbrojených lidí. Přelomem v dějinách sovětské Gruzie se stal 9.duben 1989, když se po masakru demonstrujících za odchod z SSSR a obnovení samostatnosti za tyto požadavky postavilo i nejvyšší stranické a státní vedení republiky. V únoru 1992 nezávislá Gruzínská demokratická republika byla obnovena.

Lina Vaculíková-Gvenetadze

***


Foto: kadeti z vojenské školy v Tbilisi, kteří zahynuli v bojích se sovětskou armádou.

1. Svoboda

Na gruzínském nebi zazářilo životodárné slunce svobody, slunce, jehož paprsky probudily národ a ten okamžitě s velkým nadšením začal obnovovat svou státnost…

Svoboda se šířila z Gruzie po celém Kavkazu, jako sedmibarevná duha se rozprostřela nad Elbrusem, nad ledovci a Araratem, políbila jejich neposkvrněné vrcholy a probudila kavkazské národy z dlouhého, těžkého spánku k novému životu, požehnala jejích bratrství, jednotě a lásce, ukázala společnou cestu a spojila jejich úsilí na vlastní záchranu…

Ale najednou se obloha zatáhla černými mračny, zaburácel hrom a uhodily blesky. Ruská armáda ze všech stran táhla na Gruzii. Začalo plundrování kvetoucí země…

2. Návrat Rusů do Gruzie

Podrobené hlavní město Tbilisi vypadalo smutně… Přivítalo vstup ruské armády hrobovým tichem. Gruzínské obyvatelstvo zmizelo z ulic. Zavřelo se ve svých domech, divadla, kina, zábavní podniky zaplnili cizáci. Přivandrovalci se nestydatě roztahovali po městě, gruzínští bolševici marně přesvědčovali své známé a příbuzné, aby vyšli do ulic, ubezpečovali, že se jích nikdo nedotkne, říkali, aby se ukázali na veřejností, šli do divadel, aby byli viděni ruskou armádou… Lidé se štítili komunistických soudruhů a s odporem poslouchali bolševické řeči.

Po sněhem zavátých svazích Kodžorsko-Tabachmelských kopců bloudili zarmoucení Gruzíni hledající těla svých odvážných dětí padlých při obraně vlasti, nacházeli je na sněhu zbroceném krví, sbírali jejich zmrzlé, zledovatěné ostatky a dávali je na jednu hromadu. Na základě zvláštního nařízení měly být odvezeny do tbiliské městské nemocnice…

Poprvé se po obsazení shromáždil gruzínský lid. Oděný do černých smutečních šatů se nahrnul k smutečně vyzdobené městské nemocnici. Z chrámu v areálu nemocnice za doprovodu obřadních zpěvů vynesli několik desítek rakví pokrytých černou látkou. Mnohatisícový lkající dav se dal na smuteční pochod směrem k Rustavelího třídě a zastavil se u zídky chrámu naproti paláci, kde sídlila vláda. Položili rakve na zem a odhalili těla padlých, kteří společně bránili před úhlavním nepřítelem svou vlast. Ale teď místo zbraní ležely na prsou mladých bojovníků květiny…

- Poklekněme před hrobem odvážných hrdinů - obětavých obránců vlasti, - vyzval katolikos Leonides a všechen lid na tato slova se zoufalým nářkem padl na kolena. Nečekaně poklekli i čekisté, ale pak se vzpamatovali a vstali. Lidé se na ně dívali s pohrdáním, odporem a nepokrytou nenávistí.

Po smutečnim obřadu Leonides v promluvě uctil hrdiny padlé za vlast a ocenil odhodlanost gruzínské armády a národní vlády bojovat proti okupantům.

Tak proběhlo první masové shromáždění po podrobení země. Aniž by se to řeklo nahlas, vzniklo tak odhodlání pokračovat v boji za svobodu.

3. Drancování Tbilisi

Vyhladovělá ruská armáda, která přepadla a obsadila Gruzii, byla porůznu ubytovaná ve státních úřadech, soukromých bytech a v rodinách. Rodová obydlí po staletí přecházející z generace na generaci byla ničena, špiněna, zneuctěna… Uloupené vybavení domů, rodinné cenností a klenoty byly od rána do večera auty dopravovány na nádraží, nakládány do vagónů a vlaky odváženy do Ruska. Brali všechno – nábytek, obrazy, hudební nástroje. V bytech, kde se bezmocné, uplakané ženy zahnané do koutů ustrašeně dívaly, jak odnášejí klavíry a dupou po hudebninách, se odehrávaly drastické scény, když se malé děti odvážně snažily bránit svůj majetek před zdivočelými ruskými vojáky.

Sklady s vojenským materiálem drancovali ruští vojáci, kteří brali zejména vojenskou obuv a uniformy. Přímo na ulici sundávali a odhazovali své potrhané, špinavé stejnokroje a rozpadlé boty a oblékali se a obouvali do nového. Vojáci ubytovaní v privátních domech a bytech, když došlo dřevo, používali na topení v krbu nábytek – stoly, sekretáře, knihovny, dokonce sundávali ze stěn obrazy ve vyřezávaných dřevěných rámech a spalovali jak rámy, tak i obrazy. Jen u obrazu Noe Žordania (pozn. překl. předseda vlády Gruzínské republiky v letech 1918 až 1921) udělali výjimku – rám spálili, ale plátno s obrazem přitloukli hřebíkem na zeď. Prý má pěkné vousy a důstojný obličej. Podobně vyplenili i dům ministra svržené vlády Gegečkori, byl to pro ně kontrarevoluční buržoa.

Ruští okupanti odvezli z privátních ordinací zubních a jiných lékařů a nemocnic veškeré vybavení, brali všechno včetně chirurgických nástrojů, léků, obvazového materiálu, povlečení, prádla. Přímo před očima zdrcených lékařů házeli lup na nákladní auta a odváželi na nádraží, odkud všechno přepravovali do Ruska. Ze skladu největší státní lékárny vynášeli krabíce léků, desinfekčních prostředků, obvazů, vaty, lékařských přístrojů a náčiní. Lékárny přestaly být schopny připravovat podle lékařských předpisů potřebné léky. Když našli u lékárníka nějaký lék, například chinin, obvinili ho z přechovávaní a předali k vyšetřování do ČK ( mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží – bezpečnostní orgán sovětského Ruska). Lidé pracující v muzeích, knihovnách a na universitě bránili všemi možnými prostředky před barbary obzvláště cenné historické národní poklady – starodávné pergameny, knihy, rukopisy, ikony zdobené drahokamy a perlami a jiné vzácné památky kultury a dějin gruzínského národa. Ruští okupanti vjeli těžkou technikou do Botanické zahrady, rozjezdili vzácnou květenu a hmyz, polámali a poničili krásné keře. Trhali plody cypřišů, jedli je jako jablka, ale po chvilce je pro jejich hořkou svíravou chuť s odporem vyplivovali, zlostně nadávali na proradné Gruzíny pěstující takové ovoce a lámáním větví mrzačili nádherné cypřiše.

Vyrabovali tbiliskou zbrojnici, nechali odvést do Ruska různá průmyslová strojní vybavení, osobní a nákladní vlakové soupravy a lokomotivy, tramvajové soupravy, některá vybavení tramvajových depo. A taky ani jedna továrna nezůstala nevyrabovaná. Z tiskáren odvezli a urychleně poslali do Moskvy velké množství papíru, který měl být využit pro tisk bolševických novin a propagačních materiálů. Poničili zařízení čerpací stanice městské vodovodní sítě, takže město zůstalo bez vody a obyvatelé byli nucení tahat vodu vědry z řeky Mtkvari. U malých potůčků a studánek na úpatí kopců kolem města ve dne a v noci stály fronty na vodu. Naložili několik set vagónů různými potravinami, ovocem, zeleninou, sýry, vínem v lahvích a sudech ze sklípků a sklepů, vagóny zapečetili, opatřili nápisem „Dar tbiliského proletariátu ruským proletářům a jeho vůdci Leninovi.“ V tutéž dobu obyvatelé Tbilisi bez rozdílu jejich společenského i profesního postavení – vědci, profesoři, spisovatelé, politici, dělníci, prostě celý tbiliský lid běhal po obchodech a tržištích ve snaze sehnat aspoň nějaké potraviny pro své hladovějící rodiny. Po celý den bez ohledu na sníh, déšť a vítr stáli před různými obchody ve frontách na chleba, kukuřici, fazole a petrolej. Mnozí z nich se nachladili, onemocněli na tyfus a neléčení hromadně umírali. Zvlášť těžké bylo čekání ve frontách před vodními mlýny na řece Mtkvari, kde se dalo semlít několik kilo kukuřice.

Před Velikonočními svátky vláda dovolila cukrářům vyrobit typické velikonoční cukroví a pečivo, ale večer na Bílou sobotu nákladní auta s ozbrojeným doprovodem začala jezdit městem a brát bez placení násilím v cukrárnách, obchodech, restauracích, hospodách nejen tradiční velikonoční výrobky jako mazance, cukroví, ale i pečené jehněčí, barvená vajíčka, bílý chléb, sudy vina a jiné potraviny. Naloženými vozy odvezli uloupenou kořist do kasáren a tam ji rozdali vojákům. Toho z majitelů, který se postavil na odpor, zmlátili, zabavili mu celý majetek a pro zastrašení občanů exemplárně potrestali. Tak zahynul kachetský vinař Mirianašvili, kterého zatkli a umučili v ČK. Celá Gruzie se s hrůzou dívala na řádění barbarských tlup ruské Červené armády ve Tbilisi. Velmi starým lidem to připomnělo dobu loupežného vpádu chána Ahy Machmuda.

4. Panychidy

Ve stejnou dobu v Rusku zemřel známý politický bojovník anarchista Kropotkin. Gruzínští politici Varlam Čerkhezišvili a Ilia Nakašidze uspořádali v tbiliském Koncertním sálu občanskou panychidu, které se v hojném počtu zúčastnily přední osobností gruzínského veřejného života.

Varlam Čerkhezišvili rusky obšírně vyprávěl o složitém životě a díle takové mnohostranné osobnosti, jakou byl Kropotkin. Když popisoval Kropotkinovy ideje o anarchii a komunizmu, poznamenal, že to, co se dnes děje v Rusku a zejména co se děje ve Tbilisi, nemá s komunismem ani s Kropotkinovými představami naprosto nic společného. Ilia Nakašidze zdůraznil jeho přínos nejen ve filosofii, ale i v jiných oblastech vědy, ale taky jeho podnětné vize a mravní kvality a kritéria, která jsou v přímém rozporu se současným chováním moskevských komunistů.

Znal jsem Kropotkina osobně a proto mě požádali pronést několik slov o zesnulém. Když jsem řekl, že vysoké ideály a záměry Kropotkina stejně jako Plechanova a Noe Žordania jsou v naprostém rozporu s tím, co provádí bolševici, přítomné publikum začalo bouřlivě tleskat. Tak poprvé po okupaci byly veřejně vyslovena jména členů svržené národní vlády a jejího prezidenta Noe Žordania přímo za přítomnosti nepřátel. Čekisti se jen s úžasem dívali, ale nepodnikli nic.

K významné gruzínské tradici patří zvyk po smrti svého blízkého po čtyřicetidennim smutku vykonat bohoslužbu u hrobu zesnulého. Když to tak dělá každá gruzínská rodina pro svého zemřelého, nemůžeme se divit, že gruzínský lid jako jedna velká rodina vykonala tento obřad pro své odvážné děti, které obětovaly život na kodžorsko-tabachmelských svazích při obraně vlasti. Celá gruzínská veřejnost se nejprve shromáždila u chrámu před palácem. Lidé oblečení do černých smutečních šatů, s květinami, věnci a zapálenými svícemi se dali na pochod k hrobům padlých bojovníků, které byly pokryty květinami a kde sem tam bylo možné zahlédnout i malé národní praporky. Vepředu kráčelo duchovenstvo s katolikosem Leonidem v čele. Katolikos Leonides s berlou v ruce hlasitě odříkával modlitby. Po ukončení modliteb Leonides prohlásil slávu padlým hrdinům a pronesl povzbudivá slova k pozůstalým a ostatním přítomným. Lidé odpověděli na to provoláním “Sláva a věčná paměť padlým hrdinům“. Ke hrobům přistoupili pozůstalí a přátelé, muži padli na kolena, rodiče a příbuzní hlasitě naříkali a proklínali okupanty, gruzínské vlastizrádce a čekisty.

Z masy lidí shromážděných na hřbitově se najednou vynořil mladý básník Mčedlišvili oděný do národního kroje, před praporem u hrobu se zastavil a začal recitovat báseň, kterou napsal na počest padlých hrdinů. Když skončil, znovu se rychle zamíchal do davu.

Čekisti bezradně postávali, nebyli schopní sami situaci vyřešit. Běhali pro instrukce do paláce, tam u oken postávali členové nově nastolené kolaborantské vlády a přihlíželi dění venku. Vykročil jsem z davu k hrobům pokrytých květinami, vlajkami a hořícími svícemi, postavil jsem se před nimi a starobylým způsobem pozdravil shromážděné lidí. Potom hlasitě, co mi stačily sily, jsem řekl:

-„Zde ležící hrdinové nám mluví do svědomí. Tyto malé vlaječky patří ne na jejich hroby, ale na tamten palác, kde by místo těchto jidášských vlastizrádců a posluhovačů cizím vetřelcům měla být naše národní vláda s Noem Žordania v čele.“

Na tato slova lidé odpověděli potleskem a výkřiky: „Ať žije svobodná Gruzie!“

Vmísil jsem se do davu. Čekisté chytili a odvedli básníka Mčedlišvili. Pokusili se zajistit člena Ústavodárného shromáždění Simona Dadiani, který právě začal svůj projev. Lidé zařvali a vrhli se na čekisty, začala bitka, muži se rvali s čekisty, ženy je drápaly nehty. Ozbrojený oddíl odváděl zatčené Mčedlišvili a Dadiani na ústředí, dav rozlícených lidí je následoval s hlasitými nadávkami a proklínáním.

Čekistům, kteří šli pro mě, dav zatarasil cestu a vytvořil neproniknutelnou živou hradbu. Lidské vlny mě odnesly k zídce chrámu a odtud na ulici. Tak jsem unikl ze spárů čekistů. Smuteční slavnost po čtyřiceti dnech od smrti hrdinných obránců vlasti se stala místem prvního střetu veřejností s čekisty.

Brzy po těchto událostech zesnul katolikos Leonides a byl pochován v chrámu Sioni, místě odpočinku významných osobností gruzínského národa. Se zesnulým se přišlo rozloučit velké množství lidí, celá gruzínská veřejnost.Významní představitelé kulturního a společenského života ve svých smutečních projevech vyzdvihli zásluhy zesnulého o církev a o národ.

5. Hlas dělnické třídy

V době, když se gruzínská společnost zmítala hněvem jako rozbouřené moře, politické strany, skupiny a významné osobností se pořád nebyly schopny sjednotit a společně najít shodu pro vyřešení velmi složité situace. Tím ještě více oslabovaly i bez toho rozkolísanou vládu. Vzájemná nedůvěra a nevraživost všech proti všem ještě více přispívaly k všeobecnému chaosu. A tehdy, měsíc a půl po obsazení Tbilisi, se objevilo na scéně dělnictvo a hlasitě předložilo své požadavky. Pracující lid Gruzie a jeho předvoj Sociálně-demokratická strana hrála významnou úlohu v životě gruzínského národa, protože byla mnoho let hlavní silou v bojí za svobodu a nezávislost své země. Měla také velký vliv i na celý Kavkaz a Rusko, kde zanechala významnou stopu v osvobozeneckém hnutí. Poprvé po okupaci se sešli sociální demokraté v budově tbiliské Opery na Rustaveliho třídě. Po rozsáhlé diskusi o současné situaci v zemi byl stanoven hlavní politický směr a schválena rezoluce, která mezi jiným obsahovala následující body:

Výkonný orgán strany Revoluční komitét bude prosazovat požadavky na suverénní gruzínský stát a bude bránit jeho samostatnost a svobodu.

Na obranu státu je třeba urychleně vybudovat gruzínskou armádu, která bude jedinou vojenskou silou republiky.

V co nejkratší době dát pracujícím právo svobodně volit do národních orgánů státní moci – Národních rad, které budou vytvořeny tak, aby vyhovovaly specifickým místním podmínkám našeho svobodného státu.

Jiné gruzínské socialistické strany, které aktivně nepodporují současné státní zřízení, mohou mít v budoucnu legální status.

Rezoluce kromě mnoha dalších bodů obsahovala i toto prohlášení:

Gruzínská Sociální-demokratická strana prohlašuje, že základním cílem její činnosti je a vždy bude svoboda a nezávislost Gruzie a jejich zachování a upevnění.“

Tato rezoluce byla jednohlasně přijata 10.4.1921 na stranické schůzi, které se zúčastnilo 3000 členů strany.

Rezoluci podepsali předsedající V. Džibladze, tajemník Š. Abdušelišvili a člen předsednictví E. Nodia.

Takový byl hlas dělnické třídy. Vláda však ignorovala výzvu vybudovat vlastní gruzínskou „Rudou armádu“ a naopak pospíšila zrušit i tu gruzínskou vojenskou, která už byla…

Dělnickým organizacím nedovolila mít ani vlastní tisk ani právo na shromažďování…

6. Setkání Stalina s tbiliskými dělníky

Poprvé po okupaci Gruzie Stalin zavítal do Tbilisi a projevil přání setkat se s tbiliskými dělníky. Skoro celé revoluční dělnictvo bylo donuceno se dostavit do Paláce pracujících. Sál a nádvoří byly přeplněny lidmi, mezi nimi rejdili čekisté a převlečení udavači a se strachem potají pozorovali hrozivé tváře dělníků. Dělníci přivedli sebou i ženy a děti, celé své rodiny. Mezi nimi bylo hodně lidí předčasně zestárlých těžkou prací, tvrdým bojem proti carskému samoděržaví a pobytem ve vězeních a na sibiřské katorze.

Tito lidé zocelení tvrdou prací a revolučním bojem proti nespravedlnosti carského utlačovatelského režimu, kteří jako první na Kavkaze vztyčili prapor svobody a vztyčili ho právě na této budově, byli přinucení přijít sem a čekat na ruského diktátora Stalina…

Zasedání bylo zahájeno. Do rohů podia se postavili čekisti a nějaké jiné podezřelé osoby. Pro shromážděnou v sále revoluční avantgardu pracujících zvyklou na svobodu byla jejich přítomnost otřesem.

Zpoza opony pomalu jako liška se na scénu vplížil Stalin, dobře známý tbiliským dělníkům jako Soso Džuhašvili alias Koba. Sál ho uvítal hrobovým tichem, lidé seděli se semknutými rty a výrazem pohrdavého odporu. Jen čekisti, tajní a pár stejně smýšlejících bolševiků začali nesměle tleskat, ale jako odpověď se na to hlasitě ozvaly starší ženy: „Ďáble! Zatracený neřáde! Liško proradná!“

Stalin nevypadá tak, jako ho z minulých dob pamatují lidé – strhující řečník s jiskřivýma očima a otevřeným výrazem obličeje bojující za všelidské ideály. Soso se nuceně usmívá, mluví nesmělým, omluvným tónem, přimhouřenýma očima kradmo pozoruje gruzínské revoluční dělnictvo. Tady ho všichni znají, v jejích rodinách se skrýval před zatčením, využíval jejích pohostinství, matky rodin jej přijaly jako vlastního, měly ho v úctě, živily ho a staraly se o něj. A on jim oplatil podrobením, otrávil jim život, a to ony ještě netuší, že nejhorší je teprve čeká…

I přesto, že mluvil opatrně a smířlivě, je Stalin každou chvíli přerušován výkřiky nevůle, nesouhlasu, odporu: „Jak si to dovoluješ obracet se na nás ve jménu svobody a socialismu, snad jsi nemyslíš, že je zde Rusko? Uvědomuješ si vůbec, že máš co do činění s tbiliským revolučním dělnictvem?“ Všudypřítomní čekisti a tajní se zaťatými pěstmi pozorují burácející sál a čekají na pokyny. Ale Stalin nerušeně pokračuje dál jako by se nic nedělo, neprojevuje se nijak, není to žádný odvážný rytíř, umí vyčkávat, počká s pomstou na vhodnější dobu…

Lidé se hlásí slovo. Když se řečníci ve svých projevech zmiňují o svržené gruzínské vládě nebo o Noe Žordania, sál na to reaguje mohutným aplausem. Na pódium vystupuje vzor tbiliských revolucionářů, prošedivělý Isidor Ramišvili. Celý sál povstal s nadšeným potleskem a výkřiky: „Sláva našemu otci, našemu milovanému Isidorovi“…Bouřlivé ovace neměly konce. Stalin zůstal stát shrbený, zarputile se díval do sálu, hryzl si rty a nuceně se šklebil úsměvem Jidáše. Isidor Ramišvili stál před tbiliskými revolučními masami se zářivým úsměvem coby žehnající Kristus.

Isidora Ramišvili vystřídal na pódiu jeho starý spolubojovník Alexandre Dgebuadze, který byl též nadšeně uvítán obecenstvem. Alexandre se svým vlastním upřímným způsobem nebojácně obrátil na Stalina s mnoha hořkými, drásavými otázkami jako například: -„Proč jsi zničil Gruzii? Co jsi jí na oplátku dal?“ Odpovědi na to bylo mlčení, Stalin jako kdyby spolkl jazyk. Pak na to začal něco brumlat, ale lidé ho nenechali domluvit. Sál hučel nesouhlasem a odporem, bylo slyšet nadávky a proklínání, obecenstvo burácelo hněvem. Nezbylo nic jiného, než schůzi ukončit. Stalin zmizel obklopený čekisty, Isidora a Alexandra vzrušený dav na rukou vynesl z budovy a provolávajíce „Sláva Gruzii“ je odnesl do bezpečí.

Tak proběhlo setkání tbiliských pracujících se Stalinem. Druhý den pomstychtivý a zákeřný Stalin řekl svým podřízeným: „Tbilisi je třeba vytvarovat válcem Říjnové revoluce“ a ti hned přistoupili k realizaci jeho rozhodnutí…

7. Zatýkání a represe

Najednou začali nečekaně zavírat dělníky. Známí bojovníci proti ruskému carskému režimu se dostali do spárů čekistů a spolu s politickými aktivisty rychle zaplnili kasematy Metechské pevnosti a cely Tbiliské věznice.

Bojovníci za národní svobodu a nezávislost – gardisté, gruzínští důstojníci, vlastenci, spisovatelé a novináři, všichni Gruzíni a ne-Gruzíni bojující za gruzínskou věc se stali podezřelými a náhle se ocitli pod dohledem donašečů – na pracovištích, v úřadech, vlacích, dílnách – prostě všude, dokonce i do soukromí rodin pronikli pronásledovatelé, všude zavládli cizáci…

Ve studených, špinavých, přeplněných kobkách se snadno šířily infekční choroby a zabíjely vězně. Nemocní tyfem nedostávali žádnou pomoc a neléčeni umírali v hrozných podmínkách. Blouznící lidé s vysokou horečkou se snažili dostat ven skrz zamřížovaná okna vězení a hynuli ve strašných mukách.

Celé noci z mučíren čekistů a z cel tbiliské věznice vyváželi zatčené se spoutanýma rukama, natlačovali je do nákladních aut a v doprovodu ozbrojených jezdeckých oddílů je odváželi na okraj města do ortočalských a saburtalinských polí a tam je popravovali a házeli mrtvé, mezi nimiž byli i živí, do společných hrobů. Tak zahynul mezi jinými i generál Markozašvili a členové zvláštního oddílu věznění a popravení bez obvinění a soudu.

Uvězněný v Metechské pevnosti zahynul na tyfus známý dlouholetý revolucionář za carských dob odsouzený k pobytu na katorze Seita Razmadze, v Metechi také těžce onemocněl gruzínský ministr obrany Parmen Čičinadze, kterého, bez ohledu na žádosti a prosby rodiny o převoz do městské nemocnice, nechali zemřít v cele a až pak jej převezli do nemocnice. Vláda povolila speciální komisi zvolené na Ministerstvu obrany uspořádat zesnulému ministrovi státní pohřeb a uložit jeho ostatky do Síně slavných. Leč v den pohřbu ČK v obavách před demonstrací ho zakázala pochovat v tomto místě a přikázala už připravený hrob zaházet a vstup do síně zavřít, kolem rozestavěla stráž. Na vstupy mostů přes řeku Mtkvari byly postaveny kulomety, ulice směrující k paláci předsednictva vlády obsadili po zuby ozbrojeni vojáci a čekisti. Lidé oblečení do smutečních černých šatů zaplnili ulice a náměstí sousedící s městskou nemocnicí, kde leželo tělo ministra a čekali na zahájení pohřebního průvodu. Tbiliské dělnictvo trvalo na pohřbu milovaného ministra do Síně slavných, zástupy výhružně tlačily na ozbrojené složky armády a čekistů, situace se čím dál tím více stávala výbušnější.. Čekisti měli sami zájem vyřešit tento stav co nejrychleji. Manželka zesnulého zdrcená žalem si přála pochovat chotě ve svém rodném městě Kutaisi, ale čekisti se obávali masových protestních demonstrací na cestách. Proto speciální komise rozhodla, že ministr bude pohřben v Gruzínském panteonu, který se nacházel v městské čtvrti Didube.

Rakev se zesnulým byla vyzvednuta z nemocničního kostela a smuteční průvod se pomalu ubíral k panteonu. Vepředu šel vlajkonoš se smuteční černou vlajkou. Za nim kráčel kachetský pěvecký sbor zpívající smuteční písně. Za pěveckým sborem šel bělovlasý, s otevřeným výrazem tváře a jiskřivými očima katolikos Ambrosi s berlou v ruce následovaný nejvyšším duchovenstvem. Dalšími v pořadí byla žena ve smutečním hávu symbolizující gruzínskou truchlící matku, která nesla velkou trnovou korunu a za ní gruzínský šlechtic v tradičním smutečním oblečení, v rukou modrý sametový polštář s gruzínským státním erbem ozdobeným živými květinami. Před rakví nesenou spolubojovníky-vojáky gruzínské armády šly dívky s květinovými věnci. Za rakví kráčeli manželka, rodinní příslušníci a přátelé obklopení velkým množstvím dělníků Tbiliského depa, kteří se drželi za ruce a vytvořili tak nejbližším zemřelého jakoby ochranný štít. Zástupy lidí uzavíraly procesí.

Vchod do Panteonu zatarasil ozbrojený oddíl vojáků a čekistů. Velitel rozkázal, aby lidé odstoupili a šli pryč, že dovnitř nesmí a že rakev odnesou do hrobky sami. Na tato slova lidé vybuchli jako vulkán, výhružně křičeli a kolem rakve ležící na zemi udělali polokruh odhodlaný zabránit její odnesení. Katolikos zatřásl berlí, postavil se do čela rakve, udělal velké znamení křížem nad zesnulým a začal provádět pohřební obřad, který byl ukončen zpěvem žalmů pěveckým sborem, nakonec katolikos promluvil truchlivá slova o tragickém konci zesnulého ministra a jeho odhodlání bránit svou zem proti nepříteli. Vojáci a čekisti mlčky ustrašeně přihlíželi.

Když katolikos ukončil svůj projev a ještě jednou požehnal zesnulému, velitel přikázal odnést rakev, čekisti se dali do pohybu, ale právě v ten moment odněkud do středu shromážděných donesli stůl a přímo před zrakem čekistů jsem na něj vyskočil a promluvil k zástupu. Mluvil jsem asi půl hodiny bez přerušení ohromenými čekisty o zesnulém ministrovi a jménem národa a strany mu poděkoval za vše, co pro svou vlast učinil. Lidé mě poslouchali se zatajeným dechem. Po tom, co jsem skončil, byla rakev se zesnulým ministrem uložena do hrobky a lidé se rozešli.

Gruzínský národ neměl jinou možnost projevit svůj protest proti úmrtí význačných osob uvězněných nebo umučených čekisty než se obléci do smutečních šatů a zúčastnit se pohřebních průvodů. Jestli před okupací lidé trávili volný čas návštěvami divadel, kin a klubů, teď spíše chodili do kostelů a chrámů a poslouchali kázání moudrých otců a tím ulevovali svému trápení. Přes tvrdé represe komunistického okupačního režimu chodili na hřbitovy a starali se o hroby svých předčasně zesnulých hrdinů jakými například byli Mariam Berianidze, Leo Nathadze, Samson Kiladze a jiní, promlouvali k ním na jejich hrobech s úctou a láskou.

Obyvatelé ostatních částí Gruzie zejména Karthli a Kachethi podporovali tbiliské občany, posílali jim různé potraviny – chléb, maso, zeleninu a ovoce a zejména se starali o lidí uvězněné ve tvrzi Metechi a v žalářích čekistů. Celá Gruzie se spojila v úsilí ulehčit osud uvězněných, dnem i nocí stáli před vraty vězení občané bez rozdílu sociálního postavení, mnohdy sami potřební, s jídlem a medikamenty pro uvězněné, pomáhali vdovám a sirotkům po zavražděných obráncích svobody a nezávislosti své země a věřili, že životodárné sily lidového odporu proti komunistickému okupantskému režimu zachrání zem a národ.

Nepřátelská armáda postupně ovládla každý kout země, což vyvolávalo velké napětí ve všech krajích, vesnice byly plné napjatého očekávání , tu a tam docházelo k nepokojům a vzpourám.

Ve městě Kutaisi ČK zorganizovala provokaci – výbuch bomby a obvinila z toho gruzínské revolucionáře, pozatýkala množství známých osobností jako například plukovníka Lekvinadze a mnoho nevinných obyčejných lidí.

V krajích Gurii, Megrelii, Kachethi, Pšav-Thušethi a Chevsurethi zničili každého, kdo se postavil na odpor, zabíjeli nejen jednotlivce, ale i celé rodiny a ničili jejich majetek – domy, zahrady, zařízení. Mnoho lidi bylo zatčeno, uvězněno a posláno do vyhnanství do Ruska na Sibiř.

V Kacheti se jednou z prvních obětí stal generál Stepane Achmetalašvili, kterého po zatčení deportovali do Ruska.

Ve Tbilisi vláda nastolila velmi represivní režim zejména proti aktivním pracovníkům železničního Depa, které v průběhu minulých desetiletí bylo nejen místem revolučního odporu vůči carskému režimu ale i centrem, které sdružovalo dělníky s ostatními silami bojujícími za svobodu a nezávislost Gruzie – se studenty a profesory university a středních škol, spisovateli, různými kulturními a společenskými organizacemi. Při protestních demonstracích vystupovali společně, nebáli se ani brutálního násilí a byli-li zatčení, navzájem se podporovali bez rozdílu sociálního postavení.

Velmi bouřlivé protestní demonstrace konané po celé zemi v den výročí vzniku nezávislé Gruzínské Demokratické republiky 26. května v roce 1921 a 1922 zejména ve Tbilisi a Batumi, byly brutálně potlačovány. I přes represe podniknuté proti pracujícím Železničního depa, zasloužení pracovníci se rozhodli vyslat delegaci s požadavky na vládu. Ale když se delegáti dostavili na Úřad vlády, byli zatčeni a odvezeni do Metechi. Když se delegáti po určité době nevrátili, podnik po nich začal pátrat. Z Úřadu vlády dostali nestydatou odpověď, že žádná delegace tam nebyla. Delegátům se podařilo poslat z vězení zprávu o svém zatčení, na což jejích spolupracovníci reagovali tak, že poslali zprávu o zatčení delegátů spolu s kopii požadavků na vládu do zahraničí na mezinárodní sdružení socialistických stran - Socialistickou Internacionálu. Vešlo to do všeobecné známosti a vyvolalo pobouření a odsouzení tohoto činu gruzínské vlády. V samotné Gruzii vyhlásili stávku státní zaměstnanci, k nimž se připojili dělníci a zaměstnanci různých jiných institucí. Cynický čin gruzínské vlády měl za následek velké protestní akce po celé Gruzii a v Zakavkazí. Masově se šířily nelegální tiskoviny, vznikaly tajné tiskárny, obnovovaly svou činnost politické strany a hnutí.

8. Povstání ve Svanetii

Cizí armáda nikdy ani v minulosti ani teď nevkročila do vysokohorské Svanethi, chráněné nepřístupnou hradbou zasněžených skal. Vždy to byla svobodná země, odnepaměti Svanové se zbraní v ruce odháněli nepřátele, kteří si troufali dostat se přes přírodou vytvořenou kamennou hradbu jejich hranic. Taky Carské Rusko bylo nuceno respektovat zeměpisnou polohu Svanetie a zachovat loajalitu k horskému národu, který si až do součastné doby zachoval rodové uspořádání společnosti.

Po pádu carského režimu a po vyhlášení svobodné a nezávislé Gruzínské demokratické republiky Svanové s jim vlastní opatrností pečlivě prošetřili všechny okolnosti vzniku nové gruzínské vlády. Po prozkoumání jejího vládního programu přišli k závěru, že nová vláda vznikla bez podvodu a politických machinací skutečně na základě všelidového konsensu a podpory. Proto se ji rozhodli podpořit a zůstat součástí nové republiky.

Starší rodů za přítomnosti duchovních slavnostně odpřísáhli před zvláště uctívanými ikonami a rozvinutými vlajkami svobodné Svanetie věrnost národní gruzínské vládě a slíbili být nedílnou součásti gruzínského národa a bránit jeho svobodu a nezávislost.

Když Rusko s pomoci bolševiků podruhé obsadilo Gruzii a sesadilo legální vládu, ve Svanetii se sešla Rada rodových stařešin, která rozhodla, že v souladu se svými tradičními zvyky a svědomím, neporuší přísahu věrnosti a bude vojensky bránit svou vlast. A tak na podzim roku 1921 se chopili zbraně a starobylým způsobem začali bojovat proti nepříteli.

Svanové obsadili místní krajské úřady a policejní stanice, odzbrojili některé menší ruské oddíly, uzavřely veškeré cesty vedoucí k Svanetii. V zimě, když napadlo hodně sněhu, byla Svanetie prakticky ze všech stran nepřístupná. Proto se ruská vláda rozhodla počkat s velkou ofenzívou na léto.

Zvěsti o svanské vzpouře se rozšířily nejen po celé Gruzii ale i v zahraničí. Evropská media věnovala těmto událostem velkou pozornost.

9. Následky svanských událostí

Ve jménu socializmu bolševici ničili zem, pronásledovali etnické Gruzíny (v Gruzii!) a rozeštvali a znepřátelili navzájem dělníky, zemědělce, úředníky, inteligencí, prostě znesvářili celý národ. Ve Tbilisi se střídaly protestní demonstrace pořádané různými stranickými a společenskými skupinami a organizacemi. Politické strany, různé skupiny a hnutí tajně navazovaly kontakty s gruzínskými národními gardami a armádou. Výbor pro osvobození Gruzie sjednocoval toto dění, vytvářel z něho více a více reálnou sílu a tak se stával skutečnou řídící složkou ve státě. Výbor navázal kontakt a spolupráci s gruzínskou vládou v exilu, pravidelně dostával a ilegálně šířil evropské noviny a časopisy, organizoval pravidelný tisk a distribuci ilegálních gruzínských novin Čveni Ertoba ( Naše Solidarita) po celé zemi.

Od února 1922 začal Výbor evidovat bývalé národní gardisty, bývalé vojáky a důstojníky gruzínské armády a pomáhat jim s odchodem do ilegality. Kakua Čolokašvili, který unikl zatčení, dal dohromady bojové jednotky a začal působit v Chevsuretii (horská část oblasti Kacheti na východě Gruzie) v létě 1922. Pod vedením Výboru pro nezávislou Gruzii, který zkoordinoval vojenské aktivity ve Svanetii a Chevsuretii, se partizánské akce rozšířily po celé zemi.

10. Nové represe

V říjnu 1922 okupantská vláda rozhodla, že pošle šedesát dva politických oponentů uvězněných v Metechy do vyhnanství na Sibiř. Byla to od ni zřejmá provokace. Protože nebyla schopná zastavit mohutné, stále sílící masové demonstrace ve Tbilisi a celonárodní odpor v zemi nenásilným způsobem, zvolila cestu represí. Vládním rozhodnutím vězni určení k deportaci byli předáni do pravomoci moskevských čekistů. Tímto aktem byla fakticky zrušena nezávislost nejen gruzínské ČK, ale i celé vlády na Moskvě.

Rozhodnutí vlády předat 62 politických vězňů do rukou moskevských čekistů vyvolalo v zemi obrovské pozdvižení. Političtí vězni, kteří měli být odsunuti na Sibiř, se tomu odmítli podřídit a dožadovali se spravedlivého soudního procesu. Říkali, že jsou-li z něčeho obvinění, chtějí za své činy odpovídat před gruzínským soudem a budou-li obviněni, mají si odpykat trest ve své vlasti, jen a jen v Gruzii, nikde jinde a Rusku do toho nic není a nemá se proto do ničeho míchat. K protestu navržených na deportaci se připojili tisíce vězňů, rozhněvaní Tbilisané se ve dne v noci shromažďovali před Metechským vězením, odhodlaní zabránit deportaci. Skoro tři měsíce se tbiliští a moskevští čekisti dohodovali o tom, jak vyřešit vyhrocenou situaci. Vláda váhala, bála se všeobecného hněvu… Nakonec se rozhodla, že deportuje těch šedesát dva politických odpůrců do Německa! Ale vězni s tímto rozhodnutím nesouhlasili – chceme soud a bude-li nám dokázána vína, chceme si odpykat trest doma! Na příkaz ČK z Moskvy vězení obsadila armáda a přikázala vězňům vyjít ven. Vězni se uvnitř vězeni připravili na odpor a postavili barikády. Aby nedošlo ke krveprolití, věznění členové bývalé národní vlády na druhém oddělení se nabídli jako zprostředkovatelé a přesvědčili odbojné vězně přijmout nabídku odsunu do Berlína.

Bez ohledu na to,jak celá věc dopadla, mělo to velký význam pro národ, který to vzal jako své morální vítězství nad nepřítelem.

Zrádcovská vláda za aktivní podpory ruských okupantů nasadila tvrdé represe proti odpůrcům režimu. Vězení byla přeplněná zatčenými, čekisti mučili a zabíjeli bez soudu pouze za podezření z ilegální činnosti desítky a stovky lidí. I přesto a možná právě proto v srpnu 1924 došlo k všelidovému povstání…

Konec

Dodatek

Historický přehled

Gruzie, vlastním jménem Sakharthvelo, je hornatá země ležící v západní a střední části Zakavkazska. Rozloha je přibližně 70 000 km2, počet obyvatelstva okolem 5 mil. Je osídlená už od pravěku, od doby kamenné a bronzové. Příroda je velmi rozmanitá a kontrastní. Kavkazské pohoří na severu s nejvyššími vrcholy Elbrusem (5633 m) a Kazbekem (5047 m) přechází do subtropického pásma u Černého moře na jihozápadě.

Současní Gruzíni vlastním jménem Kharthvelové jsou potomci prastarých sumersko-chetitsko-iberských národů, kteří byli původními obyvateli Středozemí, Přední Asie a Kavkazu před více než šesti tisíci léty, tj. ještě před příchodem indoevropských kmenů. Z početných iberských národů se do naších dob dochovaly národy pyrenejsko-iberské neboli Baskové a kavkazsko-iberské neboli Kharthvelové a jim příbuzné severokavkazské kmeny. Ostatní byly asimilovány s indoevropskými národy, které přišly na evropský kontinent v pozdější době, asi kolem druhého tisíciletí př.n.l.

Postupně začalo převládat indoevropské etnikum a došlo k vzájemnému ovlivňování a syntéze kultur. Jazykovědci prokázali příbuznost gruzínštiny se sumerským, baskickým a etruským jazykem. Gruzíni a jim příbuzné kmeny se vyznačují hrdou, nezávislou a tolerantní povahou, lpí na tradicích a ctí odvahu a čest. Tyto jejich charakteristické rysy jim umožnily zachovat vysokou svébytnou kulturu, svůj jazyk a písmo, které patří k 14 původním abecedám, které se ve světě dochovaly a používají dodnes. Jsou bojovní a odvážní, ale nejsou agresivní. Během století bojovali, až na malé výjimky, jen při obraně své nezávislosti proti cizím národům a více-méně se jim to dařilo. Nejsou ale svorní, dokážou se sjednotit jen v případech nejvyššího ohrožení, po pominutí nebezpečí zase přestávají být jednotní a prosazují své osobní, skupinové a kmenové zájmy.

Gruzínsky se Gruzie řekne Sakharthvelo, což zní naprosto jinak než Georgia nebo Gruzie, které se pro název této země ve světě většinou používá. Existují dvojí možná vysvětlení, buď podle verze řecké anebo perské.

Již staří Řekové říkali Gruzínům „Georgos“, protože tato země byla známá svým vysoce vyvinutým zemědělstvím, sadařstvím, vinohradnictvím, chovem dobytka. „Georgos“ v řečtině znamená „zemědělec“, odsud název Georgia.

V předkřesťanské Gruzii národní kult Jiřího (dle gruzinské výslovnosti Giorgiho), byl spojován nejen se zemědělstvím, ale taky s božstvem – s bohem Armazi, který byl současně bohem Měsíce a války. Později v době křesťanské to přešlo do velkého uctívání sv. Jiřího, drakobijce, proto v Persii pro tuto zemi začali používat název „Gurdžistan“ - persky se Jiří (Giorgi) řekne „Gurdži“, odsud vzniklo ruské jméno „Gruzie“, které od Rusů převzali slovanské a některé západní státy např. Německo. Anglofonní země užívají jméno Georgia. Samotní Gruzíni sebe tak nikdy nenazývali, i když kult sv. Jiří měl pro ně mimořádný význam. V antickém světě Gruzie byla známá pod jmény Kolchida a Iberie.

V 30. letech 4. století n.l. východogruzínské království Kharthli, známé do přijetí křesťanství pod názvem Iberie, jako jedna z prvních zemí pozdějšího křesťanského světa, přijala křesťanství jako státní náboženství kolem roku 337. Podle legendy šiřitelkou křesťanské víry v Gruzii byla sv.Nina z Kapadocie. V západogruzínské Kolchidě, vzhledem k jejímu těsnějšímu spojení s Byzantskou říší, se křesťanství rozšířilo dříve, ale jako oficiální náboženství bylo přijato později až začátkem VI. století. Vzhledem k těsným vazbám na Římskou a Byzantskou říši se křesťanství v zemi šířilo podstatně dříve než bylo prohlášeno králem za státní náboženství. Zejména po potlačení Římem židovského povstání a pádu Jeruzaléma se usadilo v Gruzii velké množství židovských utečenců a tak vznikly četné židovské komunity mezi kterými byli i křesťané. Nová víra se postupně rozšířila mezi lidem, proto královská vůle mít křesťanství jako státní náboženství bylo přijato národem s uspokojením a bez odporu. Během velmi krátké doby chrámy a idoly pohanského kultu byly v celé zemi zničeny, na jejích místě byly postaveny křesťanské chrámy a svatyně, stará božstva byla definitivně zapomenuta. Dokonce první křesťanští gruzínští letopisci (10.-11. století n.l.). Ioane Zosime a Leonti Mroveli napsali, že praotcem Gruzínů (Kharthvelů) byl Kharthlos syn Targamosa, vnuk Taršisa, pravnuk Avanana a prapravnuk Jafeta, syna biblického Noema.

Celé dějiny Gruzie počínajíc od antických dob až po současnost se vyznačují neustalým, úporným bojem za svobodu a nezávislost, jak je to zřejmé ze stručného chronologického přehledu gruzínských dějin:

6.- 4. století př.n.l. - vznik prvních gruzínských států Kolchidy a Iberie.

4. a 1. století př.n.l. až 1.století n.l. – války proti Alexandru Makedonskému, proti Parthům, po prohře s Římem vzniká římský protektorát nad Kolchidou a Iberií.

4. až 6. století n.l.– nadvláda Říma, Persie. Přijetí křesťanství v roce 337 jako státního náboženství. Od konce 4. století Kolchida přejmenována Římany na Laziku zůstává pod vlivem Říma . Iberie, která po přijetí křesťanství změnila název na Kharthli, byla podrobena Peršany. Název Kharthli byl zvolen z hlediska jazykové kulturní a náboženské jednoty kartvelského etnika obývajícího tuto zem.

7. – 9. století – vpád Arabů, vytvoření emirátu Tbilisi, rozdělení Gruzie mezi Byzantskou říší a Persii, celkový hospodářský úpadek, povstání proti Arabům. Od konce 9. století (rok 888) až po 19. století definitivně vládnou Kharthli gruzínští králové z dynastie Bagrationi. Jedná se velmi starý gruzínský rod, jehož představitelé už od 6.století byli na vrcholu moci.

10. – 12. století – král Bagrat III usiluje o sjednocení Gruzie, které dokončuje král David Budovatel. Definitivní osvobození od Arabů, vpád Seldžuků, boj a osvobození od Seldžuků. Vznik jednotného státu jménem Sakharthvelo s Tbilisi jako hlavním městem, který pod vládou královny Thamar v 12. století dosahuje svého nejvyššího rozkvětu.

13. – 17. Vpády Mongolů, vpády Turecka, rozdělení Gruzie mezi Turecko a Persii, odpor proti okupantům, ničivé tažení perského šáha Abbase.

18. - 19století. Nové vpády Turků a Peršanů, podpis smlouvy s Ruskem tzv. „Giorgievský traktát“ mezi králem Erekle v roce1783 o vojenské pomocí a spolupráci. Po smrti krále Jířího XII v roce 1801 připojení Gruzie k Rusku a ukončení existence Gruzie jako samostatného nezávislého království.

19. a začátek 20 století – koloniální režim pod vládou Ruska, celkový hospodářský a kulturní úpadek, četná povstání proti Rusku – v letech 1810 - 12, 1819 – 20, 1841, 1857, 1862, 1865, 1902, revoluce 1905.

1917 –18 prohlášení nezávislosti, odpojení od Ruska.

1921 znovu připojení k sovětskému Rusku, četná povstání a vzpoury v letech 1924, 1928-29, 1956 a poslední 1989.

1992 až 2008 – občanská válka, válka s Abcházií, boje v Jižní Osetii, rusko-gruzinská válka v roce 2008, jednostranné prohlášení Abcházie a J. Osetie za samostatné republiky.

2008 až dosud – postupné zlepšení ekonomické situace, přechod na parlamentní systém, prezident je volen parlamentem, vláda je odpovědna parlamentu.

Událostí 9. dubna 1989 vlastně odstartovaly otevřený boj za výstup ze svazku SSSR a obnovení svobodné a nezávislé Gruzínské demokratické republiky. V Gruzii od pradávných časů v jednom státním útvaru spolu s dominantními kartvelskými kmeny, ke kterým patří Gruzíni, Megrelové, Imeretínci, Adžárové, Tušíni, Svanové a další, žilo a žije mnoho dalších národností. Po připojení k Ruské říši v roce 1801 byla spravována nejprve jako protektorát, později jako gubernie s tím, že státní hranice bývalého království byly identické s hranicemi gubernií. Proto vytvoření tzv. autonomií na území Gruzie po roce 1922 lze chápat jako anexi gruzínského území, protože bylo obýváno převážně Gruzíny, promíchanými s jinými kavkazskými kmeny. Po roce 1922 podle nové Ústavy Gruzínské SSR prakticky vytvořené v Moskvě, z historického uzemí byly vytvořeny dvě autonomní republiky – Adžarská ASSR a Abchazská ASSR a jedna autonomní oblast Jihoosetinská AO ležící na severozápadě Kavkazských hor na gruzínském uzemí s historickým gruzínským názvem Samačablo. V publikaci Josefa Wolfa „Abeceda národů“ (Horizont, Praha, 1984 autor u hesla Osetové na str. 193-194 píše: „…národ iránského původu žijící v Severoosetinské ASSR a Jihoosetinské AO v Gruzii…. Osetové přišli do oblasti Kavkazu zřejmě z iránské oblasti… Osetinská národnost se mohla zformovat až v 16.-18. stol. Tehdy se severní Osetové usadili jako zemědělci v rovinách, zatímco islamizovaní již. Osetové byli vytlačení dále do hor Kavkazu na uzemí Gruzie…“ Po VŘSR byly založeny dvě osetinské AO … jedna na uzemí Ruska, druhá v Gruzii. V roce 1922 po sovětizaci Gruzie uměle vytvořena AR Abcházia a AO Jihoosetská. Zdá se, že to Rusové spolu se Stalinem a Ordžonikidze už tehdy měli dobře spočítané.

Za celou dobu existence Gruzie jako království, demokratické nebo sovětské republiky etnické nepokoje nebyly známy. Proto se nečekaný požadavek Abcházie v roce 1988 stát samostatnou republikou a později Jižní Osetie v roce 1992 se připojit k Ruské federaci, byl jak pro gruzínský národ, tak i pro gruzínskou vládu zcela nepřijatelný.

Začaly masové demonstrace a protestní hladovky požadující, aby vláda podnikla všechno pro to, aby se zachovala celistvost gruzínského státu a aby Gruzie vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu. Skončilo se to masakrem 9. dubna 1989, kdy speciální jednotka sovětské armády přepadla na úsvitu demonstranty a tisíce jejich přívrženců a povraždila dvoustranně nabroušenými zákopnickými lopatkami 19 osob, z toho 16 žen ve věku od 15 do 70 let a otrávila plynem fosgenem 2 700 osob. Přitom pokřikovali: "Svobodu zachoteli, svoloči? Tak my vam jejo pokažem!"(Svobody se vám zachtělo, neřádi? Tak vám ji ukážeme!) Brutalita zásahu měla vyvolat hrůzu a strach, ale účinek byl zcela opačný.

9.březen 1989 se stal mezníkem novodobých gruzínských dějin. Gruzie poprvé otevřeně prohlásila ústy svých nejvyšších stranických a státních vůdců, že se považuje za zemi protiprávně anektovanou v roce 1921 a že bude usilovat o znovunavrácení své suverenity a nezávislosti. Od roku 1991 až dosud Gruzie znovu existuje jako svobodná a nezávislá Demokratická republika. V únoru roku 1992 byla znovu obnovena Ústava Gruzínské demokratické republiky z roku 1921. Božím mlýnům trvalo skoro 200 let, než domlely a zbavili Gruzii od ruské nadvlády. Doufejme, že navždy.

0
Vytisknout
2340

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2018