Za co všechno může romantismus... i za Prague Pride

14. 8. 2018 / Boris Cvek

V souvislosti s Prague Pride jsem zase na Facebooku svědkem různých prohlášení a debat, týkajících se homosexuality a sexuality vůbec. Nad něčím člověk žasne, např. nad představou, že homosexuálové nemohou mít děti. Samozřejmě, že je mohou mít. Homosexualita není neplodnost. Spousta homosexuálů děti má nebo měla.


Celý současný „problém“ se sexualitou musíme hledat u romantiků. Ostatně někdy mne až jímá závrať nad tím, jak se dnes obecně zapomnělo na možná největší kulturní boj západní civilizace vůbec, totiž na boj za právo brát se z lásky. Jakmile chápete manželství jako obchodní vztah, v němž nemá záležet na tom, co k sobě manželé cítí, ale jde o systém povinností, jehož účelem je potomstvo a dědění majetku, pak je pohoršení nad rozvody, „hypertrofovanou“ sexualitou a řešením nějakých „zbytečností“ typu, co kdo cítí nebo co si myslí, naprosto pochopitelné. Jenže dnes už ani ti největší konzervativci nebudou obhajovat model manželství, v němž se lidé berou na základě dojednání svých rodičů, bez ohledu na své pocity a za účelem plnění povinností.

Romantismus naprosto drtivě smetl minulost. A právem. O milostné lásce jako něčem téměř božském čteme ostatně už u největšího katolického básníka Danta, který žil mentálně ještě ve středověkém tomismu. Manželství jako obchodní smlouva nebylo pro svobodné bytosti. Přinášelo obrovské utrpení těm, kteří lpěli na svém citovém životě. Ale jakmile mělo být manželství postavené na vzájemné lásce, nemohlo být už vynucováno, tedy musel být umožněn rozvod. Zatímco v modelu manželství-smlouva nebyl žádný zásadní problém v tom, že dva lidé spolu budou z povinnosti žít i přesto, že se vzájemně nenávidí, v modelu manželství-láska to nedávalo žádný smysl. Dalším důsledkem bylo postavení žen. Ve starém modelu šlo o rození a výchovu dětí a majetek. Jaký smysl by mohlo mít, aby žena byla něčím více než rodičkou a vychovatelkou? Žádný. Žena je podřízena muži, muž vrchnosti. Žena má povinnost, muž má povinnost. V okamžiku, kdy má manželství stát na vzájemné lásce obou, je žena muži rovna. Její láska je stejně nezbytná jako jeho. Nedá se vynutit, není to povinnost.

A to je ten další „problém“. Dnes zřejmě všichni uznáváme jako banální pravdu, že si člověk nevybere, do koho se zamiluje. Nikdo moc nediskutuje nad tím, proč tomu tak je. Nikdo moc nerozebírá, proč se někteří zamilovávají jen do určitých typů. Je to prostě vis maior. Co je pak tak divného na tom, že se někteří zamilovávají jen do lidí téhož pohlaví? A co je divného na tom, že lidé stejného pohlaví, pokud se milují, by měli mít právo na úplně stejné manželství jako lidé různého pohlaví? Divné to je z pohledu středověkého modelu manželství-smlouva. Pro novověký model manželství-láska není vůbec zvláštní, že do manželství vstupují dva lidé, kteří např. nemohou mít děti, důležité je, jestli se milují; divné je, když do něho vstupují lidé, kteří se nemilují… např. berou se ze zištných důvodů, a to byla zase základní motivace pro model manželství-smlouva, tedy majetek.

A má to nějaký hlubší společenský smysl? Jednoznačně má. Lidé nemohou být svobodnými bytostmi ani nemohou vychovat svobodné bytosti, pokud se přistoupí na starý model chápání manželství. Svoboda byla v oněch dobách ostatně prakticky nemyslitelná, včetně králů a královen. Všichni to víme, že bychom se nikdy nechtěli vrátit do dob, kdy nám někdo jiný – nota bene na celý život – vybíral partnera bez ohledu na naše vlastní city. Víme, že by to bylo otroctví. Zapomínáme ovšem na důsledek: na svobodnou společnost, tedy společnost, která je nemyslitelná bez rozvodů, emancipace žen i menšin a dnes už i bez manželství pro lidi stejného pohlaví, kteří se navzájem milují. To všechno nezbytně plyne z asi největšího kulturního konfliktu západní civilizace, konfliktu, který v 18. a 19. století vyhrál romantismus.

0
Vytisknout
2786

Diskuse

Obsah vydání | 16. 8. 2018