Turecká opozice překonává státní mediální monopol s pomocí Twitteru, Googlu, YouTube

22. 6. 2018

Když většinu televizních stanic kontroluje vláda nebo její příznivci, turecká opozice musela vynalézt vlastní, často zábavné způsoby, jak před nedělními volbami porazit mediální mlčení a zaujatost. Budou však žerty fungovat?, ptá se Leela Jacintová.

Když se rozsvítí gigantická obrazovka s obrazem hladce vyholeného muže v černém obleku, dav na předvolebním shromáždění v jihotureckém městě Diyarbakir začne šílet. Zatímco mává fialovozelenými vlajkami prokurdské strany HDP, křičí "Selo! Selo!" - což je přezdívka Selahattina Demirtase, stranického prezidentského kandidáta v nedělních volbách.

Demirtas s náznakem úsměvu zahajuje své předtočené vystoupení. "Drazí bratři a sestry, úžasní lidé mé země. Zdravím vás s nejvřelejšími city, s láskou, touhou a steskem," prohlašuje. "Naneštěstí jsem nucen hovořit k vám z věznice s ostrahou třídy F v Edirne," pokračuje se slabým, rezignovaným úsměvem.

Pětačtyřicetiletý kurdský politik je jedním z šesti prezidentských kandidátů účastnících se vysoce důležitých nedělních voleb. Demirtasův problém však spočívá v tom, že vede kampaň z vězeňské cely, kde je držen od zatčení před více jak rokem, během potlačení opozice Erdoganem po pokusu o převrat v červenci 2016.

Věznění Demirtasovi nezabránilo ve vedení dost neobvyklé kampaně, která vesměs spoléhá na Twitter, prostřednictvím právníků, kteří zveřejňují jeho zprávy, předávají otázky zahraničních novinářů a šíří jeho komentáře do mezinárodních listů bezpečně sídlících za hranicemi Turecka.

HDP prokázala vynalézavost a schopnost protlačit poselství svého kandidáta, když využila pravděpodobně veškerých taktik na sociálních médiích, včetně video zachycujícího Demirtasův telefonický hovor se ženou doma v Diyarbakiru obklopenou blízkými.

V redakčním komentáři publikovaném ve středu v New York Times Demirtas zaútočil na obvinění z terorismu vznesená proti němu a znova tvrdil, že jeho zatčení bylo politicky motivované. "Zůstávám politickým rukojmím," napsal.

Demirtas, jehož přezdívky znějí například "kurdský Obama" nebo "kurdský Mandela", není jediným kandidátem, který letos vede poněkud neortodoxní kampaň. 24. červen také znamená první případ, kdy v Turecku probíhají prezidentské a parlamentní volby ve stejný den. V sázce je pro členskou zemi NATO spojující Evropu a Asii neskutečně mnoho. Ale když se většina médií nachází pod kontrolou vlády nebo osob blízce spojených s rodinou Erdoganů, opoziční kandidáti mají k dispozici velmi omezený vysílací čas.

Mezi 14. a 30. květnem státní televize věnovala Erdoganovi a vládní straně AKP více než 67 hodin, zatímco hlavní opoziční Republikánské lidové straně (CHP) a jejímu kandidátovi Muharremu Incemu hodin 6. Kandidát Dobré strany Meral Aksener dostal 12 minut a další opoziční strany ještě méně, zatímco Demirtasova HDP se do vysílání nedostala, uvádí Human Rights Watch.

Přesně týden před volbami Demirtas konečně dostal svých 10 minut ve veřejnoprávní televizi TRT, ale došlo k tomu až poté, co si všichni opoziční kandidáti opakovaně stěžovali na nedostatečný přístup do médií během kampaňových shromáždění po celé zemi.

"Udělali z toho téma. Ince a Aksener z CHP to soustavně vytahovali na každém politickém shromáždění, kritizovali způsob, jak je zpravodajské kanály ignorují. Hráli kartou oběti - a fungovalo to," vysvětluje Emre Demir, turecký novinář žijící v Paříži.

Opozice si brzy uvědomila, že Erdogan je mimořádně vděčným terčem satiry. "Po 15 letech strany AKP u moci si uvědomili, že humor je největší zbraní proti Erdoganovi. Nemá rád karikatury, nemá rád karikaturisty. Nemá rád humor a opozice to ví," poznamenává Demir.

A opozice to využila v maximální míře.

Například Aksenerova Dobrá strana využila reklamy na Google, aby obešla mediální blokádu. Hledání hotelových pobytů v Turecku na chvíli nad výsledkem zobrazovala oznámení ohledně spousty místa v Erdoganově kontroverzním prezidentském paláci s 1 100 pokoji - hned po volbách.

Když uživatelé internetu napsali "VPN", což je soukromá síťová služba, kterou mnoho Turků platí, aby obešli online cenzuru, Dobrá strana je potěšila automaticky otvíraným oknem, v němž stálo: "Neplýtvejte penězi, šetřete je na dobu, kdy budeme u moci, abyste si užili úplnou internetovou svobodu."

Hlava sekulární opoziční strany CHP Kemal Kilicdaroglu se například objevil v animaci na YouTube oslovující mládež. Źivé rapované audio zachycuje vzdělaného jednasedmdesátiletého Kilicdarogla, jak slibuje zvýšit rychlost stahování z internetu, zrušit cenzuru televizních šou, zvýšit počet speciálních efektů na Snapchatu a počet filtrů na Instagramu. Slíbil také zakázat cheatování v počítačových hrách. Na konci klipu ovšem trvá na tom, že "Ale nejprve musíte hlasovat."

Avšak satira také vyžaduje určitou úroveň svobody. Pokud neexistuje dokonce ani svoboda projevu, opozice musí překonávat strach, aby si dokázala dělat strach z autoritářů a jejich režimů. Letošní volby, šesté za čtyři roky, také probíhají v podmínkách výjimečného stavu, který nebyl zrušen od pokusu o převrat v červenci 2016.

Nicméně stržení opony strachu může být zpětně připsáno chybě samotného Erdogana.

Na stranickém shromáždění v počátku volební kampaně turecký prezident slavně prohlásil, že jeho nepřátelé, "mají jen jednu starost - zničit Recepa Tayyipa Erdogana. Pokud jednoho dne náš národ řekne "dost", pak se posuneme dál." Použil přitom výrazu "Tamam", což může v turečtině znamenat "OK" nebo také "dost".

Během několika hodin Twitter vybuchl příspěvky kreativně využívajícími hashtagu #Tamam.

Skupina mladých hudebníků pak natočila video písně napsané anonymním univerzitním profesorem, který při erdoganovských čistkách přišel o práci.

V ulicích Istanbulu zachytilo video Turky různého věku, postavení a genderu, jak zpívají "Sikildik" (Jsme unaveni" a "Usandik" (Máme toho plné zuby). Následovala věta "Bitti artik Tamam" - čili "OK, teď už dost".

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1360

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2018