Život s trvale blikající kontrolkou od nádrže

25. 6. 2018 / Jiří Hlavenka

Na úvod jeden výzkum. Vezměte výše uvedenou tabulku: jen 10% občanů ČR má disponibilní finanční rezervu přesahující 200 000 Kč.

Dvě stě tisíc vypadá jako dost, ale ve skutečnosti je to nic. Cokoli většího, co vás může velmi snadno postihnout - co se stává dnes a denně - má následky v šestimístné sumě. Onemocnění s dlouhou léčbou, která není plně proplácena. Havárie automobilu, kde z nějakých důvodů pojišťovna odmítne proplatit škodu, nebo proplatí cenu starého křápu a vy bude stát před koupí nového auta. Větší nehoda v domácnosti, kterou rovněž nepokryje pojistka. Podnikatelský trabl u živnostníka - nástraha číhá na každém kroku. Ztráta zaměstnání, samozřejmě.

Je to tak. Naprostá většina obyvatel země žije buď s úplně mizivou rezervou, která nepokryje ani pokaženou pračku, nebo s o kousek větší rezervou, která nepokryje nic pořádného. Je to takový život s trvale blikající kontrolkou paliva u vaší peněženky: celý život jste jen kousek od problému. Stačí dvouměsíční mzdový výpadek a je problém - a to není nic co by se nestávalo stovkám tisíc lidí vícekrát za život a mnohdy ne jejich vinou. Jak příjemné je žití, když víte, že máte palivo jen na dva měsíce? Hovoříme o 67% obyvatel ČR, kteří jsou - v podstatě permanentně s občasnými výkyvy - v takovém stavu celý život.

Dřív bylo... líp?


Z pozice těch, kteří takové starosti nemají, se díváme s nepochopením na 53% spoluobčanů, kteří říkají, že za minulého režimu bylo lépe. (48% lidí mají rezervu menší než 20 000 Kč, pro korelaci). Ohrnujeme nos nad těmi, kteří chtějí jistoty - žádný jistoty, holenku, tohle je kapitalismus! - ale co kdybychom sami žili desítky let v podobné nejistotě? Možná by to netrvalo ani mnoho měsíců, kdy bychom po jistotách hned zatoužili, i kdyby měla mizérii reálného socialismu. Protože co nabízel minulý režim? Mizérii - a jistotu.

Kam se poděli levicoví voliči? ptají se mnozí. Sem, do tohoto grafu. Levici u nás tradičně volila ekonomicky slabší část populace, první tři řádky v grafu (potenciál 67% obyvatelstva). Lidé skromní a toužící po jistotě. Za třicet let ji nemají, jsou dva měsíce od prázdné peněženky. Čekali od těch nahoře aspoň nějaký kousek jistoty, a cítí se dnes naopak - a není to jen kvůli malé finanční rezervě - nejistěji než dříve. Tak říkají - k čemu jsi nám byla, levice? Proč si myslíš, že jsme tě volili? Nikdy více.
Paradoxní je, že převažující většina lidí se vlastně nemá zle: materiálně jsou na tom výrazně lépe než za předchozího režimu, žijí v zemi se zdravějším vzduchem, s lepší zdravotní péčí, v zemi, která vlastně výrazně pokročila vpřed skoro ve všem. A dokonce je - určitě v posledních pěti letech - znát postupné zlepšování. Ale náklady stoupají taky, takže jsme pořád dva měsíce od nuly.

Byl jsem minulý týden v jednom městě na periferii Jižní Moravy. Reálná nezaměstnanost na nule; kdo chce, práci dostane, může si i vybírat. Ale dostane za ni dvacet tisíc hrubého. Ptám se - blbec z Brna, že - proč místní, když je tolik volných míst a žádný volný pracovník, nejsou tvrdší v mzdovém vyjednávání. Proč neodmítnou nabízenou mzdu a proč si neřeknou o víc. Tak to nedovtipovi řekli: no protože jejich zaměstnavatel ví, že tu práci za dvacet stejně vezmou a neuhne jim. Protože ví, že jsou dva měsíce od prázdných kapes, že všichni potřebují výplatu. Zaměstnavatel klidně počká, uchazeč o práci nemá z čeho čekat.

Není lepší pár let tvrdě šetřit, udělat si polštář, a pak být svobodnější, počkat si na lépe placenou práci, nebýt nucený brát první co přijde? Je to pravda a leckdo to takto udělá. Ale taky je to trochu hraběcí rada - není to vůbec jednoduché. “Lepší” doba s sebou nese i vyšší elementární sociální standard. “Pojď na pivo!” - “Nemůžu, ani na jedno, šetřím” - “Co blbneš, všichni jdou!”. Tohle je těžké, v podstatě se dobrovolně vyřadit z běžně fungující komunity, spát u maminky a jíst fazole s párkem, a táhnout to pár let. Chceme normálně žít, ne živořit.

Co se rodí z nejistoty?


V předchozím textu jsem uváděl fakta, nyní je čas na hypotézy. Nevěřícně koukáme na nastavení minimálně poloviny české společnosti, projevující se ve volbách, názorových průzkumech a podobně: kde se najednou vzalo tolik konzervativnosti, tolik “obranářství”? Myslím, že si vzalo z nejistoty.
I když jsme dvě výplaty od nuly, dá se s tím žít - pokud je alespoň stálá jistota budoucích výplat. Vydělám, utratím, žiju, mám věci pod kontrolou. Pokud ale hrozí, že může shora, zcela mimo mou kontrolu přijít velký problém, jistotu ztrácím. A takové věci se v uplynulých letech udály. První byla finanční krize v roce 2008: najednou se ekonomický samostroj světa zadrhnul. Můj zaměstnavatel, kde to vypadalo na jistý flek pro příští tisíciletí, hovoří o kurzarbeitu. Druhou pak byla migrační krize v roce 2015: byť se nás nedotkla ani v nejmenším a to ani přímo, ani nepřímo, přece jenom vyvolala další nejistotu. A pár dalších věcí: rychlé proměňování naší civilizace hnané technologiemi, sociokulturní vývoj měnící zejména metropole enormním tempem. Globalizace, vlivem které máme nejenom my blízko do světa, ale taky svět má najednou nezvykle blízko k nám. Co přijde v roce 2019? Zde si troufám vidět kořeny náhle vzedmutého konzervativismu, který říká něco jako zpomalte, zastavte to šílenství. Nežijeme si dobře, ale nežijeme si ani zle, tak to neměňte. Co máme, to stačí. Nevymýšlejte novoty, postavte ploty!

Toto je podvědomý pocit, který se navenek projeví zajímavými efekty. V televizi se těší největší popularitě retro z sedmdesátých a osmdesátých let: “filmy s Menšíkem, Sovákem a Bohdalkou”. Vychází asi deset (!) časopisů s jednoznačně retro tématikou - na obálce je vždycky nějaký Kopecký, Hrušínský nebo aspoň Gott. (Stojí za to uvést názvy těchto časopisů: “Retro”. “Staré dobré časy” (!!). “Nostalgie”). Nejoblíbenějším žánrem filmů v prime time je prosím pohádka. To není nikde na světě - jen u nás se dospělí večer sesadí u televize a zjihle konzumují to, co je určeno dětem, zatímco děti ve svém pokoji koukají na horrory. (A dodám několik dalších názvů časopisů se zjevnou souvislosti: “Chvilka štěstí”. “Pro chvilku pohody”. “Můj kousek štěstí”. “Můj šťastný život”). Jak uniknout nejistotě současné doby? Pusťte si Chalupáře!

Podvědomá touha se pak pochopitelně projeví i v občanských postojích. Dva nejvýraznější politici dneška, Zeman a Babiš, dokonale ztělesňují retro, obranářství a “jistoty”. Oba toho s dokonalým citem pro své voličstvo využívají - mluví lidově a jednoduše, chtějí nás chránit, chtějí se o nás postarat. Tohle je pravý důvod, proč mají tak vysokou voličskou přízeň - “Nejsem spasitel, ale postarám se o všechny” je legendární Babišův výrok, jeho politický program v jedné větě. Když se o vás někdo postará a ochrání vás, odpustíte mu jakékoli jeho hříchy, i ty největší.

A na opačném konci se nalézají věci, které nejistotu zvyšují. Evropská unie, která pořád vymýšlí něco nového. Lidé nejsou proti sjednocené Evropě, ale vadí jim, že “pořád něco vymýšlí”. Chtěli by ji hezky zakonzervovanou. Uprchlíci jsou pak jen sběrným trychtýřem všech dalších nejistot, pojmou úplně vše: hrozby válek, hladu, bídy, terorismu, rozbitých zemí.

Často se říká, že za současný “regres” společnosti může cizí - nejspíše ruská - propaganda a mediální manipulace ze stran těch, kteří vycítili příležitost. Jedno i druhé nepochybně existuje a působí jako zesilovač strachů. Jenomže příčina strachů je jinde a je objektivní a racionální, nikoli emotivní - a je popsaná v tabulce v úvodu článku. Ve společnosti, kde žije většina obyvatel v trvalé finanční a tudíž i existenční nejistotě budou strachy tak dlouho, dokud nepomine jejich příčina. Dokud společnost nezbohatne, nezlepší se to.



2
Vytisknout
5618

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018