Erdoganovo Turecko - generálka pro "iliberální" Evropu

27. 6. 2018 / Karel Dolejší

Turecko - kdysi vážně usilující o vstup do Evropské unie - se před očima definitivně mění z prozápadně orientované liberálně demokratické země s velmi četnými deficity v obyčejný autoritářský režim. Politická a občanská opozice čelící za naprosto nerovných podmínek "charismatickému" Erdoganovi umožňuje studovat jakoby v laboratorních podmínkách způsoby fatálního selhávání liberálních demokratů zdaleka nejen turecké provenience. A nakonec: Konzervativní, nacionalistická, autoritářská masa obyvatel Anatolie stojící za Erdoganem jako jeden muž upomíná zdaleka nejen na mlčení venkova k íránské "Zelené revoluci", ale také na zástupy "vidláků" hlasujících vždy spolehlivě pro Orbána, Kaczyńského či Zemana.

Turecké opozici se sice během volební kampaně povedlo do značné míry nabourat nebo obejít státní mediální blokádu, ale protože nedokázala vystupovat opravdu koordinovaně a vyhnout se vzájemným sporům, její snažení se ukázalo jako nedostatečné. Vymýšlení sofistikovaných PR a mediálních taktik, postupů sebepropagace na sociálních sítích atd., to vše ani při nejlepší vůli nemůže postačovat, pokud se opozice organizačně nesjednotí a nepostupuje koordinovaně.

Stále dokola se také setkáváme se středostavovskými voliči, kteří si naprosto nedokáží představit, že by někdo vědomě hlasoval pro kandidáta tak povýšeného, netolerantního a autoritářského, jako je třeba turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Zatímco autoritáři úspěšně šíří narativ, podle nějž všichni ti, kdo se dosud nevzdali pojmu lidské důstojnosti odvozeného od renesančního individualismu, se prý "falešně" identifikují se současnou vládnoucí vrstvou, s níž objektivně nemají nic společného, liberální demokraté podobný příběh postrádají.

Stále si ještě odmítají uvědomit, že možnost identifikovat se s někým tak důkladně koncentrujícím moc jako Erdogan může splňovat všeliké podvědomé touhy, vesměs politicky nepřípustné v "normálních" poměrech, tak jak byly v posledních dekádách chápány.

Že oběti mocenské zvůle někdy netouží po ničem tak moc, jako najít si oběti vlastní a poslat obdrženou šikanu zase o jedno patro mocenské pyramidy níž. Na sekularisty, západníky, Romy, uprchlíky... Vždycky se nakonec někdo najde, kdo je dostatečně bezmocný, aby si na něm i nekvalifikovaný dělník s minimální mzdou mohl "dokazovat" údajnou nadřazenost.

Že existují i lidé, kteří vlastně touží být zneužiti a zneužíváni politickými šmejdy, protože právě to jim poskytuje nám ostatním neznámý druh slasti. A že často jde o motiv podstatně účinnější a naléhavější, nežli představa emancipace recyklovaná levičáckými intelektuály v posledních dvou stoletích jako padesátkrát ohřátý a nikdy nezkonzumovaný kousek pančované uzeniny.

Zkrátka a dobře: Prohlédněte si pozorně Erdoganovo Turecko, ať víte, do čeho jdete.


0
Vytisknout
3492

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018