Volby v Turecku aneb Restaurace sultanátu?

25. 6. 2018 / Daniel Veselý

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan obhájil svůj mandát již v prvním kole voleb a toto vítězství značně posílilo jeho pravomoci, jež by mu mohl závidět nejeden ctižádostivý autokrat. Zároveň se uskutečnily parlamentní volby, v nichž Erdoganova politická platforma Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) získala 42,4 procenta voličských hlasů a její koaliční partner, ultrapravicová Strana národního hnutí (MHP), oslovila 11,2 procenta Turků. Někteří analytikové doufali, že příznivý výsledek parlamentních voleb může udržet Erdoganovy diktátorské choutky na uzdě a zpomalit setrvalý odvrat od parlamentního systému, leč jak výsledek prezidentských, tak parlamentních voleb tyto naděje pohřbívá. 

Turecko nyní vstupuje do nové éry, v níž vše hraje Erdoganovi do karet. Prezident, jehož pozice se po nedělních volbách stala neotřesitelnou, získá signifikantní pravomoci, které mu umožní vydávat prezidentské dekrety, rozpustit parlament, vyhlásit výjimečný stav, zrušit funkci premiéra a výrazně oslabit činnost parlamentu. Pro samotného Erdogana jsou nedělní volby darem z nebes, neboť usilovně pracoval na tom, aby se stal takřka neomezeným vládcem Turecka, jak ostatně dokládají jeho masivní čistky ve státní správě a vojenském aparátu. Více než polovina tureckých voličů, kteří v neděli Erdoganovi odevzdali svůj hlas, patrně sdílí prezidentův blud o „zemi v obklíčení“. A mráz v tomto případě přichází ze Západu, který se značným znepokojením pozoruje vzestup autoritářských tendenci v klíčové členské zemi NATO a její příklon k Putinovu Rusku.

Zpackaný pokus o puč v létě roku 2016 poskytl Erdoganovi a jeho suitě kýženou záminku k utužení kontroly nad celou tureckou společností, včetně armády, justice, médií a školství: Zhruba 150 tisíc soudců, učitelů, policistů a státních úředníků přišlo o zaměstnání a 50 tisíc lidí bylo uvězněno.

Provládní tisk, kupříkladu list Daily Sabah, výsledek prezidentských a parlamentních voleb přirozeně uvítal. Daily Sabah píše o historickém vítězství turecké demokracie v podobě pragmatického a efektivního způsobu vládnutí prostřednictvím prezidentského systému. List Erdogana vyzvedává jako „mistra velkých volebních vítězství“, který nebude mít problém se získáním značné demokratické podpory. Tyto podlézavé proklamace jsou rajskou hudbou pro Erdoganovy uši – a koneckonců nelze se tomu vůbec divit. Vládní strana až na nepatrné výjimky kontroluje všechny sdělovací prostředky a naprostá většina novinářů, kteří nedrží basu s oficiální linií, přišla o práci nebo skončila za mřížemi. 

Je paradoxní, že Recep Tayyip Erdogan na přelomu století zahájil svou politickou kariéru s příslibem politického pluralismu v zemi, kde má armáda tradičně silnou pozici. Strana spravedlnosti a rozvoje dokonce podala ruku utlačované kurdské menšině a spolupracovala s Gülenovým hnutím, které dnes představuje její Nemesis. Když AKP v roce 2013 zaklekla na občanské hnutí požadující záchranu istanbulského parku Gezi a kriminalizovala občanský aktivismus, veškeré sliby o politickém pluralismu vyšuměly do prázdna.

O dva roky později kurdská Lidová demokratická strana (HDP) získala 13 procent křesel v parlamentu, a překazila tak Erdoganovy plány na zásadní ústavní změny. Není vyloučeno, že Erdogan záměrně obnovil válečný konflikt se Stranou kurdských pracujících (PKK) ve snaze zdiskreditovat etablovanou HDP. Válka nízké intenzity si dosud vyžádala téměř 3500 obětí, přičemž turecká armáda spáchala nevídané masakry kurdských civilistů. Kritikové této špinavé války byli efektivně umlčeni podobně jako Erdoganovi skuteční i domnělí političtí rivalové ve státním aparátu, justici a ozbrojených složkách.

Erdoganova vláda v rámci vypjatého sunnitského nacionalismu vsadila na protikurdskou kartu i za tureckými hranicemi, když letos v lednu zahájila invazi do syrské provincie Afrin, kde s pomocí bývalých džihádistů  z Daeše usmrtila stovky civilistů a vysídlila zhruba 170 tisíc Kurdů. Turecké letectvo dlouhodobě bombarduje i pozice PKK na iráckém území, kde běžně zabíjí tamní civilisty. Jinak řečeno: Erdoganův kabinet zcela beztrestně vraždí Kurdy nejen v Turecku, ale také v Sýrii a Iráku.   

Doyen americké diplomacie Henry Kissinger kdysi prohlásil, že moc je tím největším afrodiziakem. Erdogan zjevně podlehl zrádným svodům moci a během relativně krátké doby rezignoval na veškeré demokratické principy, aby se mohl stát novodobým tureckým sultánem.

0
Vytisknout
2651

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018