Jak je ČR sto let za opicemi: V Karlových Varech samé filmy o silných, vzdorných mladých ženách

1. 7. 2018 / Jan Čulík

čas čtení 10 minut



Je to možná náhoda (je nad lidskou schopnost zhlédnout v Karlových Varech všechny nebo i jen většinu z přibližně dvou set zde promítaných filmů), avšak z přibližně desítky filmů, které jsem tu zatím viděl od pátku, je možno vystopovat v současné mezinárodní filmové produkci velmi silnou tendenci: Většina filmů, které jsem dosud viděl, má velmi silné, vzdorné, proti establishmentu se stavějící hrdinky. Že by to odráželo vývoj ve světě, který si poznenáhlu začíná uvědomovat, že ženy jsou často daleko schopnější, rozumnější a energičtější než jejich mužské protějšky - jen když se jim dá příležitost?

 

Silnou, vzdornou teenagerovskou antiestablishmentovou hrdinku měl egyptský film Amal, o mladé Káhiřance, která se aktivně účastnila jako čtrnáctiletá prodemokratických demonstrací na Tahrírském náměstí, vynikající hrdinkou byla i britská novinářka Amy v "desktopovém" thrilleru" o verbíři bílého masa pro Islámský stát Profil, vzdorná a schopná šestnáctiletá dívka byla hlavní postavou i prvního soutěžního filmu, kanadského snímku Mizející světlušky a další mladá dívka byla hlavní hrdinkou druhého soutěžního filmu na Karlových Varech, slovinského snímku Příběh lásky (2018, režie Sonja Prosenc) o mladé sportovkyni, která je zasažena smrtí své matky - ovšem tento film, ač nádherně nasnímaný, byl pro tohoto recenzenta příliš lyrický a bez příběhu, takže když se kromě významného mlčení v krásně komponovaných záběrech po hodině ve filmu stále ještě nic nedělo, recenzent odešel.

Motiv silných mladých hrdinek pokračoval ve vynikajícím americkém filmu režisérky Debry Granikové Leave No Trace (Beze stop, 2018).

Film se zabývá víceméně neřešenou problematikou amerických veteránů těžce ztraumatizovaných vietnamskou válkou. Je známo, že velké množství těchto bývalých vojáků spáchalo v USA sebevraždu. V tomto filmu se seznamujeme s jedním takovým veteránem, který žije se svou patnáctiletou dcerou Tom v lesní přírodní rezervaci na severozápadě USA, nedaleko města Portlandu. Vytvořili si v lese samostatný lesní přístřešek, využívají darů lesa a žijí v podstatě zcela nezávisle na civilizaci. Dcera nechodí do školy, avšak otec, vietnamský veterán, kterého stále v noci i po letech pronásledují noční můry z války, ji naučil číst a psát, seznámil ji s civilizací i s literaturou a naučil ji samostatnému kritickému myšlení. Úřady však lesní dvojici objeví a zatknou - není dovoleno, aby lidé jen tak bydleli jako bezdomovci v lesním přírodním parku, jakkoliv je obrovský. Z psychologických testů prováděných na dvojici otce i dcery sociálními službami vyplyne, že se otec o dceru staral vzorně, a tak se dvojici pracovníci sociálních služeb pokusí najít pro civilizaci přijatelné ubytování na nedaleké farmě.

Jenže marná sláva, zatímco se patnáctiletá dívka dokáže do nového prostředí integrovat zcela inteligentně a vzorně, válečným traumatem postižený otec to prostě neumí a znovu dceru přiměje, aby utekli do pustiny. Teď už jde docela do tuhého, protože v daleko vyšších polohách lesa, kam se dostanou, hrozí oběma mráz a otec pádem ze skály utrpí vážný úraz. Tentokrát se o dvojici postará skupina velmi vstřícných lesních obyvatel karavanparku, jenže - navzdory dobré integraci rozumné a energické dcery, ztraumatizovaný otec to ani tam nevydrží a navzdory všemu odchází, tentokrát sám, do pustiny, zjevně do záhuby.

Napínavý film, nádherně natočený v divoké severské americké pustině, nastoluje vážnou otázku traumatizace lidí válkou. Při jeho sledování vyvstává závažná aktuální otázka: Pohleďme, jak děsivý dopad měla zkušenost vietnamské války na rodiny amerických vojáků, kteří v ní museli bojovat. Dívka Tom nemůže za to, že její otec je v podstatě blázen a - podobně jako v předchozích filmech, hraných letos na Karlových Varech, se vyrovnává s nepřízní osudu a establishmentu vynikajícím způsobem - klobouk před ní dolů. Zdá se, že protivenství se dokáží postavit vlastně jen dnešní mladé a schopné ženy, argumentují tyto filmy.

Závažná otázka je toto: V Sýrii, v Libyi, v Íránu a v Iráku byly válkami z poslední doby postiženy miliony lidí. Miliony dětí nemohou chodit do školy, miliony lidí byly vyhnány z domovů, statisíce rodinných příslušníků bylo vyvražděno. Totéž v Africe. Jaký to asi bude mít dopad na budoucnost světa. Kdo bude těmto postiženým jedincům poskytovat psychologickou terapii?
 
Zajímavě pokračoval v tématu silným mladých žen v neděli dopoledne i maďarský film režiséra László Czuje Rozkvetlé údolí (2018). Je to o mladé dívce Biance, která je zosobněním absolutního sobectví dnešní postkomunistické, pseudokapitalistické středoevropské společnosti. Film začíná tím, jak se tato mladá dívka nahá koupe v jakémsi bazénu a užívá si to. Kamera odstoupí do pozadí, vidíme, že bazén je umístěn na nějaké soukromé zahradě, z domu vyjdou majitelé a dívce Biance vyčítají: Co tady děláte? Vypadněte z našeho bazénu!

V níže uvedeném záběru Bianca prostě vleze v letním táboře do přívěsu obtloustlého turisty, který tam spí na lehátku, vyrabuje mu ledničku, pije mu pivo a přilehne k němu na lehátko. Když se muž probudí, a ptá se, co tam dívka dělá, Bianca ho prostě žádá, aby ji autem odvezl do města:



A tak je to s ní pořád. Je to naprostý autismus. V jakési vzdálené variaci na provokativní, destruktivní a sobecké "feministky" z klasického filmu Věry Chytilové Sedmikrásky (1966) si dívka Bianca bere všude, co chce, bez ohledu na kohokoliv jiného. Jakési uhoněné matce v parku ukradne kočárek s nemluvnětem a vnutí se chlapci Lacovi, mladému muži s určitými psychickými problémy, že je to údajně jeho dcera. Film je studií antiestablishmentové nezřízenosti. Podobně jako v americkém filmu Beze stopy se Laci a Bianka s nemluvnětem ve snaze utéci establishmentu i maďarským gangsterům, s nimiž se zapletou, vydává na nekonečnou a bezcílnou cestu. V americkém filmu je však otec - veterán z Vietnamu poháněn svým válečným traumatem, jímž poškozuje lidi kolem sebe. Kdo ví, čím je poháněna absolutně sebestředná Bianca, která se nakonec vykašle i na Laciho a zanechá ho s ukradeným dítětem o samotě.

Potíž je, jak ukazuje tento maďarský film, ale i ten výše zmíněný americký, slepý boj proti establishmentu a proti společenství normáních lidí, reprezentovaných státem (v obou filmech jsou "normální lidé" skutečně normální, příjemní, nápomocní, laskaví, establishment - s výjimkou gangsterů v maďarském filmu - není destruktivní ani nepřátelský) vede do slepé uličky. Americký vietnamský veterán si se svou situací neporadí a bude dál hnán do lesní samoty - jak tam přežije sám a třeba kstáru? Jak přežije parazit Bianca, která prostě jen všude vtrhává a na úkor druhých lidí si bere, co chce? Jaká to je strategie pro možné přežití pro budoucnost?

PS. Variací na ženské téma, filmem, kde je realita vnímání zcela jasně a nekompromisně ze ženského úhlu pohledu, je psychologická studie polské režisérky Ewy Bukowské 53 válek (2018). Je to příběh varšavské novinářky, která je provdaná za polského válečného reportéra. Její manžel Witek má téměř manickou posedlost globálními válkami a polské noviny ho do nich také neustále posílají. Jeho práce je naprosto zásadní a důležitá, vysvětluje Witek (což je poněkud nepřesvědčivé, protože psát do polských novin o světových válkách asi nemá zrovna ten správný dopad: Polsko o globální politice nerozhoduje a není známo, že by polské veřejné mínění mělo nějaký vliv na vývoj světových událostí, nikdo v širším světě ani neví, co se v polském tisku píše). Witek tak ignoruje strachy a potřeby své manželky, která se děsně bojí, že její muž ve válkách zahyne, manicky sleduje v televizi hrůzné záběry válečného vraždění a pomalu propadá šílenství - nakonec skončí v psychiatrické léčebně, kde se podobně jako polští vojáci, kteří sloužili v Afghánistánu, podrobuje léčení pro posttraumatický stres, jenže je na tom daleko hůře než vojáci, kteří v Afghánistánu skutečně sloužili.

Sledování filmu 53 válek mi připomnělo časté reakce našich studentů na univerzitě v Glasgow, kteří si stěžovali, že zatímco české filmy dokáží i nejtraumatičtější situace řešit s humorem a ironií, polské filmy jsou vyloženě na mašli. I snímek 53 válek je tvrdým útokem na divákovu psychiku, neboť je to film vyvolávající co nejhlubší depresi.

V závěru filmu je jen náznak optimismu, když šílená novinářka, která se snaží pravítkem, který považuje za nůž, vyřezat na pokoji spícím vojákům různé tělesné orgány, z nichž chce "složit svého mrtvého muže" (který ale ve válkách nezemřel) přistoupí na dohodu, že se podrobí psací terapii a bude vojákům z Afghánistánu zazamenávat jejich životní příběh. Tak dobře, ale nejsem si jist, zda jsou diváci opravdu ochotni dvě hodiny sledovat nezadržitelný propad hrdinky do šílenství. Za sledování takového filmu by se asi divákům mělo platit. Co vlastně ten film divákům sděluje, kromě toho, že "válka je hrozná" a že manželé by měli při své práci trochu víc myslet na manželku?


0
Vytisknout
9491

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2018