Rigor Mortis

22. 6. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut
Richard Harris je zkušený americký novinář, který se věnoval mnoho let popularizaci biomedicínských objevů. Biomedicína je obor přírodní vědy, který se zabývá zkoumáním „biologické podstaty“ nemocí. Toto zkoumání má vést k vývoji nových léků a postupů, jimiž bude možno léčit nemoci, zejména ty vážné. Harrisova kniha Rigor Mortis: How Sloppy Science Creates Worthless Cures, Crushes Hope, and Wastes Billions (Smrtelná ztuhlost: jak nedůsledná věda vytváří bezcennou léčbu, ničí naděje a vyhazuje miliardy), vydaná Basic Books v roce 2017, neustále zdůrazňuje základní kontext: jsou tu umírající a těžce nemocní lidé, v jejichž jménu daňoví poplatníci dávají obrovské prostředky na výzkum nemocí (jen rozpočet Národních ústavů zdraví v USA je asi 30 miliard dolarů ročně). Tito umírající a těžce nemocní lidé jsou neustále krmeni novými „objevy“, které jim dávají „bezcennou naději“ a motivují tak daňové poplatníky k „vyhazování“ dalších a dalších miliard dolarů.

 

V první kapitole, nazvané Begley's Bombshell (Begleyův kostlivec), se Harris věnuje případu vědce Begleyho, který jako zaměstnanec farmaceutické firmy Amgen zkoušel zopakovat objevy popsané v různých vědeckých článcích. Begley vycházel z logického předpokladu, že pokud má farmaceutická firma z nějakého vědeckého poznání udělat lék, musí si nejprve ověřit, zda toto poznání umí zopakovat ve svých laboratořích. Jen tak na něm může stavět. Musí mít jistotu, že jde o poznání, které platí nezávisle na laboratoři (tedy že jde o skutečné pozorování reality, nikoli o artefakt).

Begley si vybral 53 studií (z oblasti výzkumu rakoviny), které považoval za potenciálně přelomové, a zkoušel je se svým týmem zopakovat. Kontaktovali také autory těchto studií a snažili se překonat všechny možné překážky. Ukázalo se dokonce, že ani původní autoři nedokázali některé studie zopakovat. Begley se svým týmem byl schopen ze zmíněných 53 studií zopakovat jen 6. Begleyho pozorování byla publikována v roce 2012 v Nature. Podobné výsledky již v roce 2011 publikoval časopis Nature Reviews Drug Discovery, tentokrát z farmaceutické firmy Bayer.

Harris popisuje, jak vědci tyto výsledky navenek popírali, naopak v soukromých rozhovorech to pro ně nebylo překvapivé. Já mám z osobních rozhovorů stejnou zkušenost. Někdy v letech 2007-2012 jsem četl stovky vědeckých článků z biomedicíny ve svém oboru (degradace proteinů v buňkách jako cíl protinádorové terapie) a snažil se je dát nějak dohromady (v podobě článků v Current Pharmaceutical Design nebo Progress in Molecular Biology and Translational Science). Zpočátku jsem to, co jsem četl, bral velmi vážně. Pak se mé pochybnosti zvětšovaly. Ale i tak bylo pro mne šokující, když jsem od člověka, kterého jsem uznával jako vědce téměř nobelovské úrovně v oboru degradace proteinů, slyšel, že 80% biomedicínského výzkumu jsou nesmysly. Od té doby se tomuto tématu intenzivně věnuji.

Diskuse o tom, proč vědecké články, i z těch nejlepších časopisů, nelze často zopakovat, se vede v současnosti na různých úrovních běžně a je třeba zdůraznit, že to neznamená, že všechny nezopakovatelné články budou nezopakovatelné vždy nebo že všechny takové články jsou zcela bezcenné. Je stále velkou otázkou, jak tuto nezopakovatelnost interpretovat. Harrisova kniha je velmi podrobným pokusem o vysvětlení tohoto jevu v širším kontextu.

V druhé kapitole, nazvané „It's hard even on the good day“ (Je to těžké, i když se daří), se Harris věnuje filozofickým otázkám o povaze vědy. Věda se v dlouhodobé perspektivě ukazuje jako velmi úspěšný podnik, který stojí na selhávání a učení se ze selhávání. Umí sama sebe opravovat. A každé její pozorování není nějaké nahlédnutí reality-o-sobě, ale jde vždy jen zprostředkováním kontaktu s realitou. Problémy se současným stavem biomedicíny jsou však mnohem spíše dány způsobem jejího běžného provozu než filozofickými omezeními vědy jako takové. Harris zmiňuje často diskutovaný trend: vědci v biomedicíně jsou motivováni publikovat pozitivní výsledky, nikoli vyvrácení výsledků jiných vědců. Schopnosti vědy očistit sama sebe od balastu se v takovém prostředí ztrácejí.

Další zásadní problém jsou modely, které se používají (Harris tomu věnuje velký prostor v dalších kapitolách). Vědec v biomedicíně potřebuje komplexní nemoc reálných pacientů nějak studovat v laboratoři, tedy na buňkách a zvířatech. To je podle mého názoru fatální problém biomedicíny (tomuto problému jsem věnoval svou korespondenci publikovanou v Trends in Pharmacological Sciences z roku 2017), pokud jde o vývoj opravdu účinných léků, nikoli pokud jde o to, aby experimenty byly zopakovatelné. Možná daný experiment na myších/buňkách neříká nic o reálné lidské nemoci, ale rozhodně by měl být zopakovatelný.

Harris si uvědomuje, jak obtížné může být zopakovat nějaký experiment v biomedicíně, často může být problém totiž v detailu. Např. líčí konkrétní případ, kdy se po dlouhém úsilí ukázalo, že nemožnost dosažení stejných výsledků stejného experimentu mezi dvěma vědeckými skupinami tkvěla ve způsobu, kterým míchaly buňky. Pak je ovšem zásadní otázka, kterou si Harris pokládá v jedné z pozdějších kapitol – a já ji považuji za tu nejdůležitější –, zda výzkum, závislý na takových laboratorních detailech, skutečně může odpovídat reálné situaci v těle nemocného člověka. Tím se opět vracím k tomu, co jsem publikoval v Trends in Pharmacological Sciences, kde argumentuji, že znalosti vedlejších pozitivních účinků běžných léků poskytují znalosti reálných nemocí reálných pacientů, na rozdíl od laboratorních modelů zkoumání nemocí na buňkách a zvířatech.

Další problém je „mentální nastavení“ vědců. Z dějin vědy obecně je dobře známo, že vědci obtížně mění své pojetí problému, který zkoumají. Většinou toho nejsou schopni vůbec (pro znalce dějin vědy je představa „racionality“ nás vědců směšná – a podle M. Polaniyho je subjektivní zaujetí pro danou představu dokonce předpokladem vědeckého pokroku). Harris popisuje situaci, kdy editoři Journal of Cell Biology pozvali Thomase Buggea a Daniela Madsena, aby na základě stovek publikovaných článků rozhodli otázku, zda enzymy, zodpovědné za schopnost nádorů metastázovat, pocházejí z nádoru, okolního prostředí, nebo z obou těchto zdrojů. K velkému překvapení obou vědců toho nebyli schopni. Podle Buggea je hlavní problém v tom, že komunita, která zkoumá tento problém, je rozdělena do dvou opačně smýšlejících táborů, které znemožňují najít konsensus. V 90. letech se farmaceutické firmy snažily na základě takového výzkumu vyvinout léky proti rakovině. Všechny tyto pokusy selhaly a nikdo se dosud nezabýval tím, proč tomu tak bylo. Podle Harrise jde o důsledek prostředí, v němž nejsou vědci motivováni k tomu, aby se dívali zpět a řešili tento typ problémů.

Harris cituje Marka Davise ze Stanfordu, podle nějž skutečné umění vědy spočívá v tom, jak rozpoznat, které myšlenky („ideas“) jsou ty, jež posunují vědu dále, a které jsou ty, jež je naopak třeba zahodit. Bohužel velká část biomedicíny spočívá v rutině, založené na tom, že děláte takové experimenty, k nimž máte přístroje a mentální vybavení. Bez kontextu. Znám články v poměrně dobrém časopise Cancer Research, které jsou založené na tom, že někdo měl prostě přístrojové i mentální vybavení na to, aby jen testoval různé látky, zda jsou inhibitory nějakého komplexu v buňce. Změřil látku X, ukázal, že funguje – to je předpoklad publikování těch výsledků – a šel dále. Vůbec se nezabýval tím tématem hlouběji. Po látce X ukázal, že také látka Y dokáže to samé a také látka Z a další a další látky. Jako král Midas: na co sáhl, to bylo zlato. V oblasti hledání léků proti rakovině je to typický postup (můj odhad je kolem 99% publikovaných článků). Do Nature se s tím samozřejmě nedostanete, ale na jeden článek v Nature vyjdou stovky, ne-li tisíce, článků v časopisech od Cancer Research níže (jen množství takových časopisů se pohybuje v řádu stovek). Je obrovský mentální rozdíl v „dělání“ této „vědy“ a odhodláním skutečně přijít věcem na kloub.

Třetí kapitola Harrisovy knihy Rigor Mortis se věnuje výzkumu léků proti nemoci ALS, na kterou zemřel např. Stanislav Gross. Budu se jí věnovat v příštím článku: Rigor Mortis – druhé dvě kapitoly. Kniha Rigor Mortis má celkem 10 kapitol.

0
Vytisknout
11232

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2018