Erdogan spáchal řadu hříchů. Katastrofální americkou politiku na Blízkém východě však nezavinil

22. 1. 2018 / Karel Dolejší

Je zavádějící označovat kurdské oddíly v Afrinu na severozápadě Sýrie, proti nimž nyní v rámci turecké operace nazvané cynicky "Olivová ratolest" bojují převážně syrské opoziční jednotky podporované tureckou těžkou technikou, za americké spojence ZDE. Tato část kurdských jednotek až do intervence masivně spolupracovala s Ruskem - a v debatě s Tureckem USA opět zdůraznily, že Afrin "není operační oblastí" jejich vojenského kontingentu v Sýrii.

Krátce po zahájení tureckých náletů se z Afrinu stáhli ruští instruktoři a pozorovatelé. Nejbližší americké jednotky se nacházejí východně od oblasti probíhajících bojů, v etnicky smíšeném městě Manbídž (kde žijí Arabové, Kurdové, Čerkesové), proti jehož kontrole Kurdy Turecko také opakovaně protestuje. Toto konkrétní území představuje hlavní výjimku z pravidla, že jednotky PKK Sýrie, čili YPG, západně od řeky Eufrat podporuje Rusko, kdežto na východ od ní Američané.

Nacionalistický projekt syrské odnože PKK opakovaně balancuje mezi jednotlivými hráči syrského konfliktu s cílem vodit je za nos, stavět jednoho proti druhému a vyrazit z nich ústupky; přičemž jediný, s kým si kurdští stalinisté ještě nijak zvlášť nezadali, je z pochopitelných důvodů právě Turecko.

Turecko přečetlo americké oznámení o podpoře třicetitisícové kurdské armády v syrském pohraničí jako signál, že se Američané chystají převzít i v Afrinu roli spojence YPG a v budoucnu tak znemožnit neutralizaci této organizace, která přes hranice podporuje mateřskou PKK v Turecku. Moskva přitom minulý týden dala od YPG ruce pryč, poté co měla nějakou dobu příležitost studovat její praktiky a ve finále ji přitlačila ke zdi požadavkem, aby se oficiálně přidala k Asadovi - který kurdským ozbrojencům, s nimiž jeho klan udržuje úzké vazby již od 80. let, na počátku syrské občanské války přenechal značné množství zbraní a kterému afrinská YPG pomáhala obklíčit a zničit povstalecké Aleppo. Během jednání tureckého náčelníka generálního štábu v Moskvě, která předcházela turecké intervenci, Kreml jasně signalizoval, že syrskou PKK nyní "vlastní Američané". Ti to ale hned vzápětí popřeli zmíněným prohlášením, že Afrin "není jejich operačním prostorem". Jinak řečeno, tváří v tvář turecké beligerenci za afrinskou enklávou naráz nestojí vůbec nikdo. Rusové se naštvali a Ankara je pro ně nyní mnohem cennější aktivum než PKK; Američané se sice chystali rozšířit do Afrinu svou podporu, ale po turecké reakci rychle ucukli.

Turecká operace v Afrinu je do této chvíle zatím převážně propagandistickou a mediální záležitostí. Rozsah nasazených sil podle (notoricky přehánějícího) tureckého zdroje Yeni Safak ZDE dosahuje asi dvou brigád (tj. asi 6 000 vojáků) a podle místních zdrojů syrská povstalecká FSA dá nyní v cílové oblasti dohromady maximálně 5 000 ozbrojenců. Do pozemních operací se až do nedělního večera nezapojili prakticky žádní turečtí pěšáci, pouze letectvo, dělostřelectvo a obrněná technika. Boje o několik vesnic ovládajících komunikace vedoucí do města Afrin svedly syrské povstalecké jednotky - a zprávy o jejich průběhu jsou rozporné. Nelze vyloučit, že se Ankara nakonec omezí na vytvoření příhraničního pásu pod kontrolou opoziční FSA, který znemožní syrské PKK vysílat oddíly do Turecka a ostřelovat přes hranici turecká města.

Turecký prezident Erdogan nemá daleko k diktátorovi a své zemi už ponechal pouze maketu demokracie. Lze mu připsat řadu hříchů, nicméně katastrofální americkou politiku na Blízkém východě si opravdu nevymyslel. Po operaci Pouštní bouře v roce 1991 USA podněcovaly v Iráku šíitské a kurdské povstání, ale když Saddám Husajn obě brutálně potlačil, svým spojencům účinně nepomohly. Po nesmyslné invazi do Iráku v roce 2003 Američané na chvíli v boji se sílící al-Kájdou přistoupili ke spojenectví se sunnitskoarabskými kmenovými oddíly; když tyto jednotky, mnohem spíše než vychvalovaná americká "surge", alkajdisty porazily, nechaly USA svého spojence napospas proíránským šíitským milicím. Když byl zničen "islámský stát" v Iráku, spojenci z kurdské KRG se dočkali masivního ozbrojeného úderu vládních jednotek z velké části vyzbrojených právě Američany, přičemž Bílý dům "protestoval", ale neudělal de facto nic. A nyní přišla na řadu syrská PKK... Člověk by řekl, že se tu rýsuje určitý vzorec, který lze jen těžko přehlédnout.

Z hodnotového pohledu navíc těžko říci, proč by USA měly ignorovat kroky Bagdádu vůči irácké kurdské KRG, jíž lze jistě připsat extrémní ekonomickou neeefektivitu, korupci a nepotismus, ovšem přinejmenším jde o systém, který reálně toleruje politickou pluralitu - ale postavit se za syrskou PKK/YPG, která vytvořila vládu jedné strany a jakoukoliv opozici pronásleduje dobře známými metodami stalinistických režimů, včetně cíleného zabíjení klíčových představitelů.

Ankara není ani zdaleka sama, komu vadí syrská politika Washingtonu. Před jejími logickými a nevyhnutelnými důsledky varuje již řadu let velký počet amerických blízkovýchodních expertů. Těm ovšem v procesu destrukce State Departmentu fakticky zahájeném převodem klíčových pravomocí na Radu pro národní bezpečnost ještě za Obamy a masivně akcelerovaném Trumpem téměř nikdo nenaslouchá. Ve skutečnosti si štáb CENTCOMu již dlouho dělá vlastní blízkovýchodní politiku založenou na krátkozrakých taktických vojenských rozhodnutích, jejichž důsledky se nedomýšlí. A tato politika je pod různými záminkami, včetně zfalšovaných zpravodajských hlášení, předkládána Bílému domu ke schválení. Že výlučnou podporou kurdského separatismu v Sýrii a ignorováním všech ostatních etnik, bez realistického plánu na kompromisní multietnická a multináboženská politická řešení, lze dospět jen k opakované renesanci sunnitských extrémistů v regionu a k postupné fatální izolaci USA prakticky od všech regionálních hráčů (s určitou výjimkou na straně Izraele), to prostě nechce nikdo slyšet.

Turecká intervence v Afrinu bez ohledu na její konkrétní průběh samozřejmě znamená velký problém pro NATO, jehož je Ankara (stále ještě) členem. Avšak to, že v bruselském štábu prozápadní turecké důstojníky střídají prověřené erdoganovské kádry s proruskou orientací, ohlašuje mnohem větší a zásadnější potíže, než nájezd do izolované kurdské enklávy na severozápadě Sýrie.

Při všech výhradách k tureckému režimu je třeba říci, že spojení turecké PKK a syrské YPG je reálné a poukazují na něj zdaleka nejen turecké akademické zdroje. A v tomto smyslu lze bez problémů argumentovat, že turecká operace proti Afrinu je fakticky aktem poněkud zoufalé sebeobrany.

0
Vytisknout
4815

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2018