Erdogan rozehrál velice nebezpečnou hru

23. 1. 2018 / Daniel Veselý

Turecká pozemní ofenziva v syrském kantonu Afrín přichází v době, kdy vojenský konflikt sužující Sýrii sedm let pomalu, ale jistě ubýval na vražedné intenzitě. Cílem Erdoganova vojenského avanturismu, který v poli podporují také arabští fundamentalisté, je vykořenění kurdského elementu na severu Sýrie a vytvoření nárazníkové zóny sahající hluboko do syrského území. Chaotická situace na syrském bojišti se nyní stává velice vyhrocenou, protože proti sobě de facto stojí dvě přední členské země Severoatlantické aliance.

Turecká agrese (nezdráhám se tureckou invazi na území sousedního státu takto nazvat, jakož se nezdráhají ani známí akademikové a lidskoprávní aktivisté v čele s Noamem Chomskym) je reakcí na prohlášení Trumpovy administrativy, která na severu Sýrie hodlá vyzbrojit a vycvičit 30 tisíc kurdských bojovníků jako bezpečnostní pojistku, aby se Daeš neprobudil znovu k životu. Kanton Afrín, kde žijí vesměs liberálně a levicově orientovaní Kurdové, byl před tureckým vpádem jedním z nejstabilnějších a nejbezpečnějších regionů v Sýrii. Afrín se stal také útočištěm pro mnoho syrských válečných uprchlíků. Nicméně Ankara pozorovala obdivuhodný kurdský sociální experiment poblíž svých hranic s krajní nevolí.      

Turecko dlouhodobě obviňuje syrské lidové obranné jednotky YPG, že jsou filiálkou turecké Strany kurdských pracujících (PKK), proti které Erdoganův kabinet vede válku nízké intenzity v jihovýchodním Turecku. Nicméně syrští Kurdové, kteří s leteckou podporou Bílého domu porazili Daeš v jeho syrské baště v Rakká, toto obvinění vehementně popírají. A třebaže někteří pozorovatelé spolupráci YPG a PKK potvrzují, Spojené státy odmítají přistoupit na Erdoganovo tvrzení, podle kterého jsou syrští Kurdové obyčejnými teroristy.

Děsivou tvář války v Sýrii, kde prakticky neexistuje žádná zvěrstvy neposkvrněná strana, dokumentuje obvinění z válečných zločinů, jichž se měli syrští Kurdové dopustit na turkmenských a arabských obyvatelích regionu Rojava. Ať tak či onak, syrští Kurdové pro Erdoganovu vládu nepředstavují žádné ohrožení, neboť neexistují důkazy o jimi iniciovaných teroristických aktivitách na tureckém území.

Plánované vytvoření nárazníkové zóny podél syrsko-turecké hranice sahající 30 kilometrů do syrského území může být též chápáno jako krycí označení pro etnickou čistku.Turecká armáda v Afrínu patrně hodlá zabít či alespoň vyhnat zhruba 8 tisíc bojovníků z YPG, což může doprovázet masivní etnické čištění půl milionu Kurdů. Turecká propaganda dokonce hovoří o existenci tajných buněk Daeše v Afrínu, nicméně Associated Press toto nařčení vyvrací. Mimochodem Turecko dlouhodobě fungovalo jako bezpečná zóna pro džihádisty putující na syrské bojiště a Ankara čelí závažnému obvinění, že kupovala od Daeše ropu, poskytovala trénink jeho militantům a že její jednotky bojovaly po boku těchto extrémistů. Varování před etnickými čistkami může leckdo chápat jako nepatřičné zveličování, leč Erdoganův kabinet se s "vlastními" Kurdy nikterak nemazlí: při tureckých vojenských operacích v prosinci 2015 tak přišly v jihovýchodním Turecku o život stovky kurdských civilistů a statisíce dalších byly vyhnány z domovů, zatímco turecká armáda způsobila masivní destrukci v rezidenčních oblastech.

Tureckou agresi nelze vnímat mimo širší geopolitický rámec, neboť - jak je uvedeno v perexu článku - proti sobě stojí dvě přední členské země NATO, jejichž vzájemné vztahy v posledních letech citelně ochladly. A mezitím, co Ankara sledovala úspěchy kurdských bojovníků v Sýrii s nelíčeným zděšením, Spojené státy jim poskytovaly klíčovou leteckou a logistickou podporu.

Jak už bylo řečeno, americký ministr zahraničí Rex Tillerson v polovině ledna oznámil, že Spojené státy na severu Sýrie podporují vytvoření silné pohraniční armády o 30 tisících převážně kurdských bojovníků z YPG. Bílý dům se rovněž nechal slyšet, že v oblasti ponechá dva tisíce amerických vojenských poradců. I když se šéf americké diplomacie snažil o zlepšení vztahů s Ankarou, dosáhl pravého opaku. Tento krok totiž rozzuřil nejen Turecko, ale i Rusko, Sýrii a Írán, neboť image syrských Kurdů snažících se opatrně politicky oscilovat mezi Moskvou a Washingtonem byla v očích důležitých regionálních hráčů pošpiněna.

Osud Kurdů žijících v Afrínu, který je ze všech stran obklíčen nepřáteli - ať máme na mysli džihádisty v Idlíbu, nebo tureckou armádu a s ní postupující arabské fundamentalisty, visí na vlásku. Není totiž příliš pravděpodobné, že se USA kvůli nim pustí do křížku s Erdoganovým Tureckem. Jak syrští, tak iráčtí Kurdové jsou užiteční jen do té chvíle, kdy plní zadání diktovaná velmocemi. Pád Afrínu je tedy jen otázkou času.

Erdoganova vláda však rozehrála velice riskantní hru, a to za situace, kdy násilnosti v Sýrii, vyjma káidisty ovládané provincie Idlíb, byly na ústupu. Vyplní-li se chmurné prognózy o etnických čistkách a dalších zločinech na severu Sýrie, můžeme na optimistická očekávání konce úmorného syrského konfliktu zapomenout. A nezapomínejme také na skutečnost, že turecká role v syrské řeži je již od samého začátku veskrze negativní.         

 

     

    

     

0
Vytisknout
5394

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2018