Opravdový rekord: První otevřeně fašistický český román, jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu

24. 1. 2018 / Jan Čulík

Kresba na titulní straně fašistického románu Davida Zábranského Za Alpami.


Kdosi mi v minulých dnech právě svěřoval své překvapení při letu Lufthansou z Prahy do Německa, jak už jen vstupem do západoevropského letadla se  člověk octne v úplně jiné atmosféře, než jaká vládne v ČR. Už při nahlédnutí do palubního časopisu letecké společnosti v něm čtete o celé řadě rozumných, inteligentních, do světa otevřených multikulturních tématech a opustí vás pocit špíny, který vnímáte v českém prostředí zejména v důsledku posledních volebních kampaní. Jiný kolega, novinář, Čech, který trvale žije v Londýně, byl v Praze shodou okolností krátce před říjnovými všeobecnými volbami a svěřil se mi, že byl ohromen sprostotou a špinavostí rasistických předvolebních plakátů, vylepených na tramvajích a v metru. Všichni pořád pevně doufáme, že špinavý a sprostý narativ, který ovládl veřejný prostor v České republice, není reprezentativní pro většinu obyvatelstva země a že lidé budou proti němu nakonec schopni se vzepřít.

Teď ale tady máme možná historický rekord: první otevřeně fašistický román, napsaný v češtině, jímž se jeho autor, David Zábranský, snaží chlístnout špínu na jednu z těch slušnějších zemí v Evropě, na Německo. Román, který právě vydává nakladatelství Větrné mlýny, dosud považované za seriozní podnik, mi doporučil jeden pražský odborník na českou literaturu, který mi k tomu vyjádřil svůj názor: "Je to blbě napsaný a je to trochu adorace fašounkovství – německého i českého". Tak jsem tu knížku začal číst s určitým váháním.


Přiznám se, že neznám předchozí romány právníka Davida Zábranského (nar. 1977), právě vydávaný román Za Alpami je však skutečně rekord. V české literatuře dosud nikdo nenapsal (možná David Zábranský ve svých předchozích dílech?) otevřeně fašistické dílo. Až teď. Za nacistické okupace vycházely nejrůznější sprosté útoky vůči židům a nacistická propaganda v časopisech, jako byl Árijský boj, i v běžném tisku, jenže nevím o jediném nacistickém literárním díle, které by vyšlo v češtině - ani na Barrandově se za dobu celé nacistické okupace nenatočil jediný fašistický film - ten Rubikon česká společnost, zdá se, překročila až teď. Román  Davida Zábranského je směsicí nejšpinavějších předsudků a konstrukcí o německé společnosti. Je vyjádřením zrůdného nativistického diskursu, který, jak se zdá, ovládl v současnosti tolik Čechů.

Někdo se může pokusit argumentovat, že vylíčené hrozné postavy a jejich jednání je možno snad interpretovat jako kritiku: že nativistické a "fašounské" názory, které Zábranského postavy vyjadřují, nejsou jeho autorský hlas. Mám potíž s takovou interpretací. Kontextové komentáře v románu i způsob, jímž je román zkonstruován, dávají implicite za pravdu právě oněm "fašounským" názorům a legitimizují je. Rasistické, nativistické a bělošsky nadřazené konstrukce jsou interpretovány jako jediný správný názor. Humanistické postoje, které vládly v české literatuře v posledních pěti stech letech, jsou vysmívány a je jim podsouvána nekalá motivace.

Hlavním problémem je konstrukce rasistických kolektivních vlastností. Zábranský dobře ví, že je nepřípustné dělat kolektivní soudy o národech či etnických a náboženských skupinách. Jedna jeho postava se přiznává, že se od "nás dnes očekává", abychom lidi individualizovali a jednali s nimi jako s jednotlivými samostatnými, nenapodobitelnými osobnostmi. Jenže to odmítá dělat a stejně to odmítá činit autorský hlas i struktura tohoto románu. V románu nevystoupí jediný individuální uprchlík - uprchlíci jsou nenáviděni a jsou zdrojem znepokojení a strachu stejně jako v českých médiích jako jednolitá, neindividualizovaná masa, kterou nikdo nezná - proto si můžeme o nich vytvářet iracionální konstrukce strachu.

Jak si autor může dovolit strčit do hlavy svým postavám arbitrárně zlovolné úsudky, jako že syrští uprchlíci, stojící u německých nádraží, "mají v hlavě prázdno"? Jak to ta postava, jak to autor ví?

Hlavní hrdina knihy, závěrem příběhu asi pětatřicetiletý německý lékař urolog  Matthias Walter (má českou matku, kterou nenávidí) je nemocen s ledvinami. Ke konci románu se obrátí s prosbou na svou italskou manželku, také uroložku, zda by byla ochotna, kdyby došlo ke krizi, svému manželovi poskytnout jednu ze svých ledvin. Manželka Maria je tím vnitřně šokována (je sobec, jako v této knize všichni), ale navenek v té chvíli souhlasí. Přitom však uvažuje o příchozích uprchlících, které začne nenávidět: "Nikdo z nich by nebyl schopen takové oběti, dát někomu v rodině svou ledvinu, tak, jako já." - Jak to proboha ta manželka ví? S žádným uprchlíkem v Německu nikdy nemluvila. Jak to, že lidé jako ona v Zábranského románu automaticky usuzují, že uprchlíci nejsou lidi? Proč tyhle nesmysly Zábranský prohlubuje v české společnosti?

Přitom je však v Zábranského románu rozpor. Manželka Maria je mu nevěrná s italským kolegou a v závěru románu Matthiase opouští. Poskytnutí ledviny pro jeho případnou operaci už nepřipadá v úvahu. Čím se tedy Maria odlišuje od oněch "zlých" uprchlíků, kteří by podle jejího iracionálního přesvědčení "nikdy nikomu ledvinu neposkytli"?

Zábranský věnuje velkou pozornost sexuálním útokům, k nimž došlo před třemi lety v Kolíně nad Rýnem na Silvestra. (Už vůbec nezaznamenává, že se útoky neopakovaly a naopak jsou uprchlíci v Německu ročně terčem stovek žhářských a jiných násilných útoků od dnešní Hitlerjugend ze strany AfD.) Paradoxní ovšem je, že sexuální násilí je opovrženíhodné jen, když ho páchají uprchlíci. Když ho páchá sama hlavní postava románu, lékař Matthias Walter (se svým polským kolegou opakovaně brutálně znásilňují mladou Rumunku; pochybný Polákův podnik, pro nějž Matthias nakonec pracuje, terorizuje zdravotní sestry, které převádí z východní Evropy do západoevropských nemocnic, je to v podstatě obchod s bílým masem) - zdrojem autorova rozhořčení to není.


David Zábranský je otevřeným epigonem Milana Kundery. V jeho knize najdeme jasné, dávno zavedené kunderovské postupy. Jedním z nich, za nějž Kunderu v osmdesátých letech tak obdivovali britští prozaici, je Kunderova schopnost přerušit vyprávěný příběh a analyzovat myšlení a jednání postav esejistickými vsuvkami, často založenými na kontrastech: "jedna postava si z těchto důvodů myslí a jedná takto, druhá postava naproti tomu z těchto důvodů myslí a jedná jinak, takto". Druhým, od Kundery obšlehnutým postupem Davida Zábranského je podrobné a klinické používání sexu a erotiky. Jenže doba pokročila, pornografie je ve společnosti jako známka konzumerismu dnes  všudypřítomná, a Zábranského popisy sexuálních scén jsou daleko, daleko explicitnější, než jak tomu bylo u Kundery. Sexuálních scén je u Zábranského hodně a podobně jako u Kundery nemají vůbec nic společného s láskou. U Kundery signalizuje sterilní erotika odlidštěnost mezilidských vztahů, u Zábranského brutalitu, konzumerismus, sobeckou agresivitu a hrubé ponižování žen. Zábranského popisy sexu jsou tak "sexuologicky" podrobné a detailně popisné, že má čtenář dojem, že snad čte instrukce či lékařské analýzy ze sexuologické poradny. Je to samoúčelné a je to hnus. To, co u Zábranského postav vyvolává manické sexuální vzrušení (jímž jsou jeho sobecké a konzumeristické mužské postavy postiženy téměř trvale) je nepřesvědčivé - nemám pocit, že by normální lidi byli posedlí sexuální maniaci.

Zábranský, zdá se, dobře zná Německo a německy mluvící regiony Evropy a ve svém románě ho zobrazuje v tom nejhorším světle - anebo spíš prostě z hlediska nejextremnějších stoupenců ultrapravicové strany AfD. Němci mají podle Zábranského "německý pocit nadřazenosti", středovýchodní Evropou hluboce pohrdají jako podřadnou částí kontinentu: Polsko, Slovensko, Česko a Maďarsko se mohou stavět na hlavu, ale Němci ve svém vědomí své dokonalosti nepřijmou lidi z této oblasti nikdy jako sobě rovné. Totéž se týká celé západní Evropy. A poté, co střední Evropa začala odmítat uprchlíky, si to na Západě ještě víc pokazila: pro občany a politiky Západu se to jen stalo důkazem, jak druhořadí a primitivní jsou lidé ve střední Evropě.

Zde má v románu Zábranský tak trochu rozpor: život v Německu totiž líčí jako vzpouru proti "multikulturně politicky korektním jedincům", kteří v důsledku své neschopnosti, konzumní rozmazlenosti a individualistické posedlosti (??) udělali brutální chybu, že přijali uprchlíky z Blízkého východu. Snad celý německý národ se nyní proti tomu bouří a původem české autorce Kateřině, píšící v Německu pod jménem Katharine Walter, která ventiluje ve svých knihách svou obavu a nenávist vůči lidem "z jiných kultur" (zdá se, že je modelována na ultrapravicové české emigrantce Kateřině Janouchové, která podobným způsobem píše pokleslou literaturu ve Švédsku) nakonec dává za pravdu udělením prestižní německé literární ceny. Pokud je tomu skutečně tak a většina německého národa se vzbouřila v odporu proti uprchlíkům, kde jsou tedy podle Zábranského ti lidé a politikové, kteří považují střední Evropu za podřadnou, protože uprchlíky odmítá, když podle něho vlastně Německo uprchlíky odmítá úplně stejně?

Zábranského postavy vycházejí z nacistického pojetí neproniknutelné "Pevnosti Evropa" - "Festung Europa" - kdy v Evropě měla vzniknout ohražená, bráněná utopie údajně dokonalých, plavovlasých a modrookých lidí. Zábranského postavy argumentují, že takový "civilizovaný", "slušný" region se západní Evropě podařilo vytvořit po druhé světové válce - východní Evropa byla naštěstí uzavřena železnou oponou, takže na Západ nikdo nemohl a společnost se tam výlučně s nadřazenými Západoevropany vyvíjela zdárně. Katastrofou byl pád komunismu v roce 1989 a postupné otevření západní Evropy "póvlu z Evropy východní". Druhou katastrofou pak prý bylo přijetí milionu uprchlíků do Německa v roce 2015 - to prý bylo opakováním roku 1989. Zábranskému a jeho postavám se už nelíbí dnešní švýcarský Davos, protože do města proniká "póvl", který by si nikdy nemohl dovolit ubytovat se v původních hotelích pro aristokratické třídy, kde pokoj na jednu noc stojí 400 euro. Chudáci, kteří si nemohou v takovém hotelu dovolit nic jiného než jedno mojito, obědvají v levných pizzeriích. Davos už není tím, co bylo, Evropa je v úpadku. Českou emigrantku Katharinu Walters, která si vzala bohatého starého Němce, irituje, že tito "obyčejní lidé" mají dnes možnost jezdit ve stejně luxusních autech, jaké má ona. To, že se svět demokratizuje, je nutno odsoudit.

Jsou to zjednodušené blbosti. V Německu žijí od padesátých let statisíce Turků, takže ta společnost zdaleka nebyla monokulturní. Totéž platí o Británii, o Francii a o Španělsku, o zemích, které měly kolonie. V Británii žijí muslimové více než sto let, nikdo se nad tím nepozastavuje a nikdo je nekádruje. Že by diktatury ve Španělsku a v Portugalsku, které tam přežívaly dlouho po druhé světové válce, byly důkazem evropské "civilizovanosti" a "dokonalosti"? Zábranského argumentace má díry všude.

Pozoruhodná je Zábranského konstrukce Němců jako arogantních nacionalistů. Kromě pár německých přátel nemám příliš rozsáhlé znalosti o životě v Německu, byl jsem tam jen mnohokrát na akademických konferencích a na filmových festivalech, žádnou nacistickou nadřazenost jsem tam necítil.

Kdysi začátkem devadesátých let organizovala Adenauerova nadace na Schwarzenbergově zámku v Scheinfeldu setkání českých a slovenských intelektuálů. Jeden večer jsme takhle seděli v ubytovně na postelích. Bylo přítomno pár tehdejších českých a slovenských politiků. Slovenský politik Mikloško tam začal říkat, že on je hrdý Slovák. Přítomen byl za Adenauerovu nadaci mladý německý právník: "A co ty?" obrátil se na něho Mikloško. Německý právník odpověděl: "Já jsem Evropan." V tu chvíli jsem si byl vědom obrovské propasti mezi evropským východem a západem. Zdálo se mi, že Mikloško žije někde na začátku devatenáctého století, kdežto mladý německý právník, zcela zbavený nacionalismu, ve století jednadvacátém. To je moje zkušenost s Němci. Své němectví popírají, cítí se Evropany. Akademické konference na německých univerzitách a zasedání správních rad větších německých podniků se často konají v angličtině, i když není přítomen žádný Brit či Američan. "Mluvte s námi, my chceme být otevření, chceme interakci s lidmi ze světa," - to je podle mé zkušenosti nejtypičtější dnešní "němectví". Zábranský jak někde v devatenáctém století konstruuje obraz arogantních, nacionalistických Němců, kteří stále věří nadřazenosti nacismu. Snaha o mezinárodní diskusi je podle něho jen prázdná výmluva.

K hlavnim postavám Zábranského románu patří dva mladí čeští emigranti do Německa, mladík Jan a jeho dívka Kateřina, kteří odejdou z komunistického Československa na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nikoliv ani tak z politických důvodů, ale protože je do Německa nalákal Janův kamarád Polák. Ten pak Janovi ukáže, že pravou a tou nejcennější tváří "kapitalistické svobody" je volný přístup k pornografickým filmům na kazetách. Značně nepřesvědčivě Jan pornografii na videokazetách naprosto manicky propadne, začne manýry z pornofilmů praktikovat ve skutečnosti, je Kateřině nevěrný a dvojice se rozejde. Kateřina si ovšem namluví postaršího německého podnikatele Clemense. Ten se s ní ožení, ale podle Zábranského ji v podstatě nenávidí - používá ji jen jako prostitutku. V každém případě Clemens arogantně vytěsňuje východní Evropu - Němci jsou prý rádi, že prostor, v němž napáchali tolik zla, je dnes (tj. před rokem 1989) uzavřený. I německé televizní stanice prý informovaly o boji za demokracii v Polsku a v Československu s přezíravostí a s výsměškem.  Katharina se ovšem stane v Německu ultrapravicovou spisovatelkou a la Kateřina Janouchová ve Švédsku, viz výše. Její původní partner Jan se v druhé polovině osmdesátých let "zblázní" - stane se "levičákem", humanistou a podporuje boj za demokracii v Československu. Kateřině komunistický režim vyhovuje a nechce, aby padl.

Milan Kundera ve svých románech nakonec své čtenáře často irituje svými apodiktickými, nepodloženými tvrzeními. I v tom je Zábranský jeho epigon, ale jeho tvrzení jsou ještě daleko absurdnější. Dříve prý Evropané jezdili na dovolenou k vodě i do hor, jenže teď už jezdí jen na pláže, hory se staly jen zimními sjezdovkami a v létě jsou Alpy  pro Evropany jen překážkou, jak se dostat k moři. Opravdu zmizela letní horská turistika, Davide?

Fašistický je na Zábranského knize postoj, který objektivizuje a normalizuje sobectví, agresi, nativismus a evropskou nadřazenost a při tom ignoruje nebo zesměšňuje jako nelegitimní, nepřesvědčivé a irelevantní cokoliv a kohokoliv, kdo zastává liberální, humanitní a multikulturní postoje - koho by prostě jen napadlo, že i Neevropané jsou lidi. Ta informace se v Zábranského románu vůbec nevyskytne.

Liberální, humanitní a multikulturní postoje jsou zmiňovány s pohrdáním, zesměšňovány a bagatelizovány. Ten, kdo podporuje uprchlíky, to nedělá proto, že by existovaly nějaké Ženevské úmluvy, které jejich stát podepsal a zaručil tak lidem, prchajícím před válkou a pronásledováním, ochranu. Tato informace se v Zábranského románu také vůbec nevyskytne. Uprchlíky podporují nevzdělaní, primitivní hlupáci a sobci, podpora levičáckých postojů je rozmazleností a konzumerismem, nejextremnějším vyjádřením sobectví a individualismu. Terčem posměchu jsou mladí umělci a zejména dívky - absolventky uměleckých škol. Ty, protože nic neznají a nevědí, co se životem, se paraziticky věnovaly podpoře uprchlíků a je to sobectví, které jejich zemi zničí.

Pozoruhodná je i pozornost vůči konzumerismu, kterou najdeme u více českých postkomunistických autorů, původně hlavně u Viewegha, který ve svých knihách skoro dostával orgasmus například nad značkovým oblečením (bylo to zřejmě důsledkem nějakého komplexu, že za komunismu Viewegh v Československu k značkovému oblečení přístup neměl.) Konzumerismus se v Zábranského knize samozřejmě v první řadě projevuje manickou sexuální promiskuitou, souložením bez lásky, čistě za účelem uspokojení fyzických potřeb (osobnost partnerek je zcela vedlejší, důležité je jejich mládí), ale také láskyplnými popisy automobilů různých luxusních značek či líčení nejrůznějších bohatých hotelů. Zábranský zná lokality západní Evropy a popisuje i ty podrobně. Chce tím zřejmě svému zkreslenému líčení dodat punc autentičnosti. Ale co všechno z dnešní Evropy v jeho knize chybí!

V Zábranského románu Za Alpami vykvetl pozoruhodně jedovatý květ kulturního vývoje České republiky posledních třiceti let.
0
Vytisknout
15257

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2018