Kurdové vietnamské války, aneb Spockovy okultní uši, čili Stokrát obehraná písnička

27. 1. 2018 / Karel Dolejší

Vysočinu centrálního Vietnamu obývá málo známé a unikátní původní obyvatelstvo země náležící k austronézské jazykové skupině. Francouzští kolonizátoři jim říkali jednoduše Horalové (Montagnard), po vzoru vietnamského jména Người Thượng. Sami se nazývají Degarové. A jejich tragický příběh je smutnou ukázkou toho, jak se Vaškům opravdu hrubě nevyplácí chodit s neokoloniálními pány na led.

Degarové původně adaptovaní na život v rovinatých oblastech utekli do hor před vietnamskou kolonizací probíhající od 11. století. S většinovým obyvatelstvem mají tradičně řadu sporů, včetně otázek týkajících se přežití, identity a politického zastoupení.

V rámci Jižního Vietnamu spustili projekt Bajaraka s cílem sjednotit všechny tři jazykové větve proti vietnamskému tlaku. Jejich politická strana s vojenským křídlem si říkala Fronta osvobození utlačovaných ras (FULRO). Požadovala autonomii degarského území v jihovietnamském státě.

Američané krátce poté, co zaznamenali existenci vietnamské války (jak přesvědčivě argumentoval Bernard Fall, Severní Vietnam ji zahájil dávno předtím, než si Američané vůbec ráčili všimnout), spustili výcvik Degarů s použitím jednotek zvláštního určení. Cílem degarských oddílů vynikajících ve stopování a boji v džungli mělo být zastavení šíření Vietcongu a přerušení zásobování jeho jednotek po tzv. Ho Či-minově stezce. Nakonec se války po boku Američanů s velkými úspěchy účastnilo až 40 000 Degarů.

V roce 1967 se Vietcong Degarům "odvděčil" stejně, jako to dělal všem oporám jihovietnamského režimu - spáchal Daksonský masakr, při němž povraždil 252 neozbrojených vesničanů. Jak se po americkém odchodu blížil pád Jižního Vietnamu, Degarové masivně emigrovali, především do Thajska a Kambodže.

Jejich obavy z další msty Hanoje se ukázaly jako více než oprávněné.

***

V třiadvacátém díle seriálu Star Trek nazvaném Patterns of Force (Principy moci) přilétá Enterprise k fiktivní planetě Ekos v De Mairanově mlhovině. Kirkův učitel John Gill zde zavedl nacismus a sám se (patrně poněkud mimovolně) stal fýrerem. Když se Kirkovi podaří probrat Gilla z vlivu drog, jimiž ho nechala dopovat šedá eminence Melakon, snaží se zjistit, proč tak hrubým způsobem porušil předpisy Federace. Fýrer ztěžka vysvětluje, že nacisté zřídili "nejefektivnější stát, jaký Země kdy poznala" - načež Spock s ušima ukrytýma pod kakáčem s runami SS pronáší památnou pasáž: "Quite true, captain. A tiny country, beaten, bankrupted, defeated, rose in the few years to stand only few steps away from global domination... Perhaps Gill felt that such a state, run benignly, could accomplish its efficiency without sadism". Gill si stručně řečeno podle Spocka myslel, že se mu podaří zopakovat nacistické úspěchy, ale tentokrát bez stinných stránek. - Nakonec Gill těsně před smrtí přece jen zastaví invazi na sousední planetu Zeon a "jeho" nacistická vláda se zhroutí. Po návratu na Enterprise posádka propadne hádce o to, jako mohl člověk Gillových vlastností replikovat nacismus. Racionální Spock, ačkoliv sám vyjmenoval pravděpodobné důvody, Gillův postup přesto absolutně nechápe.

Ukázalo se ovšem, že pokus "částečně" opakovat chybnou totalitární politiku představuje fatální omyl.

***

Na příkladech americké podpory degarských jednotek pro boj v džungli nebo kurdské YPG lze studovat svým způsobem neměnnou politiku amerických "taktických" generálů. Ve jménu zaklínadla taktické "efektivity" jsou ochotni podpořit v cizí zemi menšinu, kterou považují za vojensky cennou, ačkoliv většinové populaci se tím intervent i tato menšina v důsledku ještě více odcizí - o nějakém "winning hearts and minds" nemůže pak být přirozeně ani řeči. A protože vposledku je válka střetem kolektivních vůlí, nikoliv mečů, mušket, odstřelovačských pušek nebo bombardérů, z dlouhodobého hlediska má většina přesto tendenci převládnout, i když třeba dlouho na bitevním poli dočasně prohrává.

Politika ovládnutí cizích zemí pomocí podpory vybraných menšin fungovala dočasně v éře klasického kolonialismu, kdy intervenčním mocnostem zpravidla stačilo kooptovat nepočetnou místní elitu, případně ji zničit a nahradit novou vyzdviženou k moci z vybrané menšiny závislé na kolonizátorech. Většina společnosti zůstávala politicky v podstatě pasivní a poslouchala. To byl i model menšinové alávitské vlády, kterou Francouzi zřídili v Sýrii - brutální asadistický režim se špatně zakrývanou fascinací nacismem, v minulosti na budování obávaných tajných služeb zaměstnávající nejednoho gestapáka, je v zásadě jejich historickým dědictvím (což pochopitelně nijak nesnímá odpovědnost z těch, kdo jej ještě i dnes podporují).

Obdobný systém Paříž podle všeho plánovala s pomocí křesťanských menšin v Indočíně. Od doby, kdy rozvojový svět přijal ze Západu nacionalismus, teorii partyzánské války a masmédia, už ale takové přístupy nefungují. Menšina může s pomocí interventa a státního aparátu většinu dočasně porazit a utlačovat, ale pokud se přitom neuchýlí ke genocidě nebo etnickým čistkám, prostá demografie ji dříve nebo později stejně převálcuje. Degarští "Yards" bývali oslavovanými druhy příslušníků amerických jednotek zvláštního určení v boji proti Vietcongu. Dodnes je vietnamské úřady masově persekvují, usadily na jejich území kolonisty provozující kávovníkové plantáže a pracují na tom, aby Degary proměnily ve zcela okrajovou menšinu. A Spojené státy Hanoj nutně potřebují k zadržování Číny. Nebudou nikdy riskovat toto strategické spojenectví kvůli čtyřem milionům Degarů.

***

Bojovat za práva utlačovaných menšin je v zásadě správné. Není však nikdy dlouhodobě udržitelné stavět menšinu systematicky před většinu a myslet si, že hrubou vojenskou silou - třebaže se na malou chvíli může jevit jako opravdu "efektivní" - přerazíte potřebu stabilního vyrovnání vzájemných vztahů sporných stran. Bez proveditelného plánu na institucionální uspořádání, které by umožnilo žít plnoprávně vietnamským buddhistům i křesťanům, Kinhům i Degarům, nemohly Spojené státy vietnamskou válku nikdy vyhrát. Stejně tak neuspějí se snahou uchytit se v Sýrii, kde systematicky ignorují potřeby sunnitskoarabské většiny, Čerkesů nebo Turkmenů/Turkomanů a nejeví nejmenší zájem moderovat pohrdavý a utlačitelský vztah samozvané kurdské "reprezentace" z řad PKK ke zmíněným etnikům.

Degarové - tito Kurdové vietnamské války - dnes žijí svobodně pouze ve velmi skromném počtu ve městě Greensboro v Severní Karolíně. Jejich relativně nejznámějším představitelem se stal člen Transnacionální radikální strany Kok Ksor.

0
Vytisknout
3326

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2018