Spojené státy "mohou prohrát válku v Koreji". Překvapení? Sotva

15. 11. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut
Generálporučík Jan-Marc Jouas napsal Kongresu dopis ZDE, v němž varuje, že USA mohou prohrát případnou druhou korejskou válku. Pokud vás však taková výstraha šokuje, zřejmě jste stále ještě obětí propagandy z Operace Pouštní bouře v roce 1991.


Americký kontingent v Jižní Koreji čítá necelých 30 000 vojáků a jihokorejská armáda 495 000, přičemž je naplánováno zeštíhlení na 400 000. Severokorejci ale mohou snadno zmobilizovat až 1 200 000 vojáků - to je víc, než kolik čítá na mírových stavech armáda ruská nebo turecká (nejpočetnější mezi členy NATO na této straně Atlantiku). To znamená, že vzájemný poměr sil se výhledově přibližuje cifře 3 : 1. Ačkoliv americké i jihokorejské jednotky jsou mnohem lépe financovány a vybaveny než severokorejské, při takovémto početním poměru a v obtížném korejském terénu, který zdaleka tolik nevyhovuje moderním západním zbraňovým systémům jako kuvajtská nebo irácká poušť, nemusí lepší vybavení mít rozhodující význam.

Představovat si, že severokorejská armáda zopakuje svůj "Blitzkrieg" proti sousedovi jako v 50. letech, je samozřejmě zpozdilé. Bratru 5 500 zastaralých severokorejských tanků nemůže proti modernějším a dobře organizovaným 2 500 jihokorejským strojům provádět podobné bleskové operace, jako když sovětským strojům v arzenálu Pchjongjangu nestály v cestě žádné obrněnce a jihokorejská armáda disponovala minimálním počtem protitankových zbraní. To čeho se v dnešní době je třeba obávat nejsou ani tak rozsáhlé obchvatné manévry obrněných jednotek, jako spíše "manévr palbou" kombinovaný s akcemi jednotek zvláštního určení pronikajících za frontu. Severokorejci disponují obrovským dělostřelectvem s 4 800 raketomety a 8 600 děly, jemuž čelí 5 800 jihokorejských dělostřeleckých systémů. Během několika hodin by jím dokázali úplně zničit jihokorejské hlavní město Soul - a jakkoliv těžké ztráty by přitom utrpěli, nikdo by jim v destrukci nezabránil. Ostřelování vojenských základen protivníka, i kdyby bylo jen konvenční a nedošlo k nasazení chemických, biologických a ano, jaderných zbraní, by mohlo velmi snížit efektivitu obrany. Jouas varuje, že zásobování jednotek a přísun čerstvých sil by mohly být výrazně ztíženy.

Jižní Korea vydala vloni na obranu 36,8 miliardy dolarů, neboli 2,7 % HDP ZDE (pdf). V žebříčku stockholmského institutu SIPRI uzavírá první desítku největších plátců do armádní pokladny, když následuje hned za Německem. Spolehlivá data pro KLDR nemá SIPRI k dispozici, nicméně je prakticky jisté, že se výdaje severokorejského režimu na zbrojení jihokorejským ani zdaleka nepřibližují. Podle odhadu analytiků zbrojařské kampaně organizace Amnesty International vydává Pchjongjang na zbrojení až 22 % HDP, neboli zhruba 10 miliard dolarů ročně ZDE.

Jouasovo varování odporuje dvěma populárním mýtům spojeným s hodnocením zdrojů vojenské síly jednotlivých zemí. První stojí na předpokladu, že vojenské výdaje se nějak samy magicky překládají do reálných vojenských kapacit. Druhý "měří" vojenskou sílu zemí podle toho, kolik mají po světě zahraničních základen. Obojí může být nesmírně zavádějící.

Technologické zbrojení vynalezené v období po 2. světové válce v zásadě znamená, že každých 15 - 20 let vzniká nová generace vojenského vybavení, která je ovšem 3 - 5 x dražší než ta předchozí. Pokud by tedy určitý stát chtěl udržet armádu na konstantních počtech, znamenalo by to, že výdaje na nákup výzbroje každých 15 - 20 let zhruba zečtyřnásobí.

Ekonomiky rostoucí v dlouhodobém výhledu o 2 % ročně jsou však mezi rozvinutými zeměmi velikou vzácností. Podle Světové banky činil průměrný růst globálního HDP v loňském roce 2,438 % ZDE, platí nicméně, že vysoká tempa růstu se vyskytují v málo nebo průměrně rozvinutých ekonomikách, zatímco ty opravdu vyspělé a saturované jsou z dlouhodobého pohledu rády, když se jejich růst pohybuje kolem jednoho procenta.

Nicméně pusťme se do kupeckých počtů se stávajícími čísly. Při průměrném globálním tempu růstu 2,438 % HDP v roce 2016 hypotetická průměrná ekonomika bude za dvacet 2,46 x větší než na počátku sledovaného období. Nová generace výzbroje, která mezitím vznikne, však bude stát 3 - 5 x více než její předchůdkyně. Pokud tedy nějaký stát vydává na zbrojení konstantní díl svého HDP, znamená to, že každých 15 - 20 let bude muset snížit počty používané výzbroje zhruba o polovinu. Příznivci "technologického pokroku" přitom budou tvrdit, že taková redukce je bohatě vyvážena nárůstem efektivity nové výzbroje. V nějakém průběžném okamžitém stádiu to dokonce mohla být i pravda. Ale celkově to nic nemění na faktu, že technologický rozvoj pohání strukturální odzbrojování - a že tento trend z dlouhodobého hlediska nemůže být udržitelný. Jeden tank stokrát efektivnější než nepřátelské protějšky v taktické situaci nezničí sto nepřátelských tanků, protože dávno předtím mu přinejmenším dojde munice - ale dost možná bude také "pouhými počty" přečíslen a zničen. Snaha čelit kvantitě kvalitou má jednoduše své meze. Takže fakt, že nějaký stát usilovně modernizuje své ozbrojené síly a investuje do nového vybavení, vede z dlouhodobého hlediska k tomu, že se tyto ozbrojené síly stávají stále menšími - až nastane situace, že výhody generované vyšší kvalitou jsou do značné míry anulovány prostým efektem přečíslení.

Moderní vybavení ale nekončí u nákupu. Je třeba, aby dostalo kvalifikovanou obsluhu a zabezpečení. A to rovněž něco stojí. Americký tank Sherman z 2. světové války představoval svého druhu úctyhodný kus klasické strojírenské práce. Obsluhu na něm bylo možno zacvičit bez obtížné předběžné přípravy během několika týdnů. Ale již v 60. letech izraelští vojáci přišli na to, že tankové jednotky je i na tehdejší technologické úrovni nutno profesionalizovat. Už nebylo možno přesadit lidi zvyklé obsluhovat běžnou automobilní techniku do obrněnce a po několika týdnech výcviku je poslat na frontu. Osádka tanku musela projít složitou odbornou přípravou a poté celé měsíce pilovala schopnost zasahovat přesně cíl na velké vzdálenosti. Z dnešního pohledu byly ovšem systémy řízení palby v té době primitivní až směšné. Solidní příprava tankisty, která teprve umožňuje využít rozdílů v kvalitě mezi novějším a starším vybavením, v dnešní době žádá ještě mnohem větší odbornost než v 60. - 70. letech minulého století. A to přináší samozřejmě rapidní nárůst personálních nákladů. Specialistu pro obsluhu moderního vybavení připravujete léta, pak ho musíte slušně platit - a pokud padne, nahrazení představuje vážný problém. Primitivnější výzbroj obsluhovaná severokorejskými otroky za drobné kapesné a misku kimči vyjde pochopitelně i v provozu výrazně levněji. A pokud takový člověk padne, jeho úroveň expertízy lze nahradit relativně snadno "dalším kusem".

Populární představa, že můžeme měřit vojenskou sílu nějaké země počtem jejích základen ve světě, patří k dalším zavádějícím fantaziím. Staré vojenské pořekadlo konstatuje, že "Kdo brání všechno, nebrání nic". A přesně to platí o modelu předsunutých základen, pokud by fungoval sám o sobě. Ozbrojené síly provozující takovýto model jsou rozptýleny po celém glóbu a v libovolném místě se tak mohou stát terčem útoku třeba i celkově výrazně početně slabšího protivníka, schopného ovšem své síly soustředit. Není myslitelné, že by se různé americké kontingenty rozmístěné po světě, třeba oněch 28 500 vojáků v Jižní Koreji, skutečně ubránily útoku milionové armády lokální mocnosti. Věrohodnost obrany je postavena na schopnosti USA v případě potřeby do krizového regionu rychle přesunout mnohem větší síly, než jaké tam byly v okamžiku propuknutí nepřátelství. Jakmile je ovšem tato schopnost zpochybněna, odstrašení v podobě přítomnosti omezeného amerického kontingentu přestává fungovat. A přesně to je případ situace na Korejském poloostrově v okamžiku, kdy i KLDR získala značné schopnosti v oblasti označované západní terminologií jako "Anti-Access/Area Denial" (A2/AD).

Jouasovo varování se tak ve svých důsledcích ani zdaleka neomezuje jen na Forresta Trumpa, kterého už dlouho svrbí prst na Twitteru a rád by si zaválčil v Koreji - když se jinak jeho prezidentování pohybuje od pěti k nule.

Také další armády světa by měly konečně opustit výhradně finanční metriku při posuzování vojenských kapacit. Pokud existuje reálná možnost, že KLDR vojensky porazí jižního souseda, jak o tom hovoří Jouas - souseda, který vydává na zbrojení třiapůlkrát tolik jako ona - nelze již držet představu, že obranyschopnost měříme výší vojenských výdajů. Optimálním měřítkem jsou reálné, fyzicky existující vojenské kapacity - nikoliv průtok v penězovodech směřující na účty zbrojovek.

0
Vytisknout
16461

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2017