Bodláky Václava Duška
16. 11. 2017 / Václav Dušek
Zjitřené televizní debaty pobaví, zarmoutí, v každém případě varují voliče, aby nepodléhal iluzi, že partajní smečky myslí kázané sliby vážně. Měšťák hlušec hltá nechutné volební polívky, zažehnuté plameny olizují zbylou pravdu. Kam se hrabou panáci z Orloje! Recitátorka od Boha všemohoucího, i toho slitovného, zvaná mezi přáteli villonská nevěsta říkávala: opatrnosti nezbývá, i přesto se i chytrák spálí. Rozverné politické bytosti z obrazovky srší nápady, vyškoleni, jak se chovat k opoziční chátře; vidíš nevídané, slyšíš neslýchané, užasle žasneš, jaké sladké vyhlídky ti nabízejí nafoukaní tatrmani a tatrmanky. Volič má mít potvrzenou diagnostikovanou ztrátu paměti, jinak k urnám nevpouštět.
Chytračit se vyplácí. Celebritní loutky se šponují ve světlech ramp, dávají moudrá doporučení, jak a koho volit. Pepica Darmoděj, hudební umrněnec, šlape statečně ve vymezené brázdě zaručeného pokroku, chápeš, proroku, a do roboty mu vyhrává kapela Povřísla a kopyta. Kdo se umí přilepit v pravý čas ke slavnému, přežije jepičí rok. Přehlídka nemocných, napadených horečkou hříšného chtění vystoupat k vrcholku Mizérie, pořádaná u svátečních příležitostí růstu nám skvěle bobtná. Nedívej se vpravo, vlevo, a konej dle vlastního přesvědčení – mýlit se můžeš, ale mlčet nemusíš. Kup si deset deka elánu, bez emocí pročti volební nabídku, uvědom si, že velikáni povětšinou vymřeli a novodobé náhražky mohou otrávit naivní lidstvo; věkem se můžeš snadno odpoutat od reality a žít svůj nekonečný sen minulosti. Ztráta paměti nebolí. Běhával venkovský kornetista do polí s kosou, dávno tomu, a sekal a sekal – bojoval s kozáky v té první válce a malorolník běžel k synovi bojovníka, naříkal a křičel: safraporte, pojď si chytit tátu, zase mě seká ve vojtěšce, já ho asi zastřelím! Pamatuje-li volič módu štruksových kalhot do zvonu, odeberte mu volební lístky. Staré struktury trpí opatrností, nevyrovnaností, nechutí ke kapitálu získanému levou zadní – kdepak přichýlit staré papriky s dinosauří zkušeností.
V zálivu nadějných vyhlídek v Podřipsku, budeme usazovat do pomyslných křesel zástupce doufajícího lidu v zásadní změny. Laciné nabídky pokroku s díky asi odmítneme. Opakovat chyby se nevyplácí. Evropská moc bude asi velmi sílit, musíme vybrat tak, aby naši zástupci převyšovali myšlením brouka Pytlíka, Ferdu mravence, a dosahovali alespoň vědomostí rozšafného Hurvínka. Nezoufejme. Máme našlápnuto ke konečnému vítězství. Podřipská překvapení neberou konce. Moderátoři i redaktoři, ranhojiči nemilosrdného času, převyšují vrcholné politiky zdrcujícím odhalením různých jednoduchých řešení – a hlavně, vyučeni ve skoku do řeči, blafování, zdrcujícími tvrdými pohledy revolučních batolat odolávají vyřčeným návodům k použití cest za štěstím. Hra odcházení, přicházení, vytrvání, pokračování, odhalování, meditace, disputace, konfrontace, tato hra nedojde zdárného konce. Proč neštěkat, když nám pánbůh zdraví naděliti ráčil – a s duchovnem nevyhrožujte. My přece víme, že někteří lidé už jsou tak inteligentní, že se k ničemu nehodí.
Víme, že mnohé politické třenice znamenaly odhalení jejich tupozrakosti, nevzdělanosti, nepokory, přílišného chtíče vlastnit a nezaslouženě pobírat finanční odměnu. Chronický odpor k práci se příliš zakořenil – ty jsi ještě nevládl, umíš jazyky, ne, nevadí, máme skvělé překladatele. Máš smysl pro loajalitu. Potom mezi nás patříš. Piješ – a kdo ne, viď. Kdo dokáže tlachat, a přitom se nečervenat, toho bereme! Lid podřipský před námi bude stát v haptáku. Rabování může pokračovat. Počkej, bohatýre, lithium není kořalka, no, mýlit se je lidské. Přičísneme přehazovačky, vmáčkneme špeky do kaťat, dámy se vsunou do tuhých obinadel krotících sádlo – naučíme se chápat zemi koal, kde těžaři rádi vypomohou, konečně, zahraniční pomocníci nám prý nezištně pomohli ukončit nerentabilní textilky, cukrovary, lihovary pivovary, nastavěli v průmyslových lokalitách problémové bafající fabričky, sklady i velkosklady; peněženky neúprosně vysávají markety. Proluftovat necháme lesy, straně, pole, řeky, vodní zdroje, vše v zájmu výuky, jak se hýbat světem nenadálých zázraků.
Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd. Ó, básníků milovaný – Podřipsko se proměnilo, nevěříš? Lesů hlubokých ubylo, ticho zmizelo, líbezné studánky vyschly, zlaté hvězdy nám vysbírali nenechaví cizinci i domácí hastrošové… Cirk liliput usazen v lavicích touhy, zmaru, nadějí, snů, a šejdíři si mnou ručky.
Hádej, kolik toho ještě vydržíme?! Můžeš dvakrát.
Diskuse