Souhrnný předvolební pohled zvenčí:

Co je zdrojem politické deziluze v České republice

1. 9. 2017 / Andrew Kinnell

čas čtení 36 minut
Tato práce argumentuje, že nepřesvědčivé programy politických stran vedly v České republice k nárůstu politické deziluze. Upozorňuje také, že vznik politické deziluze je motivován mnoha různými faktory a nelze ho připisovat výlučně neefektivním programům politických stran. Práce poukáže na to, jak k rozšíření deziluze přispěla slabost institucí politického systému i politických stran. Bude se také zabývat dopadem širšího mezinárodního politického kontextu na názory a postoje občanů České republiky. Úvodem je domnívám se rozumné přinést přehled vývoje volební podpory a výsledků veřejného mínění od roku 1996 do současnosti.


Rozsah problému

Politickou deziluzi je možno měřit různými způsoby (Williams, 1985: 125). Avšak tato práce bude zkoumat volební účast v celostátních všeobecných volbách, výsledky průzkumů politického veřejného mínění a množství hlasů pro strany, které nejsou součástí etablovaného politického mainstreamu. Brunclík a Kubát (2014) považují pravostředovou Občanskou demokratickou stranu (ODS) a levostředovou Českou sociálnědemokratickou stranu (ČSSD) na základě pětadvacetileté postkomunistické zkušenosti za mainstreamové politické strany.

V roce 1996 se konaly v České republice první parlamentní volby. Volební účast byla 76,1 procent a středopravicová ODS se umístila jako první s 29,62 procenty hlasů, středolevicová ČSSD jako druhá s 26,44 procenty hlasů. Volby se konaly znovu v roce 1998, tehdy zvítězila ČSSD s 31,21 procenty hlasů, avšak volební účast poklesla o 2,2 procenta na 73,9 procent. Následující volby do zákonodárného shromáždění se konaly v roce 2002 a volební účast ostře poklesla, voleb se účastnilo jen 58 procent voličů. Navzdory poklesu volební účasti o 16 procent byl výsledek podobný jako v roce 1998: ČSSD zvítězila a ODS se umístila jako druhá, i když obě strany přišly o poslanecká křesla. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), která zaujala třetí místo ve všech volbách od založení České republiky, byla opět třetí, avšak získala dosud největší podíl hlasů, 18,51 procent, a tedy 41 křesel v parlamentě, o 17 více než v roce 1998 (Český statistický úřad: 2017: a). Další volby do zákonodárného shromáždění se konaly v roce 2006 a centristické strany si polepšily: ODS skončila jako první s 35,28 procenty hlasů a ČSSD jako druhá s 32,32 procenty hlasů. KSČM byla třetí, avšak její podíl hlasů poklesl na 12,81 procent. Volební účast stoupla o 6,5 procent na 64,4 procenta, i když mnoho komentátorů to připisuje mimořádně kontroverzní a konfliktní předvolební kampani (Český statistický úřad, 2017: b).

Od roku 2006 však účast občanů ve všeobecných volbách stále klesá. Ve všeobecných volbách  r. 2010 byla volební účast 62,2 procent voličů a ČSSD a ODS se umístily na prvním a druhém místě, ovšem obě přišly o poslanecká křesla. ČSSD získala 56 křesel a ODS 53. KSČM byla odsunuta na čtvrté místo novou politickou formací jménem TOP 09. TOP 09 se odštěpila od Křesťansko-demokratické unie-Československé strany lidové (KDU-ČSL), která dosud typicky končívala na čtvrtém místě, a v těchto svých prvních volbách se umístila jako třetí a získala 41 poslaneckých křesel. Další novou stranou, která pronikla na českou politickou scénu, byla pravicová populistická strana Věci veřejné, která získala 10,88 procent hlasů a 24 křesel v Poslanecké sněmovně (Český statistický úřad, 2017: c). V posledních českých parlamentních volbách v roce 2013 opět volební účast poklesla, na 59,48 procent. Volby se konaly předčasně v důsledku skandálu ve vedení vlády, které v čele stála ODS. ODS, poškozená skandálem, prohrála v těchto volbách nejvíc, její volební podpora se propadla na 7,72 procent. ČSSD získala největší počet křesel, 50, podpořilo ji 20,45 procent voličů a KSČM se vrátila na své třetí místo s 14,91 procenty hlasů. Nejvýraznější změnou ve volbách v roce 2013 byl však vznik hnutí ANO, populistické strany, v jejímž čele stojí český miliardář Andrej Babiš. ANO v roce 2013 získalo 18,65 procent hlasů a 47 křesel, a tak se stalo v parlamentě druhou největší formací (Český statistický úřad, 2017: d). ANO vstoupilo do vlády jako koaliční partner ČSSD a KDU-ČSL. Abychom to shrnuli,   účast v českých parlamentních volbách v letech 1996-2013 poklesla o 16,62 procent. Až do posledních voleb dominovaly na české politické scéně ČSSD a ODS, které až do roku 2013 se vždycky umístily buď jako první nebo druhá nejsilnější strana. Klesající volební účast a vzrůstající podíl hlasů pro strany mimo politický "střed" jsou jasnými důkazy politické deziluze.

Kromě výše uvedených faktů poskytují průzkumy veřejného mínění a společenský výzkum statistická data, která dále dokládají, do jak velké míry jsou čeští občané v deziluzi. Proto, než se budeme zabývat nepřesvědčivými programy politických stran a dalšími faktory, které vedly k deziluzi, pohlédněme stručně na hlavní zjištění průzkumů veřejného mínění.
 
Z průzkumu veřejného mínění, který provedla organizace STEM v roce 2008, vyplynulo, že jen třetina českých občanů zastává názor, že demokracie funguje tak, jak by měla. 70 procent českých občanů mělo názor, že demokracie v ČR není srovnatelná se západoevropskými demokraciemi. Z průzkumu také vyšlo najevo, že deziluzi sdílí občané celého politického křesla, jak pravicoví, tak levicoví voliči se stavěli kriticky vůči stranám, pro které hlasovali  (Pavec, 2008). Většina průzkumů z poslední doby víceméně odpovídá těmto záporným zjištěním. R. 2014 zjistila organizace SANEP, že se způsobem, jímž se od roku 1989 vyvinula česká demokracie, je nespokojeno 54 procent Čechů. Průzkum také zjistil, že v ČR je velká touha po "silných vůdcích", ale zároveň došlo k podstatnému poklesu důvěry - pod 40 procent - pro prezidenta Zemana (Economist, 2014).

Průzkumy veřejného mínění z roku 2017 tento vývoj potvrzují, předpovídají v nadcházejících volbách účast 59 procent a také předpovídají, že populistická strana ANO ve volbách zvítězí (CVVM 2017).
.
Proč jsou Češi v deziluzi z politiky?

Poté, co jsme zkoumali rozsah politické deziluze v České republice, je jasné, že klesající účast ve volbách, více voličů podporujících populistické, radikální a nové strany i průzkumy veřejného mínění naznačují, že v ČR je skutečně problémem absence angažovanosti. Budeme se dále zabývat důvody pro rozčarování české veřejnosti. Nejprve se podíváme na programy politických stran.

Politické programy jsou nepřesvědčivé

"Ideologické zaměření nebo sebeidentifikace jednotlivých politických stran ve středovýchodní Evropě je často velmi povrchní a formální. Programy politických stran jsou často velmi mlhavé a nesrozumitelné. Politické strany zároveň často mění svou strategii, když si myslí, že z toho budou mít politický prospěch." (Cabada a Tomšič, 2017:35)


Politické programy mnoha stran v ČR jsou často nepřesvědčivé a někteří voliči je považují za oportunistické (Cabada a Tomšič, 2017:35). V tomto oddílu práce argumentujeme, že nepřesvědčivé politické programy jsou významným faktorem, který vysvětluje růst politického rozčarování v České republice.

Novotný et al. (2016) konstatuje, že nedávné programmy politických stran v ČR mají tendenci zdůrazňovat "profesionalismus a apolitickou (odpolitizovanou) politiku". To ale není příčinou problému, je to spíše jeho příznakem. Čulík (1999) argumentuje, že za komunismu byli Češi "zvyklí na ideologickou konfrontaci", avšak v letech od pádu komunismu nenabídly české politické strany efektivní vzájemnou demokratickou konkurenci, která by závisela na konkurenčních myšlenkách a vizích, předložených voličům. V komentářo o knize Michala Klímy "Od totality k defektní demokracii" argumentuje Sean Hanley, že programy českých politických stran nabízejí pouze "fasádu levicové-pravicové konkurence" (Hanley, 2016). Novotný et al. (2016) upozorňují, že ve zdravém demokratickém systému musejí politické strany formulovat myšlenky v souladu s požadavky, které přicházejí z občanské společnosti, od hnutí obyčejných občanů a od veřejnosti. Klímova kniha však argumentuje, že v České republice se toto neděje - namísto toho jsou české politické strany, především ODS a ČSSD, "narušeny prvky korupce" - jednají v zájmu určitých aktérů ve společnosti a nikoliv v zájmu demokracie (Hanley, 2016). Klíma uvádí, že tyto "mainstreamové strany" jsou ve skutečnosti vlastně "antisystémovými" stranami, které "ohrožují liberální demokracii svým způsobem stejně tak vážně jako ideologicko extremistické strany, jimž je obyčejně vyhrazena tato nálepka (Hanley, 2016).

Hlavní politické strany jak centristické levice, tak centristické pravice, se staly součástí "Potěmkinovy vesnice, kdy strany neplní základní funkci zastupování voličů a formulování programů ve veřejném zájmu. Namísto toho se staly nástrojem zkorumpovaných podnikatelských skupin". Proto není vůbec překvapující, že v české společnosti nabývají na významu populistické a radikální vize. Před parlamentními volbami na podzim roku 2017 stojí v čele populistická "antipolitická" strana ANO (CVVM 2017). Babiš tvrdí: "J8 nejsem politik a nikdy jím nebudu. Jsem manažer. Česká republika je firma s deseti miliony akcionáři. Je to zadlužený podnik se stupidním managementem. A kromě toho management krade." (Babiš v Kopečkovi, 2016:1) Babišovy výroky rezonují s mnoha Čechy, kteří jsou rozčarováni nepřesvědčivými politickými programy, ale také i dalšími rysy současné české demokracie, jimiž se budeme zabývat v dalších částech této práce.

Politická korupce

"Politiku převzali lidé, kteří nejsou zrovna přátelé transparentnosti" - Adriana Krnáčová, pražská primátorka


Politické programy stran bezpochyby přispěly k pocitu rozčarování u mnoha Čechů, avšak tato práce argumentuje, že to není jediný faktor. V tomto oddílu chceme poukázat na to, že to nejsou programy politických stran, které vedou k odcizení voličů, ale strukturální slabost stran a zejména "jejich zranitelnost politickou korupcí" (Brunclík a Kubát, 2014).

Navzdory ambicím bývalého prezidenta Václava Havla, aby Česká republika po pádu státního socialismu "žila v pravdě", Českou republiku zasáhla korupce. Během privatizační éry v devadesátých letech "se přesnula korupce především ze sféry všeobecných služeb a prodeje do oblasti státních administrativních služeb" (Lízal a Kocenda, 2001: 138). Korupce existuje v českém státě skrznaskrz, od místní úrovně až po vládnoucí politické strany. V zájmu tohoto oddílu budou právě politické strany, vzhledem k tomu, že tato práce argumentuje, že korupce na vysokých místech "poškodila demokracii a pro některé občany delegitimizovala politický systém", což vedlo k širokému politickému rozčarování (Jordan, 2002: 19). Musíme přiznat, že korupcí byla zřejmě společnost prorostlá a tento stav trvá i nadále. V následujícím oddílu se budeme věnovat třem konkrétním příkladům z vysoké politiky, které podstatnou  měrou poškodily názor veřejnosti na politiku (Jordan, 2002: 46).

V roce 2004 se stal po odstoupení Vladimíra Špidly premiérem ministr vnitra Stanislav Gross. Gross byl tehdy ve věku pětatřicet let nejmladším premiérem v Evropě. Navzdory svému mládí dlouho v premiérské funkci nepřežil. Ukázalo se, že v roce 1999 si Gross koupil byt za ekvivalent 97 000 liber, což tou dobou bylo víc peněz, než kolik vydělal za celý svůj dosavadní život. Původně tvrdil, že byl si koupil z úspor a na hypotéku, ale později vyšlo najevo, že si peníze půjčil od svého strýce, který si sám "záhadně" ty peníze půjčil od jednoho bývalého novináře (Harding, 2005). Nakonec se ukázalo, že ten skandál je pro Grosse nezvládnutelný. Musel odstoupit po pouhých devíti měsících ve funkci. Tento skandál bezpochyby poškodil ČSSD ve volbách v roce 2006, kdy zvítězila po konfliktní kampani ODS a ČSSD byla druhá (Harding, 2005).

V roce 2009 se dostal do popředí českého politického diskursu poprvé termín "kmotři", když ho použil tehdejší šéf ODS Mirek Topolánek. To dále zvlášť vyjádřilo v kostce "mizérii české politiky a zejména stále větší vliv zločinnosti na politické strany" (Brunclík a Kubát, 2014). "Kmotři" byl výraz, který popisoval lobbisty za scénou, kteří často měli vazby na "podezřelé" podniky (Brunclík a Kubát, 2014). Kmotři provádějí "lobování mafiánského stylu a používají korupci (ve snaze získat veřejné kontrakty) ... Tak se podezřelí podnikatelé a lobisté stávají patrony (tedy kmotry) politických stran, jejichž činnost se neřídí zájmy obyčejných občanů, ale těmito kmotry, kteří prosazují své úzké podnikatelské zájmy (Brunclík a Kubát, 2014). Kmotři se zejména prosazovali na regionální úrovni, zejména ve strukturách ODS, která tou dobou ovládala většinu regionální státní správy. Projevovali velkou snahu převzít regionální stranické struktury, protože

"regionalizace, kterou podporuje Evropská unie a zpřístupnění strukturálních fondů, spravovaných regionálními agenturami a vydávaných regionálními úřady, vyvolala převzetí stranických organizací zkorupovanými partikulárními zájmy. Jejich běžným způsobem fungování bylo naverbování falešných či placených členů strany (v českém politickém diskursu se tomu říká "mrtvé duše"), které stranám umožnily zmocnit se nejprve místních a pak regionálních stranických organizací a často tím otevřely cestu k vlivu na celostátní úrovni" (Hanley, 2016)

Tento debakl dále poškodil postavení českých politických stran a vyvolal další rozčarování veřejnosti, která stále více usuzovala, že "celá politická třída žije z úplatků" (Cameron, 2014).

K nejnedávnějšímu a asi k nejvýznamnějšímu korupčnímu skandálu došlo v roce 2013, což vedlo k rezignaci vlády, vedené OSD, a což také způsobilo to, co Brunclík a Kubát (2014) charakterizují jako "rozklad systému politických stran". Do roku 2013 byla ODS jedním z hlavních politických aktérů české demokracie, avšak po tomto skandálu poklesla její volební podpora na rekordně nejnižší úroveň, 7,2 procenta, a hlavní prospěch z úpadku této strany měla nová populistická strana ANO. Skandál se týkal samého centra vlády, vedené ODS, policie provedla razie v Úřadu vlády, na ministerstvu obrany, ve vilách a v bance (Malkin, 2013). Šéfka štábu premiéra Nečase Jana Nagyová byla obžalována, že se podílela na "zneužití moci a na úplatkářství" (Malkin, 2013). Nagyová prý zneužila svého postavení k tomu, že přiměla tajné služby, aby sledovaly premiérovu manželku a další lidi, a byla obviněna, že nabízela místa ve státních podnicích poslancům ve snaze je přimět, aby odešli z parlamentu. Skandál se také týkal i několika prominentních lobistů a podnikatelů, tedy kmotrů.

Sdělovací prostředky tou dobou spekulovaly, že Nečas a Nagyová jsou milenci, což se ukázalo být pravda, protože se v září 2013 vzali. V únoru 2014 byl Nečas obžalován z úplatkářství, avšak všichni ostatní zatažení do tohoto skandálu, výzvědní důstojníci, lobisté a Nagyová byli v roce 2015 shledání nevinnými a po odvolání znovu v roce 2016 (Laca a Ponikelská, 2014). Nečas byl "nejvyšší vládní politický činitel, který kdy byl v České republice obžalován". Dopad této krize podstatnou měrou poškodil nejen pověst ODS, ale i šíře postavení české demokracie  (Laca a Ponikelská, 2014).

Politická korupce je v České republice všudypřítomná a tři výše uvedené příklady jsou jen špičkou ledovce - jde o rozsáhlý a systémový problém. Korupce vyvolala hromadné rozčarování občanů a odradila mnoho lidí od politiky. Korupční skandály, které postihly hlavní politické strany, zejména ODS, pomáhají vysvětlit vzestup populistických politiků a stran jako ANO, které začaly být pro voliče atraktivní svou "antipolitickou" a "antistranickou" rétorikou, která v českém obyvatelstvu silně rezonuje (Brunclík a Kubát, 2014). Například, 95 procent Čechů považuje korupci za problém, ale jak poznamenávají Brunclík a Kubát (2014), "zdá se být nesmírně signifikantní, že krize tradičních politických stran vedla v poslední době k zlepšení postojů veřejnosti vůči politice. Podle průzkumu z května 2014 bylo tehdy s politickou situací v ČR spokojeno 36 procent obyvatelstva. To je nejlepší výsledek za posledních osm let." Ukazuje to, kolik Čechů je v deziluzi, a naznačuje, že mnoho z nich stále více projevuje sympatie novým, "antipolitickým" populistickým silám.

Parlamentní systém nestabilní


V předchozích dvou oddílech zkoumala tato práce, jak nepřesvědčivé programy politických stran a slabost stran a jejich zkorumpovanost přispívají k politickému rozčarování českých voličů. V tomto oddílu budeme argumentovat, že na tomto rozčarování nenese vinu jen selhání politických stran, ale je také důsledkem nestabilního a neefektivního parlamentního systému.

Vládní systém České republiky je založen na systému meziválečného Československa (Kraus, 2003). Jak poznamenávají Hloušek a Kopeček (2014), meziválečné Československo "si zvolilo parlamentní systém, v němž byla role prezidenta oficiálně omezena: hlavní role při vybírání ministrů pro vládu zůstala v rukou stranických elit". Poměrné zastoupení v meziválečném systému znamenalo, že koalice byly téměř nevyhnutelné a politické strany navzájem spolupracovaly. Odsunovaly při tom stranou své ideologické a politické rozdíly. To byl systémový rys, který převzala současná Česká republika. Bude hlavním tématem tohoto oddílu.

Nejvýraznějším příkladem toho, co Hloušek a Kopeček (2014) nazývají "technokratickou" vládou, bylo, když mezi ČSSD a ODS v roce 1998 vznikla tzv. opoziční smlouva. Tato dohoda umožňovala sociálně demokratické straně v zemi vládnout jako menšinová vláda za podpory její hlavní opozice - středopravicové ODS. "Existence této opoziční smlouvy byla zdrojem velké míry rozčarování českých voličů, zejména proto, že před volbami v červnu 1998 jak sociálné demokraté, tak občanští demokraté opakovali důrazně, že nikdy neutvoří koalici s žádnou jinou stranou" (Čulík, 1999). Mnoho voličů usuzuje, že ideologické rozdíly mezi stranami jsou zjevně vedlejší ve srovnání s jejich touhou dostat se k moci. Donnelly (2014) argumentuje, že mnoho Čechů bylo rozčarováno politikou, protože v důsledku opoziční smlouvy to vypadalo, že politické strany a politikové "manipulují se systémem", aby si mezi sebou mohli rozdělit moc.

Stejně jako rozčarování nad způsobem, jímž ČSSD a ODS "zmanipulovaly" demokracii, tato práce argumentuje, že "opoziční smlouva" vedla k rozčarování z politického procesu, protože odhalila to, co Mouffe (2015) definovala jako absenci "antagonismu", který má klíčový význam pro zdravou demokratickou společnost. Mouffe argumentuje, že "antagonismus" a ideologické neshody jsou pro efektivní demokracii nezbyné. Opoziční smlouva je jasným příkladem absence vážného politického konfliktu, jak to Čulík (1999) shrnul: "většina české veřejnosti, která byla zvyklá na ideologickou konfrontaci, reagovala na vytvoření opoziční smlouvy zklamáním. Mnoho lidí považovalo vytvoření opoziční smlouvy za zradu, od sociálních i od občanských demokratů". Opoziční smlouva vytvořila "politickou stabilitu"  a zavedla do české politiky "princip kompromisu, který ovládá současnou západoevropskou politiku", avšak zároveň vedla k odcizení mnoha českých voličů na pravém i na levém křídle politického spektra (Čulík, 1999). Skutečnost, že Česká republika má volební systém poměrného zastoupení, znamená, že široce koaliční vlády jsou běžným rysem české politiky. Nejenže je to frustrující pro voliče, kteří tak mají pocit, že jejich strany "zrazují" své zásady, ale také to vytváří křehké a neefektivní vlády.

Mezi roky 1993 a 2010 měla Česká republika deset různých vlád. Každá z nich v průměru nepřežila déle než rok a půl. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, spolu s Itálií a s Belgií má Česká republika nejkratší vlády na evropském kontinentu (Hloušek a Kopeček, 2014: 1323). V dásledku krátkodobého trvání českých vlád se normou staly prozatímní vlády. Prozatímní vlády "vstupují na politické jeviště během krize po pádu předchozí vlády. Jsou typické svým jasně nestranickým, více méně úřednický, či technokratickým, ('expertním') charakterem" (Hloušek a Kopeček, 2014). "Technokratická" podstata těchto vlád, jak jsme se o tom zmínili v předchozích oddílech této práce, znamená, že politické strany selhávají ve snaze "splnit své základní funkce zastupování voličů a formulovat určitou vizi veřejného zájmu". Namísto toho často končí jako "nástroje zkorumpovaných podnikatelských skupin" (Hanley, 2016).

Celkově podporuje český politický systém koaliční vlády, které pak vyžadují politické kompromisy a nutnost odsunout stranou ideologické a politické rozdíly, aby vláda mohla vládnout. I když toto vytváří určitou míru "stability", mnoho voličů je rozčarováno, že strany "zradily" své zásady (Čulík, 1999). Kromě toho, "technokratická" podstata těchto krátkodobých vlád omezuje jejich efektivitu a způsobuje, že i ony jsou zranitelné vůči korupci, což posiluje frustraci veřejnosti pociťované vůči politickému systému a politickým stranám.

Neoliberalismus a globalizace

"Z našich společenských a ekonomických statistik vyplývá, to, co už ve svých srdcích víme: vytvořili jsme svět, který funguje jen pro hrstku lidí. Máme-li to změnit, musíme se naučit jednat vůči sobě navzájem a vůči našemu životnímu prostředí naprosto odlišnými způsoby." - Václav Havel


V předchozích oddílech tato práce argumentovala, že politické rozčarování je v České republice široce rozšířené především v důsledku interních problémů České republiky. V tomto oddílu ale chceme poukázat na to, že krize politického rozčarování v České republice není jedinečně česká, ale je součástí širší krize demokracie, jíž čelí většina Evropy, včetně "starých západních demokracií" (Kubát a Bruncík, 2014).

Éra neoliberální globalizace vedla k vytvoření obrovského bohatství. MEzi lidmi, podniky, organizacemi a státy je daleko větší interkonektivita a provázanost než v jakékoliv jiné epoše. Vedle pozitivních důsledků však vzniklo mnoho důsledků negativních. Bylo sice vytvořeno obrovské bohatství, avšak je velmi nerovně rozšířeno. Oxfam nyní odhaduje, že nejbohatších 62 jednotlivců vlastní větší bohatství než celá chudší polovina světové populace (Oxdam 2015). MV Evropě a na Západě mají mnozí pocit, že v globalizačním procesu mnoho lidí prohrálo. "Za posledních dvacet let jsme v západní Evropě svědkem postupného poklesu důvěry v politické instituce, jako je parlament, vláda či politické strany (Linek a Pecháček, 2007: 271). Za těchto okolností sílí rozčarování a tato frustrace je nyní stále častěji vyjadřována ve volbách.

Po celé Evropě i v USA slábne neoliberální politický mainstream, neboli "extremní střed", a nejefektivnějšími při poskytování alternativního volebního řešení pro ty občany, kteří jsou odcizeni a rozčarováni, jsou protiimigrantští populisté (Ali, 2015). V roce 2016 hlasovala Velká Británie pro odchod z Evropské unie a velká část podpory pro brexit pocházela od voličů z dělnické třídy, u nichž rezonovala myšlenka možnosti, že "převezmou zpět kontrolu". Ve svém výzkumu společenských postojů voličů, který provádí lord Ashcroft, autor zjistil, že globalizace, multikulturalismus a imigrace jsou voliči pro brexit vnímány velmi záporně, protože mají pocit, že prohráli vzhledem k tomu, že se země kolem nich proměnila (Ashcroft, 2016). Existují jasné paralely mezi těmito postoji a postoji občanů, kteří jsou rozčarováni v České republice a v Evropě a v Severní Americe. Dalším příkladem z evropského kontinentu byl rostoucí význam Národní fronty ve Francii, strany Alternative fuer Deutschland in Germany, strana Svobody v Holandsku a samozřejmě v USA jsme byli svědky vítězství Donalda Trumpa, který během své kampaně přislíbil, že bude hlasem "zapomenutých mužů a žen" a že "učiní Ameriku znovu velkou" (Cage, 2016).

V České republice podobně jako skoro na celém západě vytvořil neoliberalismus velmi nerovnou společnost. Jan Čulík (2015) poznamenává, že česká společnost je hluboce rozdělena mezi "bohaté a chudé, a zejména mezi obyvateli relativně bohaté Prahy ... a relativně chudým obyvatelstvem ostatních částí země, kteří jsou značně skeptičtí vůči neoliberálním hospodářským experimentům, jímž jsou podrobováni od pádu komunismu." Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zjistila, že v České republice vlastní nejbohatších 20 procent občanů téměř čtyřikrát více než nejchudších 20 procent občanů. Nemajetní občané, podobně jako jejich protějšky v Evropě a v USA, vyjadřují své rozčarování buď hlasováním pro populistickou či radikální stranu, anebo tím, že k volbám vůbec nejdou. Miliardářský podnikatel a šéf ANO Andrej Babiš je pro mnoho voličů, kteří "zůstali pozadu" atraktivní tím, že se "opakovaně vyjadřuje proti uprchlíkům, odmítá uprchlické kvóty EU a požaduje, aby byly hranice EU hermeticky uzavřeny, aby se do Evropy nedostali žádní uprchlíci" (Čulík 2017). Pokračující sílu a relativní volební stabilitu Komunistické strany Čech a Moravy lze do určité míry vysvětlit její trvalou podporou pro ty, kdo trpí za kapitalismu. KSČM a nové a populistické strany budou zřejmě i nadále ve volbách relativně úspěšné, dokud se nezačnou řešit "otázky vzdělávání, nezaměstnanosti a rozdílů v bohatství" (Donnelly, 2014).

Tato práce tedy argumentuje, že politická deziluze a frustrace mnoha Čechů odráží normální situaci na západě, kde nerovnost a rozdíly mezi bohatými a chudými existují na transnacionální bázi.

Závěrem

Tato práce ukázala, že politická deziluze je v České republice podstatným problémem. Volební účast klesá a stále větší podíl hlasů voličů získávají populistické a radikální strany. V posledních všeobecných volbách v roce 2013 zaznamenala ODS, strana, která předtím bývala ve volbách od roku 1996 buď na prvním nebo na druhém místě, kolaps své volební podpory a hlavní prospěch měla z toho populistická strana, v jejímž čele stojí miliardářský podnikatel Andrej Babiš. Kromě toho, že více lidí hlasovalo pro populisty, volební účast v roce 2013 byla ve srovnání s volbami v roce 1996 o 16,62 procent nižší. Nezdá se, že by se v českých volbách do Poslanecké sněmovny na podzim roku 2017 volební účast zvýšila a ANO vede ve volbách volebním rozdílem více než 10 procent (CVVM, 2017).

Tato práce argumentuje, že politické rozčarování má mnoho důvodů a jeho nárůst nelze připisovat jedinému faktoru. Je to důsledkem součinnosti celé řady faktorů. Mnoho voličů považuje programy politických stran za nepřesvědčivé, mnoho voličů shledává, že jsou "často velmi mlhavé a nesrozumitelné" (Cabada a Tomšič, 2016: 35) Programy politických stran se také často vůbec nezabývají "otázkami vzdělávání, nezaměstnanosti a majetkového rozdílu mezi chudými a bohatými" (Donnelly, 2014). Vedle nepřesvědčivých programů politických stran tato práce také ukázala, že skutečnost, že   politické strany a politikové propadají politické korupci, odcizila mnoho voličů, kteří politikům a politickým stranám nedůvěřují a usuzují, že "si jen hrabou pro sebe". Dalším faktorem, který vedl k zintenzivnění politického rozčarování, je sám parlamentní systém. Vytvořil mnoho "technokratických" vlád, které byly nestabilní  a nebyly schopné efektivně vládnout. To vedlo k rostoucí frustraci z politického procesu a následně k deziluzi. A nakonec, tato práce ukázala, že i když mnoho faktorů, které přispěly k vzniku deziluje je specifických pro Českou republiku, obdobným problémům čelí většina Evropy a Západu. To vede k transnacionálnímu rozčarování, jehož součástí je i Česká republika. Neoliberalism vytvořil hlubokou propast mezi bohatými a chudými a ti, kteří prohráli a které neoliberální globalizační projekt marginalizoval, stále silněji vyjadřují své frustrace u volebních uren nejen v ČR, ale po celém Západě - od brexitu až po Trump v USA a po francouzskou Národní frontu.

Abychom uzavřeli, deziluze je závažný problém, který lze řešit pouze, pokud politické strany zlepší své programy tak, aby se zabývaly otázkami hospodářské a sociální nerovnosti. Politické strany se také musejí stát transparentnějšími a odstranit korupci, mají-li získat důvěru voličů. Je také zapotřebí zreformovat politický systém, aby nevznikaly další "prozatímní" krátkodobé vlády, které nejsou schopny plnit přání voličů. A nakonec, a to je možná nejsložitější problém, je zapotřebí zásadních hospodářských reforem k snížení prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými občany. Jinak budou moci širokého rozčarování zneužívat ti, kteří chtějí zasévat nenávist a konflikty, tak, jak jsme toho nyní svědky v USA i jinde.

"Světlo na konci tunelu je nejpravděpodobněji reflektor jiného vlaku, který se k nám blíží z opačného směru." (Žižek, 2015)



LIteratura



Ali, T, (2015) “The Extreme Centre: A Warning”, Verso Books, UK.

Ashcroft, M, “How the United Kingdom voted on Thursday… and why”, http://lordashcroftpolls.com/2016/06/how-the-united-kingdom-voted-and-why/.

Cabada, L, and Tomsic, M, (2016) “The Rise of Person-Based Politics in the New Democracies: The Czech Republic and Slovenia”, Politics in Central Europe, Vol 12, Issue 2.

Cage, B, (2016) “Who is the ‘Forgotten Man’?”, New York Times. https://www.nytimes.com/interactive/projects/cp/opinion/election-night-2016/who-is-the-forgotten-man. [Accessed on 23rd April]

Cameron, R, (2014) “Corruption redefined as tourism in Czech Republic”, BBC News, Prague. http://www.bbc.co.uk/news/business-27390314. [Accessed on 23rd April]

Culik, J, (2017) “Why is the Czech Republic so Hostile to Muslims and Refugees?”, Europe Now Journal, Council for European Studies. http://www.europenowjournal.org/2017/02/09/why-is-the-czech-republic-so-hostile-to-muslims-and-refugees/. [Accessed on 23rd April]

Culik, J, (2015) “Why Washington needs to get over Vaclav Havel”, Foreign Policy, http://foreignpolicy.com/2015/01/11/why-washington-needs-to-get-over-vaclav-havel/. [Accessed on 23rd April]

Culik, J, (2001) “How power makes and breaks political parties: Czech politics since 1998”, Blisty.cz, http://blisty.cz/video/Slavonic/Ramkema.htm [Accessed on 23rd April]

Culik, J, (1999) “Rising Discontent: The Czech Republic in 1999”, Central Europe Review, Vol No 1, Issue 25.

CVVM (2017) “Stranické preference a volební model v únoru 2017”. http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7665/f3/pv170227.pdf.

Czech Statistical Office, (2017) a) “Election for the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic held on 14. - 15.6.2002”, http://www.volby.cz/pls/ps2002/ps2?xjazyk=EN. [Accessed on 23rd April]


Czech Statistical Office, (2017) b) “Election to the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic held on 2 – 3 June 2006”. http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=EN. [Accessed on 23rd April]

Czech Statistical Office, (2017) c) “Election to the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic held on 28 – 29 May 2010”. http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps2?xjazyk=EN. [Accessed on 23rd April]

Czech Statistical Office, (2017) d) “Election to the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic held on 25 – 26 October 2013”. http://www.volby.cz/pls/ps2013/ps?xjazyk=EN. [Accessed on 23rd April]

Donnelly, M, (2014), “Today’s and tomorrow’s Czech political scene”, The New Presence Revue Magazine. http://www.pritomnost.cz/en/czech-politics/915-today-s-and-tomorrow-s-czech-political-scene. [Accessed on 23rd April]

Economist Intelligence Unit, (2014) “Opinion polls underline government popularity”. http://country.eiu.com/article.aspx?articleid=1222538506&Country=Czech%20Republic&topic=Politics&_3. [Accessed on 23rd April]


Hanley, S, (2016) “Something rotten in the state of Czechia?”, UCL SSEES Research Blog. https://blogs.ucl.ac.uk/ssees/2016/05/03/something-rotten-in-the-state-of-czechia/.[Accessed on 23rd April]


Harding, L, (2005) “Czech PM resigns after home loan scandal and waning support”, The Guardian. https://www.theguardian.com/world/2005/apr/11/lukeharding. [Accessed on 23rd April]

Hloušek, V, Kopeček, L, (2014) “Caretaker Governments in Czech Politics: What to Do about a Government Crisis”, Europe-Asia Studies, Vol 66, Issue 8.

Jordan, J.M, (2002) “Patronage and Corruption in the Czech Republic”, SAIS Review, Vol 22, No 2.

Kopeček, L, (2016) ““I’m Paying, So I Decide” Czech ANO as an Extreme Form of a Business-Firm Party”, East European Politics and Societies, Vol 30, Issue 4.

Kubat, M, Brunclik, M, (2014) “Crisis of the Czech Politics 25 Years after the Velvet Revolution”, Politeja - Pismo Wydzialu Studiow Miedzynarodowych i Politycznych Uniwersytetu Jagiellonskiego, Vol 28.

Laca, P, and Ponikelska, L, (2014) “Czech Ex-PM Charged With Bribery in Deal That Toppled Him”, Bloomberg, https://www.bloomberg.com/news/articles/2014-02-11/czech-ex-pm-charged-with-bribery-in-deal-that-toppled-him.

Linek, L, and Pechacek, S, (2007) “Low Membership in Czech Political Parties: Party Strategy or Structural Determinants?”, Journal of Communist Studies and Transition Politics, Vol 23, Issue 2.

Lizal, L, and Kocenda, E, (2001) “State of corruption in transition: case of the Czech Republic”, Emerging Markets Review.

Malkin, B, (2013) “Czech PM resigns amid spying and corruption scandal”, The Daily Telegraph. http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/czechrepublic/10124222/Czech-PM-resigns-amid-spying-and-corruption-scandal.html.

Mouffe, C, (2005) “On the Political”, Routledge Publishing, UK.

Novotny, V, Polasek, M, Perottino, M, (2016) “Czech political parties and policy analysis in the perspective of policy advisory systems”, Policy Press Scholarship Online.

Pavec,M, (2008) “Two thirds of Czechs are disillusioned with democracy”, Aktualine.cz, https://zpravy.aktualne.cz/two-thirds-of-czechs-disillusioned-with-democracy/r~i:article:611629/?redirected=1492722248.

Williams, J.T, (1985) “Systemic Influences on Political Trust: The Importance of Perceived Institutional Performance”, Political Methodology, Vol 11, No 1/2

Zizek, S, (2015) “Slavoj Žižek on Greece: the courage of hopelessness”, New Statesman. http://www.newstatesman.com/world-affairs/2015/07/slavoj-i-ek-greece-courage-hopelessness.






















1
Vytisknout
12985

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2017