O Voltairovi a o politické korektnosti

24. 2. 2016 / Boris Cvek

V poslední době jsem se několikrát setkal s citováním výroku, který je připisován slavnému francouzskému filozofovi Voltairovi (i když takto ho historický nikdy zřejmě nevyjádřil): „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“ Tento výrok dnes bývá citován zejména v souvislosti s tzv. politicky nekorektními výroky.

Začal bych tím, že Voltaire je známou, velkou postavou kulturních dějin nikoli kvůli tomu, že by opakoval lidové předsudky své doby, nýbrž proto, že bojoval proti tmářství, které mělo mocenskou záštitu. Tmářství spočívá v tom, že se opakují staré nesmysly.

Dost možná si ani nedovedl představit situaci, kdy dojde k opačné situaci, tedy že tmářství se bude ohánět svobodou svědomí a slova proti osvětě a kritickému myšlení. Voltaire také neměl zkušenost s nacismem a komunismem, netušil, jak dokáže v moderní masové době rasismus a třídní nenávist zasáhnout dějiny Evropy.

Tím ale nechci říci, že by se základní myšlenka svobody slova měla nějak potlačovat. Svoboda slova je jedním ze základních pilířů liberální demokracie. Neznamená to ale – a to v žádném případě nejde přičíst ani Voltairovi – že všechny názory jsou stejně hodnotné a že je všem názorům nutné dopřát stejné pozornosti.

„Vaše právo to říkat“ není právo to říkat v televizi nebo na univerzitní přednášce. „Vaše právo to říkat“ znamená, že za své názory nebudete stíhán a vězněn státní mocí. A zase je veliký rozdíl mezi „říkáním názorů“ a mezi hlásáním nenávisti a násilí.

Alexis de Tocqueville na konci své slavné Demokracie v Americe vyjadřuje obavu, že demokratický způsob uspořádání společnosti nevyhnutelně vede k tomu, že v masové různosti názorů nebude možné rozeznat geniální, pokrokovou myšlenku, neboť nebude perzekuována státní mocí. Mýlil se.

Vidíme, že v USA se rozvoj vědy a kultury v 70. a 80. letech ukázal mnohem dynamičtější než v sovětském bloku. Západní demokracie především nevedla k názorovému nihilismu. Svoboda slova umožnila – na rozdíl od sovětského bloku – rozvoj kritického myšlení, veřejné diskuse a silné povědomí o tom, že i když neexistují žádní držitelé věčných pravd, lze oddělit fundovaný, bystrý, podnětný názor od pitomosti. Vyžaduje to ovšem nepřetržité úsilí v rámci kritické veřejné diskuse a osvětu a vzdělání.

Klíčová je zkušenost rozvíjení vlastního názoru při střetu s lidmi, kteří se daným problémem zabývají důkladně a dlouhodobě. Moderní vzdělanost totiž už dávno nespočívá v tom, že by systematické studium daného problému opakovalo staré intuitivní banality, samozřejmosti starých učenců, odborný „common sense“ 18. a 19. století ve smyslu „existují lidské rasy“, nýbrž v tom, že objevuje nesamozřejmost, složitost věcí, která se vymyká snadnému chápání a která vyžaduje badatelské a intelektuální úsilí. To na prvním místě platí o zkoumání lidských dějin a společností.

Voltaire byl jedním z autorů slavné Enyklopedie, která měla pomocí osvěty zbořit v lidech staré, nesmyslné obrazy světa a měla je přiklonit k racionálnímu, kritickému, svobodnému zkoumání přírody.

Emancipační hnutí jsou s touto osvícenskou tradicí hluboce spojena, jsou založena na vyvracení starých nesmyslných předsudků o ženách, o barevných lidech, o lidech s menšinovou sexuální orientací, o hendikepovaných lidech, o židech, o muslimech, o ateistech, o sexuálním životě nebo o dětech a jejich výchově.

Jistě je možné při obhajobě starého názoru, podle něhož vede masturbace k devastaci člověka, použít argument svobody slova v tom smyslu, že člověk má na tento názor právo – ve veřejné debatě je však třeba takový názor označit jako dávnou vyvrácenou pitomost.

A už vůbec tu není žádné právo dostat za takovýto názor Nobelovu cenu, ba ani právo na to, přednášet tento názor jako seriózní poznatek současné sexuologie. Stejně je tomu s běžnými představami o rasách, o přirozených ženských či mužských rolích a o mnoha jiných pitomostech, které nám zakazuje z dobrých důvodů říkat tzv. politická korektnost atd.

Jistě je třeba kritizovat i politickou korektnost, ale nikoli ve jménu starých pověr, nýbrž způsobem empirickým, kritickým, který bude vědecky zkoumat působení politické korektnosti v dnešní společnosti.

0
Vytisknout
2235

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2016