Diskriminující pojem příměří v Sýrii

27. 2. 2016 / Karel Dolejší


Od včerejší půlnoci začalo v Sýrii platit Moskvou a Washingtonem dohodnuté "příměří". V praxi se z ruské strany netýká velké většiny území pod kontrolou povstaleckých uskupení - a znamená tedy fakticky stav, kdy střílet smí jen silnější a napadený je pranýřován, pokud se vůbec brání.


"Příměří" v Sýrii je ještě horší, než na Ukrajině, kde existují i dny, v nichž "separatisté" ostřelují pozice vládních jednotek více než osmdesátkrát. "Příměří" v Sýrii je také výrazem nejhlubšího pokrytectví a prolhanosti Obamovy administrativy, která se snaží veřejnosti prodat naprostou porážku své politiky a přijetí ruských návrhů v Sýrii bez jakékoliv možnosti je ovlivnit coby údajné diplomatické vítězství.

Syrské povstalce ovšem primárně nepodporují Spojené státy. Jejich hlavními sponzory jsou sunnitské mocnosti v regionu v tiché alianci s Izraelem, které mají před sebou obtížný úkol balancovat sílící vliv Íránu podporovaného Ruskem. Tyto země samozřejmě "příměří" umožňující Rusům dál bombardovat všechny Asadovy protivníky ani v nejmenším neuspokojuje - a jedině uspíší probíhající přípravy na vlastní přímou intervenci v Sýrii.

Fanoušci Baracka Obamy dost často srovnávají jeho proíránskou politiku s iniciativami, jimiž se kdysi Spojené státy snažily pragmaticky smířit s komunistickou Čínou. Každé takové srovnání ovšem odhaluje propastnou nevzdělanost a ignoranci na straně obamistů. Veškerá pročínská politika byla založena na chladném mocenském kalkulu v rámci teorie mocenské rovnováhy, kdežto Obamova politika stojí a padá s íránskou dominancí na Blízkém východě a zbožnými přáními ohledně reforem v Teheránu.

Cílem Kissingerova smiřování s ČLR bylo vyvažování vlivu dominantní eurasijské mocnosti, SSSR. Až do okamžiku realizace revolučních amerických technologických projektů z počátku 80. let neexistovaly žádné pochybnosti o tom, že Varšavská smlouva dokáže v konvenčním konfliktu bez problémů obsadit celou Západní Evropu mnohem dříve, než by do ní USA přisunuly dostatek vojáků potřebných k vyrovnání nepoměru sil. Kissinger neudělal nic jiného, než že napomohl nastolení mocenské rovnováhy v Eurasii, když po Jugoslávii včlenil do obranné aliance proti Moskvě další komunistickou mocnost.

Pokud Kissinger napomáhal mocenské rovnováze, Obama ničí i poslední její zbytky v regionu Blízkého východu. Po íránské islámské revoluci v roce 1979 byl regionální systém rovnováhy sil založen na vzájemném vyvažování Iráku a Íránu. Když Bushové a Clinton Irák zničili a odevzdali Íránu, zbyly Saúdská Arábie a Turecko jako dvě hlavní mocnosti, které musejí balancovat íránský vliv. Jenže zatímco na straně šíitského Íránu teď stojí Moskva i Obamův Washington, na straně sunnitských mocností je v danou chvíli rozpačitě pouze Izrael, který si přece jen dokáže spočítat, že i s Erdoganovým Tureckem by mohl vyjít jako dříve a se Saúdy koneckonců též, kdežto režim v Teheránu pořádající mezinárodní antisemitské konference je hrozbou, kterou se podaří zneškodnit jen ztěží.

Šíitští fanatici v Teheránu ovšem nenávidí USA v míře nikterak nesnížené slavnou jadernou "smlouvou" s dosluhující americkou administrativou. Všechny ústupky Američanů stupňující dominanci Íránců na Blízkém východě jsou vnímány především jako důkaz naprosté správnosti dlouholeté tvrdé linie konzervativců a zásadní slabosti "Velkého Satana", která se prý konečně projevila. A proto, domnívají se v Teheránu, teď nakoupíme spousty ruských zbraní za peníze, které nám Obama deblokoval, a expandujeme všude, kam se nám jen zachce.

Angažmá v Jemenu má klíčový význam pro snahu zlikvidovat Saúdy a podpora Asada v Sýrii zase pro obklíčení Turecka. Ani jeden z terčů si nemůže dovolit zmíněné hrozby ignorovat a musí proti nim přijímat další opatření - dokonce i v mocenském vakuu po kapitulaci Spojených států.

Právě proto "příměří" v Sýrii nic neřeší - dokonce i kdyby bylo dodržováno, což jistě nehrozí. Naopak, výrazně zvyšuje pravděpodobnost vypuknutí ještě mnohem širšího konfliktu, v němž by proti sobě stála v prvé řadě aliance sunnitských mocností Blízkého východu na jedné a Moskva plus Írán na druhé straně.

0
Vytisknout
2354

Diskuse

Obsah vydání | 29. 2. 2016