Asad a akademici: Nejnovější přístup k dezinformaci

24. 2. 2016


Od počátku syrské války vedl režim Bašára al-Asada podporovaný Íránem a Ruskem promyšlenou mediální válku. Snažil se sám sebe představit jako oběť mezinárodního spiknutí, zatímco jeho jedinými oponenty jsou teroristé z al-Káidy a jejích odnoží využívaní cizinci - jmenovitě státy Perského zálivu, Tureckem, Izraelem a Spojenými státy - ke svržení nezlomného státu kladoucího odpor, napsal Kyle Orton.


Další část této strategické komunikace je zaměřena na Západ, který je jinak Asadem obviňován z podpory džihádistických-salafistických teroristů: Asad je jediná alternativa vůči teroristům, tvrdí se, takže by ho Západ měl podporovat. Možná je válečný zločinec, ale ochrání menšiny - nehledě na jeho roli při ohrožení menšin vyvoláním sektářské války proti sunnitské většině a posilováním radikálů mezi povstalci, aby kanibalizoval veškerou legitimní opozici - a nemá bezprostřední plány poslat letadla na západní mrakodrapy. (To že v čele Asadových pozemních jednotek stojí radikálně sektářští zahraniční šíitští džihádisté pod íránskou kontrolou, někteří z nich Iráčané zodpovědní za zabití čtvrtiny z 4 000 amerických vojáků v Mezopotámii, a jsou integrováni do státem řízené teroristické sítě útočící na západní a židovské cíle po celém světě, zůstává zamlčeno.)

Asadovi a jeho spojencům pomáhá, pokud jeho propaganda není šířena jen režimními kanály, ale také nezávislými analytiky, novináři, akademiky a politiky. V posledních deseti dnech se objevily dva ukázkové příklady: Žurnalistický veterán Stephen Kinzer, který píše pro Boston Globe ZDE, a Jeffrey Sachs, akademický ekonom z Columbia University, který napsal článek pro Huffington Post ZDE. Smícháním konspiračních teorií, polopravd a úplných lží - abychom to označili starým výrazem, dezinformací - oba předložili svou verzi režimního narativu. Proč to udělali, musejí nejlépe vědět oni sami.

Otázka rámcování

Ústředním bodem této dezinformace v obou článcích je tvrzení, že USA jsou posedlé svržením Asada. Když vypuklo syrské povstání, "CIA a antiíránská fronta Izraele, Saúdské Arábie a Turecka viděla příležitost rychle svrhnout Asada a tedy si připsat geopolitické vítězství," píše Sachs. Všimněte si seznamu států, které Sachs uvádí jako seřazené k útoku na Asada. V mnoha ohledech lze Sachsovi prominout, že si to myslí. V roce 2011 i později ti, kdo měli zájem na zadržování Íránu, argumentovali pro svržení Asadova režimu: Je tu íránská vstupní brána do arabského světa, životně důležité spojení s teroristickým Hizballáhem v Libanonu a stále vazalštější proíránský režim na prahu NATO. Ale ve skutečnosti americká politika byla v zásadě přesně opačná.

Zatímco prezident Obama v srpnu 2011 prohlásil, že Asad musí "odstoupit", a narýsoval "tlustou čáru" kolem chemických zbraní v srpnu a prosinci 2012, neměl nikdy v úmyslu nic z toho vynucovat; hlavním cílem bylo zůstat mimo syrský konflikt. V prosinci 2011 Obama sdělil Núrímu am-Malikímu, tehdejšímu iráckému premiérovi s dlouholetou vazbou na íránské zpravodajské služby: "Nemáme v úmyslu vojensky intervenovat" v Sýrii. Režimní propaganda ale v zásadě fungovala. USA počátkem roku 2012 vyjadřovaly výhrady vůči syrské opozici, které připomínaly režimní hesla, a krátce nato se stalo Asadovo přežití součástí širšího přizpůsobení americké politiky.

Barack Obama vstoupil do úřadu rozhodnut omezit americkou účast na Blízkém východě, kde USA "přeinvestovaly", jak to formuloval jeho bývalý poradce pro národní bezpečnost Thomas Donilon, a prezident prosazoval jako prostředek k tomu usmíření s Íránem. Respektováním íránských "aktiv" v regionu a nalezením oblastí společného zájmu - jako boj s "islámským státem" (i když tento společný zájem je iluzorní) doufal Obama vytvořit "rovnováhu", která se může udržet s minimálním zapojením USA. Jaderná dohoda měla zpečetit tento trend, odstranit palčivé téma z americko-íránských vztahů a poskytnout Teheránu přístup ke zdrojům, s nimiž by mohl sledovat společné zájmy.

To byla samozřejmě fantazie. Ale měla praktické důsledky. Írán má jednotky Kuds a další asymetrické nástroje, což znamená, že každý pokus "vyvažovat" mezi Íránem a jeho sousedy zvýhodňuje Teherán. Írán považuje omezování americké přítomnosti v regionu za příležitost k nastolení vlastní hegemonie a s ruskou pomocí je tento projekt na dobré cestě. Protože si USA přály papírovou dohodu - místo ověřitelného jaderného odzbrojení - znamenalo to, že v jednáních měl Írán převahu; a také to znamenalo, že Írán mohl získat ústupky v regionu s implicitní hrozbou, že odejde z jednání, pokud je nedostane.

Aby byla zachráněna jaderná dohoda a Obamovo pojetí nového uspořádání v regionu, Sýrie byla předána do íránské sféry vlivu. Írán byl například předem informován, když USA začaly s nálety proti IS, a bylo mu řečeno, že Asad nebude terčem - což de facto znamená bezpečnostní záruku USA pro Asada. Írán to zajistil, když z amerických vojáků v Iráku udělal rukojmí - a poskytl administrativě racionalizaci, proč Teherán nezneklidňovat.

Takže celé rámcování článku je špatně. Ale to lze připsat špatné analýze; přílišné spoléhání na veřejná prohlášení Obamovy administrativy, místo aby se autor soustředil na její činy. Další části článku ovšem nelze vysvětlit tak nevinně.

Asad spasitel

Měsíc po ruské intervenci bylo vysídleno 35 000 lidí jen ze dvou měst v governorátu Aleppo a 120 000 dalších buď přímo ruskými nálety, nebo jimi umožněnými ofenzívami prorežimních jednotek - které obvykle vedly zahraniční jednotky kontrolované Íránem. Během několika dní Rusko umožnilo prorežimním pozemním silám odříznout poslední zásobovací linii z Turecka pro povstalce ve východním Aleppu a dalších asi 70 000 civilistů uteklo před obležením a hladem, které režim uvalil už na 49 jiných lokalit. Mnozí ze zbylých civilistů v Aleppu jsou tam z toho či onoho důvodu uvězněni, protože už byli vysídleni a nemají zdroje na to znova odejít, nebo jsou příliš staří.

Rusko se podle Amnesty International přímo dopustilo "hanebných" válečných zločinů, záměrně útočilo na civilisty a pak při následných útocích na záchranáře v nemilosrdném tažení zaměřeném na zastrašení obyvatelstva a jeho podrobení. Tyto "dvojité" zločiny proti skupinám jako Syrská civilní obrana (Bílé přilby), které zachránily desetitisíce životů, jsou opakovaně doloženy. Rusko také systematicky útočí na civilní infrastrukturu jako nemocnice a školy. Protože subtilita není v Moskvě žádnou přední dovedností, minulé pondělí nešlo jen tak o nějakou nemocnici, ale o zařízení pro děti zraněné a zmrzačené jejím vlastním bombardováním.

Mezitím Asadův režim, jako vždy podporován Íránem a Ruskem, nejen nese morální odpovědnost za každou smrt této války od té doby, kdy se pokojné protesty potlačené střelbou změnily v boj, jenž uvrhl systém do velké náboženské války, ale svým způsobem se i vyznamenal - více než IS - rozsahem krutosti a vraždění. Šest set svědků a hora dokladů vyvezených ze Sýrie vedly OSN k závěru, že režim je vinen vyvražďováním, znásilňováním a pěti dalšími zločiny proti lidskosti, stejně jako řadou válečných zločinů.

Likvidace nejméně 11 000 vězňů s použitím mučení a hladu bylo odhaleno s pomocí dezertéra známého pod krycím jménem Caesar. Nějakých 200 000 dalších je drženo v režimních věznicích v nelidských podmínkách. V listopadu 2011, sotva měsíc po propuknutí organizovaného ozbrojeného odporu, OSN hlásila, že režim kromě jiného používá taktiku znásilňování chlapců před očima rodin. Později režim způsoboval vězenkyním vykrvácení vkládáním krys do vagíny. IS upálil pilota v kleci; Íránem vedená sektářská milice, Národní obranné síly, která zastínila armádu, upaluje v domech celé rodiny. A to bylo před tím, než se režimní metody válčení, jako nerozlišující dělsotřelecká palba, barelové bomby, nálety na stará města, chemické zbraně a chlorem nasycené zápalné látky zaměřily na masové zabíjení a vysídlení přeživších.

Výšeuvedené není žádným esoterickým věděním, což znamená, že neexistuje omluva, když Kinzer ve vztahu k Asadovu znovudobytí Aleppa napíše: "Tento měsíc lid Aleppa konečně zahlédl známky naděje." Neexistuje ani omluva pro to, když Sachs napíše, zatímco Rusko používá rozhovory o příměří ke krytí ofenzívy proti Aleppu a doufá, že mezinárodní společenství uzná zisky z agrese - že "Politika USA - za Clintonové a donedávna - byla: Nejprve změna režimu, pak příměří."

Svalování viny

Protože Sachs a Kinzer předkládají obraz světa, v němž je Asad obětí namísto pachatelem syrské katastrofy, cílem je ovšem připsat vinu komukoliv. V jedné linii s režimní propagandou padá toto břemeno na Spojené státy.

Aby protlačil tento argument, Sachs viní USA z krachu příměří v dubnu 2012. "Annanovo mírové úsilí bylo potopeno neochvějným trváním Spojených států na tom, že změna režimu vedená Spojenými státy musí předcházet nebo přinejmenším doprovázet příměří," píše Sachs. Kinzer tvrdí totéž: "V roce 2012 se ministryně Clintonová připojila k Turecku, Saúdské Arábii a Izraeli v úspěsném úsilí zničit mírový plán Kofiho Annana, protože ten by se přizpůsobil Íránu a udržel Asada u moci, přinejmenším na čas." Ale to není pravda.

USA vyzývaly syrskou opozici, aby nepoužívala násilí, dlouho poté, co se stalo zřejmým, že se buď musí bránit silou, nebo se připravit i s rodinami na smrt či něco ještě horšího. Pokus o příměří z ledna 2012 se zhroutil, když Asad rozstřílel Zabadání na maděru, a příměří z 4. dubna - které nikdy nebylo dodrženo - se rozhodným způsobem zhroutilo, když Asad spáchal záměrný sektářský masakr v Húle 25. května, při němž zahynulo více než sto lidí.

Sachs a Kinzer také potřebují pomluvit povstalce. Povstání bylo "vedeno CIA", tvrdí Sachs, kde "žoldáci vyslaní, aby svrhli [Asada] byli sami radikálními džihádisty". "Kdyby byla pravda plně známa, mnoho skandálů s tím spojených by jistě konkurovalo Watergate a otřáslo základy amerického establishmentu," píše Sachs bez jakýchkoliv důkazů. Kinzer píše o povstalcích jako o "násilných militantech", jejichž obsazení Aleppa "začalo vlnou represí".

Sachs a Kinzer také obviňují západní média ze zakrývání toho, co se v Sýrii skutečně odehrávalo. ""Kde jsou v tomto debaklu establishmentová média?" ptá se rétoricky Sachs. "Značná část amerického tisku píše opak toho, co se skutečně děje," píše Kinzer. Zatímco Kinzer vychvaluje "mimořádně statečné dopisovatele ve válečné zóně," tvrdí, že "jejich hlasy jsou ztraceny v kakofonii... přehlušeny washingtonským konsensem," který přijímá rozkazy od "mocenské elity a její vrozené prolhanosti".

To že Kinzer sám nenapsal nic ze Sýrie nemusí jeho věci škodit, ale jeho pokus zneužít ty, kdo to dělají, když tak zřetelně oponují jeho perspektivě, jeho argument vážně podkopává. Marie Colvin, Austin Tice, James Foley, Sam Dagher, Mike Giglio, Rania Abouzeid, David Enders - je těžké vzpomenout si na někoho, kdo byl v Sýrii a podporuje narativ režimu, tak jak jej prodávají Sachs a Kinzer.

Lži a bludy

Zmíněné články se také vyznamenávají zahrnutím materiálu, který je v Kinzerově případě těžko neoznačit za indikativní s ohledem na agendu, a i když se zdá, že Sachs tuto agendu sdílí, spojuje ji s velice tradiční konspirační teorií.

Kinzer píše, že "nemáme téměř žádné reálné informace o kombatantech". Opět to prostě není pravda. Bývalý americký velvyslanec v Sýrii v polovině roku 2014 vysvětlil, že USA "po léta" vědí, kdo jsou povstalci. Další, včetně mě, se snažili poskytnout přesnější detaily nejen ohledně složení povstalců podle počtů, ale také o jejich ideologických rozdílech s spojení mezi jednotlivými skupinami.

Údajný Kinzerův citát obyvatelky Aleppa, že "jen" Asad a jeho "spojenci" bojují s IS, je drzá lež. Režim z větší části nechával IS na pokoji (stejně jako Rusko) a soustředil se na eliminaci nacionalistických povstalců, kteří s IS skutečně bojovali. Kinzer také starostlivě zamlčel, že že zmínění "spojenci" jsou Íránem vedení sektářští džihádisté - včetně tří skupin uvedených na seznamu teroristických organizací: Kudsu, libanonského Hizballáhu a (iráckého) Katajb Hizballáhu.

Ve svém ve všech ohledech nejhutnějším odstavci Kinzer píše:

"Reportéři ve Washingtonu nám tvrdí, že jedna schopná síla v Sýrii, an-Nusra, je tvořena "povstalci" nebo "umírněnými", ne že je místní pobočkou al-Káidy. Saúdská Arábie je představována jako ten, kdo pomáhá bojovníkům za svobodu, když ve skutečnosti je hlavním sponzorem IS. Turecko po léta provozovalo "podzemní linku" pro zahraniční bojovníky toužící se připojit k teroristickým skupinám v Sýrii, ale protože Spojené státy si přejí uchovat dobré vztahy s Tureckem, slyšíme o tom jen málo. Ani nám často nepřipomínají, že ačkoliv si přejeme podporovat sekulární a ostřílené Kurdy, Turecko je chce zabít. Vše co Rusko a Írán v Sýrii podnikají je popisováno jako negativní a destabilizující, prostě proto, kdo to dělá - a protože taková je ve Washingtonu oficiální linie. "

Svádí to k adaptaci slavné poznámky Mary McCarthyové na adresu Lillian Hellmanové a k prohlášení, že každé slovo, které Kinzer napsal, je lživé, včetně spojek a určitých členů.

Nikdo nikdy nepopíral, že Džabhat an-Nusra je syrskou pobočkou al-Káidy. Role Turecka jako vstupní brány pro džihádisty byla široce popisována a střety s kurdskou PKK byly v titulcích hlavních zpráv po týdny - Turecko nebylo v těchto zprávách představováno v příznivém světle. Mýtus Saúdské Arábie coby sponzora IS zřejmě nikdy nezemře, ale jednoduše není pravdivý. IS se záměrně rozhodl vyhnout se modelu financování al-Káidy závislému na vnějších dárcích: Od roku 2005, tzn. již během zrodu, nepocházelo od vnějších dárců více než 5 % příjmů, a nic z nich nikdy nepřišlo od saúdské vlády. Pokud si Kinzer přál nahlédnout do zdrojů financování IS, pro začátek by stačilo vědět, že se dělí o odvětví těžby uhlovodíků s Asadovým režimem - s pomocí Kremlem schválených oligarchů a techniků.

Sachs končí poněkud v jiném tónu:

"Vyžaduje velké prezidentské vůdcovské schopnosti odolat svodům CIA... Mnozí historici jsou přesvědčeni, že vražda JFK byla výsledkem jeho mírových iniciativ vůči Sovětskému svazu, iniciativ, které předložil navzdory námitkám tvrdě pravicové opozice v CIA a dalších částech americké vlády."

"Mnozí" historici nevěří, že JFK byl zabit zastánci tvrdé linie v americké vládě. Sachs tomu evidentně věří - napsal o tom knihu. Oliver Stone tomu věří. Ale "mnozí" seriózní lidé nikoliv, z jednoduchého důvodu - že totiž rejstřík prezidenta Kennedyho je v každém ohledu krystalicky čistým rejstříkem proponenta studené války.

Shrnutí

Sýrie trpěla nedostatkem zpravodajství. Společné úsilí Asada a IS představit Sýrii jako binární volbu mezi jimi samotnými vedlo k příšerné kampani proti nezávislým médiím, která jim odporují. Když se Asad v létě 2012 stáhl ze severní Sýrie a agenti IS začali zaplňovat vakuum, jednou z prvních věcí, do níž se pustili, byly únosy novinářů, čímž se jejich práce stala natolik nebezpečnou, že režim (a Írán s Ruskem) spolu s IS získaly takřka úplný monopol na zpravodajství. (Povstání mělo dost práce s bojem na tři fronty proti režimu, IS a PKK, než aby mělo čas dát dohromady mediální infrastrukturu.) Ale Sachs a Kinzer se ani nepokusili opravit své závěry ve světle těchto skutečností. Jejich snažení je neobhajitelné, mnohem spíše v tradici Waltera Durantyho, než odvážných novinářů píšících ze současné Sýrie, které se snaží Kinzer zahrnout, aby je použil ve snaze očistit masového vraha a jeho patrony.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2385

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2016