Jako muslimka žijící v Británii jsem se nikdy nebála. Teď ale mám strach

2. 12. 2015

Cítím povinnost se distancovat od násilných útoků lidí, kteří o sobě prohlašují, že jsou to muslimové, píše Masuma Rahim v deníku Guardian. Nelíbí se mi, že to musím dělat, že musím pořád zdůrazňovat, že má víra je nenásilná. Jsem unavená z toho, že musím pořád hájit svou víru i sebe. Nespáchala jsem žádné zločiny.

A i když na mě dělá velký dojem, jak tolik lidí truchlí a projevuje solidaritu s těmi, jejichž bezpečnost a způsob života byly tak krutě znásilněny, přemýšlím nad tím, proč jsme tak zřídka svědky obdobných projevů solidarity, když dojde k zvěrstvům v nezápadních zemích. Mám pocit hněvu, ale pak mám obavy, že tento hněv, i když je pochopitelný a oprávněný, je nebezpečný a odděluje mě od druhých lidí. Bojím se, jaký by na mě ten hněv mohl mít dopad.

Od pařížských útoků mám větší strach než kdy předtím. Došlo k výraznému zvýšení útoků proti muslimům. I když na mě osobně nikdo zatím nezaútočil.

Jenže jsem žena, muslimka, drobné postavy. Všude jezdím veřejnou dopravou. Často přicházím domů pozdě. Nosím hidžáb. Ale nikdy, kromě jediného incidentu, kdy mi jakýsi muž řekl, že jsem "zasraná svině", neměla žádné problémy.

Jenže jak dlouho budu mít štěstí a kdy se stane, že na mě někdo zaútočí? Pochybuju, že upřímná teologická diskuse by útočníka odradila. Co mu řeknu? "Jsem liberál, sekularistická šiitka, a ISIS mě pravděpodobně nenávidí víc než vás, tak buďme přáteli?" Těžko. A nejsem takový člověk, který by byl ochoten situaci ještě zhoršit tím, že bych mu nadávala oplátkou, tak prostě budu muset sedět a přijmout to.

Je hrozné, že tohle musím vůbec psát. A jestliže se jednoho dne dostanu do nebezpečí, nemám fyzickou sílu, abych se mohla postavit proti někomu, kdo na mě zaútočí. A kdybych utíkala, daleko nedoběhnu. Nemám šanci.

Nikdy v životě jsem si nebyla tak intenzivně vědoma svého muslimství jako teď. Nikdy jsem neměla strach. Žiju v Británii celý život a je to můj domov a miluju ho, ale teď se bojím věcí, jichž bych se ještě nedávno vůbec nebála.

Chodím po Londýně, svém domovském městě, ve stavu neustálé ostražitosti, silně jsem si vědoma každého člověka, kdo jde za mnou. Nosím hidžáb už dvacet let a nikdy mi to nevadilo. Teď poprvé uvažuju o tom, že si ho sundám. Moje viditelnost mě dostává do riskantní situace a malá část mé osobnosti si myslí, že jediným způsobem jak přežít je popřít, že jsem muslim.

Pracuju už téměř deset let s duševně nemocnými lidmi, kteří jsou často násilní, nebezpeční, zoufale nemocní. Nikdy jsem neměla žádné problémy v důsledku své víry. Ale teď čekám na okamžik, kdy pacient odmítne se mnou pracovat, protože jsem muslimka.

Před časem mi řekl jeden přítel: "Nebudou to pořád muslimové, kdo budou nepřítelem. Jednoho dne to bude někdo jiný. Jednoho dne to bude jiné a bude to lehčí."

Tehdy jsem tomu přitakala. Ale teď už tomu nevěřím. Nevěřím, že se to zlepší: že bude den, kdy lidé jako já už nebudou nepřátelé. Podívejte se, do jakého stavu jsme se dostali. Jsme všichni v podezření. Podívejte se na pokračující konflikt na Blízkém východě.

Tak jak to bude? Budou lidé jako já diskreditováni médii a politiky, bude se nám i nadále říkat, že náš způsob života je "nebezpečný", budou nás z bezpečnostních důvodů vyhazovat z letadel, budou nám říkat, že lidi, jako jsem já, nikdo nechce?

Moje rodina přišla do Británie, protože v zemi jejich původu jim hrozila smrt: kam mám jít já? Jak mám s tím žít? Jak máme my všichni s tímto žít?

Nebudete to schopni řádně pochopit, pokud v této situaci nyní nežijete. Nechápete mou bezmoc a můj hněv, který cítím, když se můj inteligentní, citlivý, jemný jedenáctiletý synovec stává ve škole terčem rasistických a islamofobních poznámek od svých ignorantských spolužáků.

Děsím se světa, v němž budou muset vyrůstat děti mé sestry: budou na pospas všem těm lidem, kteří šíří nenávist a podporují agresi. Kéž by nenávist a agresi šířil jen ISIS. Bohužel je ISIS jen špička ledovce, který se nezmenšuje.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2790

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2015