Advent a křesťanské hodnoty

1. 12. 2015 / Boris Cvek

Ti, kdo se dovolávají tzv. „tradičních“ nebo „křesťanských“ hodnot, mají ideální šanci se jich chopit: v neděli začal totiž Advent, starobylá předvánoční tradice očekávání Spasitele. Nejde o adventní věnec, ten je podobně pozdní inovací jako vánoční stromek. A samozřejmě sama starobylost nestačí: otrokářství nebo upalování kacířů vycházelo z velmi starobylých hodnot.

Advent ukazuje na věčný problém skutečně „tradičních“ hodnot pro náboženství, které věří ve věčnost, v poslední soud, ve vtělení všemohoucího Boha. Jsou ty pravé „tradiční“ hodnoty hodnotami té které společnosti, v níž to náboženství existovalo? Sv. Pavel se např. nebouří proti otrokářství, běžnému ve společnosti, kde žil, ba dokonce nabádá služebníky (nebo v ekumenickém překladu „otroky“), aby poslouchali své pány (Koloským 3,22). Jsou hodnoty otrokářské antické společnosti těmi hodnotami, které mají být i pro nás „tradičními“?

Nejtradičnější ze všech hodnot by měly být ty, které panovaly v dobách, kdy první lidé žili v tlupách. Období lidských dějin před vznikem civilizací trvalo desítky tisíc let, naopak období civilizací ani ne deset tisíc let. Advent ovšem právě není založen na hodnotách té které společnosti, té které doby – je založen na víře v hodnoty věčné. A v tom je síla tradice, v tom jsme spojeni s našimi předky. Věříme, že stejně jako oni jsou souzeni na věčnosti těmito věčnými hodnotami, budeme jimi souzeni i my. Ne těmi tradičními hodnotami, ale hodnotami věčnými.

Advent je čekání na příchod Spasitele. Nikoli Spasitele, který zachrání civilizaci, nikoli ozbrojeného a statečného vojáka, ale bezbranného všemohoucího Boha, který je láskou. Láska je totiž slovo, jež shrnuje věčné hodnoty. Láska Samaritána ke zraněnému pocestnému, láska otce k marnotratnému synovi, láska těch, kteří dají posledním z posledních jíst a pít, láska těch, kteří poslední z posledních navštíví ve vězení. Tyto věčné hodnoty nám umožnily, abychom na prvním místě viděli v každém člověku člověka, o to více člověka, oč více je společenskou většinou pohrdaný, ponižovaný, ukřivděný.

Ve všech těch krvavých válkách dávné minulosti už pořádně nevíme, na čí straně bychom měli vlastně hodnotově stát, jaké státní útvary nebo civilizace by měly vyhrát, jejich myšlení a fungování vychází z velice odlišných zkušeností, než jsou ty naše. Ale zkušenost lásky z novozákonních podobenství je stále živá, ba živější než kdy dříve. Poslední zásadní pokus udržet Evropu ve jménu údajného zdraví a síly v tradičním přístupu k židům, k ženám, k homosexuálům a tělesně/duševně postiženým byl podniknut Adolfem Hitlerem. A jeho porážkou vznikla nová Evropa, která je tak blízko věčným hodnotám křesťanským, jak nikdy dříve nebyla.

Tuto Evropu je třeba rozvíjet, v takové Evropě je skutečné zdraví a síla, i když se to tradičním pohledem minulých dob nezdá. Ti, kdo čekají na Spasitele, kterým je Kristus, nečekají na vojáka, na hrdinného ochránce tradičních hodnot, tradiční společnosti, tradiční rodiny, čekají naopak na malé dítě, které společnost odmítla a kvůli kterému král Herodes nechá svými svalnatými, zdravými, silnými vojáky vykonat vraždění neviňátek. Herodes se totiž zcela nesmyslně bál o sebe a svou moc. Naopak Spasitel nás přišel od tohoto strachu osvobodit. Přišel nás spasit od intuicí tlupy, od běžného „zdravého rozumu“, od malosti ustrašeného soustředění se na sebe a své okolí ke skutečné lásce.

Kde jsou mocní, cyničtí, váleční Římané? Kde je jejich obrovská říše? Na ně nikdo nečeká, ti už dávno byli. Čekat má smysl jenom na skutečného Spasitele. Ten spojuje dalekou minulost s dalekou budoucnosti v průniku toho, co víra vidí jako hodnoty, které jsou věčné.
0
Vytisknout
2087

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2015