Evropská unie musí začít jednat, jinak to bude její konec

2. 12. 2015

Evropská unie vznikla na troskách druhé světové války a rychle se rozrostla během onoho zázračného třicetiletí hospodářského rozkvětu, které následovalo po té válce, píše Anne Applebaum. Začátkem 21. století byla EU oslavována jako velký symbol mezinárodní spolupráce. Jenže rok 2015 se zřejmě stane rokem, kdy instituce Evropské unie začaly selhávat - kdy svět i samotní Evropané začali EU považovat za slabou a nekompetentní, varuje Anne Applebaum ve Foreign Policy.

Je ironické, že EU se stala obětí vlastního úspěchu. Zakladatelské cíle evropského projektu byly přinést mír válkou zničenému kontinentu, vytvořit společný trh a sjednotit východ a západ. Začátkem 90. let byly tyto cíle víceméně všechny splněny. Avšak půlstoletí míru a prosperity vytvořilo aroganci. Evropa začala být tak stabilní, že se rozhodla, že nepotřebuje mít společnou zahraniční politiku ani obrannou strategii, že může ignorovat nebo absorbovat náklady finančních chyb svých méně odpovědných členů a že se nemusí starat o nefunkční státy na své jižní a východní hranici. Tato rozhodnutí vedla k nejvýraznějším událostem roku 2015: k řecké hospodářské a politické krizi, k nejhorší uprchlické krizi za posledních 70 let, k ruské intervenci v Sýrii, k občanské válce v Sýrii a k pařížským útokům.

Je zjevné, že většinu problémů EU způsobuje odmítání členských zemí EU sloučit své zdroje a sdílet suverenitu - chovat se jako skutečná unie se společnými hospodářskými a bezpečnostními zájmy.

Krizi eura bylo například možné se vyhnout, kdyby členové eurozóny bývali vyžadovali koordinaci fiskální a bankovní politiky předtím, než do eurozóny bude dovoleno vstoupit novému státu. Eurozóna by bývala měla méně členů, ale Řecko by se bývalo vyhnulo bankrotu a Španělsko, Portugalsko a Itálie by byly také v lepším stavu.

A Evropa by bývala dokázala zvládnout uprchlickou krizi, kdyby se její členové rozhodli posílit slabé externí hranice, hlídkovat ve Středozemí s velkým a trvalým námořnictvem a zavést jasné předpisy o politickém azylu, které by byly dostatečně přísné na to, aby odradily osoby bez práva na azyl podnikat nebezpečnou cestu do Evropy. Namísto toho byly jednotlivé členské země EU ponechány v uprchlické krizi zcela na pospas a nepřijatelné břemeno tak nakonec postihlo Itálii, Řecko a nejnověji i Maďarsko.

Samozřejmě, uprchlíci by bývali nezačali proudit do Evropy, kdyby se EU bývala předtím řádně snažila o politické narovnání v porevoluční Libyi či v předrevoluční Sýrii. To ale bylo nemožné, protože EU nemá žádné nástroje jak uplatňovat v zahraničí svůj vliv. EU většinou vždycky čeká tak dlouho, až už je pozdě jednat. Teprve, když syrská válka přišla do Paříže, si Francouzi náhle uvědomili, že Blízký východ není tak daleko, jak si mysleli.

Před dvaceti lety, když měly Británie a Francie stále ještě reálnou zahraniční politiku a skutečné armády, tolik nevadilo, že EU nejedná. Ale teď má Francie nejslabšího prezidenta, jakého kdo kdy pamatoval a Británie se zaměřuje jen na své domácí záležitosti. A ze zjevných historických důvodů je pro Německo velůmi obtížné hovořit nahlas či silně o nutnosti vytvořit jakoukoliv bezpečnostní politiku.

Důsledkem je politické vakuum v Evropě - které se nyní snaží rychle vyplnit Rusko. To je naprosto zjevné v Sýrii, kde se Putin rozhodl hájit prezidenta Asada. Na Ukrajině Rusko šíří protievropskou propagandu a používá vojenských a hospodářských nástrojů k destabilizaci vlády. Uvnitř Evropské unie používá Kreml peněz a sdělovacích prostředků k podpoře euroskeptické ideologie a euroskeptických stran. Podporuje ultrapravicové strany (Jobbik v Maďarsku a Nacionální frontu ve Francii) a ultralevicové strany (Syrizu v Řecku). A Evropská unie na to stále ještě nereaguje nijak.

Toto mlčení a absence jakékoliv akce ze strany EU je podivné, protože přestože žádný evropský stát už není mezinárodní mocností první ligy, EU jako celek je světová největší a nejbohatší ekonomika - je to skutečný partner pro USA a pro Čínu. Pokud toho zamýšlejí politikové z EU využívat, vyřešit katastrofy roku 2015, začít prosazovat ve světě svůj skutečný vliv a znovu získat respekt svých občanů, musejí posílit své instituce a prosazovat své hodnoty ve svém nejbližším sousedství. Pokud si chce EU zachovat svůj mír a prosperitu, musí se začít chovat daleko ambiciozněji, doma i v zahraničí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3576

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2015