Britská "posedlost" mezinárodním významem a prestiží

4. 12. 2015 / Karel Dolejší


Jak poznamenává Jan Čulík, Británie je dnes "posedlá" nálety na Sýrii ZDE. Nejde ovšem o věc zcela iracionální, ale o běžný proces, který na individuální úrovni známe jako "keeping up with the Joneses". Rusko přes všechny řeči o mezinárodní "koalici" dělá od září vše proto, aby Západ ze Sýrie i z Iráku zcela vytlačilo. A to včetně ozbrojené hrozby zasahující od počátku intervence zejména britské letectvo účastnící se mise s platným mezinárodním mandátem v Iráku. Tato hrozba se dále vyhrotila rozmístěním ruského systému S-400 ZDE. Kvůli britskému strategickému partnerství s Francií a Hollandovu sebevražednému trvání na "koalici" - v intenzívní debatě s Američany dali Francouzi najevo, že kvůli Rusům obešli NATO, což bylo starostlivě zaznamenáno - se v britské politické debatě toto téma z diplomatických důvodů nevytahuje, ačkoliv je v ní nepochybně implicitně přítomno a např. reakce premiéra Camerona na debatu v parlamentu byla více než výmluvná. Obama zahájil strategický ústup z Blízkého východu, Hollande ustupuje z vnitropolitických důvodů - body u francouzské veřejnosti sbírá ultrapravicová Národní fronta, která sbližování s Rusy nehledě na možné následky prosazuje již velmi dlouho. 

Ale britské elity se odmítají vzdát samostatné politiky na Blízkém východě. 


Británie nyní nakupuje znova protiponorkové letouny, přičemž se klasických Nimrodů v této roli zbavila před pouhými pěti lety - v domnění, že již nebudou třeba. Nyní, jak se ukázalo, opět potřeba jsou. Kupodivu se v debatě o nich příliš nezdůrazňuje, že hlavní příčinou rozhodnutí je přinejmenším trapné postavení britských ozbrojených sil, které nedokáží čelit ruským ponorkám čmuchajícím v okolí britských ostrovů. Podobnou motivaci má rozhodnutí ponechat ve službě letouny Eurofighter 2. tranše, jejichž vyřazení již bylo podrobně naplánováno. Mezinárodní situace se velmi zhoršila. Ale nikoliv vinou Británie.

V roce 1982 Británie neměla žádné aktuální válečné plány. Avšak argentinský režim potýkající se s vážnými ekonomickými a sociálními problémy zvolil "řešení" v podobě vojenské intervence na Británií kontrolovaných Falklandských ostrovech (kterým Argentinci říkají Malvíny). Jako mávnutím kouzelného proutku utichly protivládní protesty a velká většina Agentinců se naráz stala obrovskými vlastenci i "odborníky" na vojenství. Režimu tah přinejmenším krátkodobě na 100 % vyšel.

Veškerá podobnost argentinské vojenské diktatury s putinovským Ruskem je samozřejmě čistě náhodná.

Uvnitř států zpravidla platí, když jedna část obyvatelstva začne s fanatickou identitářskou politikou ("Čechy Čechům!"), ostatní skupiny se touto překvapivě infekční idiocií rychle nakazí a začnou prosazovat její zrcadlový obraz ve vlastním provedení. V mezinárodních vztazích to funguje velmi podobně - ovšem s tím rozdílem, že v praxi vlastně není na výběr. Když Británie zaznamenala kvůli invazi na Falklandy prudký pokles mezinárodní prestiže, její politici se zachovali analogicky, jako Argentinci, a začali ostošest bušit do válečných bubnů, aby kolem sebe sjednotili společnost rozbitou neoliberálními reformami.

Ani dnes se situace neliší. Britské letectvo ze základny v kyperském Akrotiri v reakci na ruskou implicitní hrozbu začalo nejprve nosit protiletadlové rakety ZDE. A když je celý Kypr pokryt ruským protiletadlovým systémem, reaguje se vehementním prosazováním zesílení náletů, ačkoliv ještě nedávno to byla marginální záležitost.

Otázka, zda tyto nálety něčemu přímo v Sýrii pomohou (ačkoliv se na rozdíl od ruských skutečně zaměří na "islámský stát"), se tak naneštěstí, bohužel a ksakru stává druhořadou až třetiřadou. Máme tu ale již Rusko, které pod záminkou boje s terorismem bojuje proti syrské opozici, a Turecko, které pod stejnou záminkou bojuje proti Kurdům. Překvapí snad někoho, že Británie není primárně motivována otázkou IS? (Kdyby byla, nálety byly Cameronovi parlamentem schváleny už posledně.) Ve hře je dnes především prestiž Velké Británie a neochota nechat se vytěsnit z prostoru, kde má své zájmy. V této debatě nejde o Camerona ani o Corbyna, který si údajně nechává kurýrem posílat ruské zpravodajské svodky ZDE a stojí již zcela mimo většinovou politickou debatu v Británii. Jde o britskou prestiž a zahraničněpolitické zájmy.

Tváří v tvář zjevnému debaklu americké zahraniční politiky na Blízkém východě se Londýn rozhodl postupovat jinak a nic dobrovolně nevyklízet. Lze k tomu jistě vznášet námitky, lze mít pochybnosti o praktickém přínosu atd. Nicméně "iracionální" je takový postup jen z hlediska velmi úzkého, předsudečného pojetí racionality.

Nějaké jednání je racionální, pokud účelně sleduje dosažení stanovených cílů. Není tedy korektní hovořit o iracionalitě tam, kde prostě jen nesdílím cíle a hodnoty, které kritizovaný sleduje. Hodnoty jsou pluralitní a proto existuje také pluralita racionalit.

Britské elity v tuto chvíli sledují cíl uchování mezinárodní prestiže a postavení. Obojí je ruskou intervencí v Sýrii vážně ohroženo a obojí mají tyto elity povinnost uchovávat, mj. v rámci sebezáchovy. Nejde o žádnou nesmyslnou blairovskou intervenci v Iráku, na kterou se Londýn mohl směle předem vykašlat, za minimálních ztrát. Tady Londýn nic nevyvolal, krize jej zastihla bez vlastního zavinění. ("Islámský stát" vznikl v Iráku v oblastech, kde britské okupační síly nepůsobily.)

K diskusi je, zda si britští politici přitom, co dělat musejí, zrovna nyní počínají účelně, zda by neměli reagovat jiným způsobem - otázka, zda reagovat mají, nebo nemají, je akademická.

0
Vytisknout
2197

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2015