Další dojmy ze země, jež stále leží v žaludku “mezinárodnímu společenství“

2. 12. 2015 / Daniel Veselý



Rád bych čtenáře Britských listů seznámil s dalšími postřehy a poznatky či nabytými vědomosti „zvenčí“, jež jsem získal během své expediční cesty po Íránu a poté. Jestliže jsem ve svých předešlých textech k tomuto tématu psal, že Íránci jsou otevření a pohostinní lidé, možná je to i kvůli tomu, že podvědomě cítí, že jejich země se stále nachází v jakési „mezinárodní klatbě", a to přesto, že Teherán se světovými velmocemi podepsal přelomovou smlouvu o íránském jaderném programu.



Původně jsem chtěl psát více o dopadech západních sankcí na íránskou ekonomiku, jež mají být postupně za „dobré chování“ zrušeny. Je nabíledni, že tato otázka vyžaduje zevrubné studium, k čemuž se ale necítím být úplně kompetentní. Nicméně jsem se dozvěděl, že nezaměstnanost v této zemi dosahuje zhruba 20 procent a že průměrný plat se pohybuje okolo několika stovek dolarů měsíčně (mimochodem je zaznamenáníhodné, že bych bezdomovce a žebráky v Teheránu a v dalších větších městech, které jsem navštívil, spočítal maximálně na prstech jedné ruky). Samozřejmě, že ne všechny nešvary lze připisovat „našim“ sankcím (nejvíce íránskému hospodářství ublížilo ekonomické embargo Evropské unie, které bylo mimochodem prosazeno na nátlak Spojených států). Nicméně, jak mi bylo řečeno několika Íránci, tato hospodářská klatba se skutečně velice negativně podepsala na životech značného množství obyčejných lidí, kteří nemají co do činění s politikou své vlády. A tito lidé vítají uzavření dohody o íránském jaderném programu - již jen proto, že mají být postupně zrušeny hospodářské sankce, které se jich citelně dotýkají.

Nutno poznamenat, že k uzavření dohody o íránském jaderném programu nedošlo díky libovůli „benevolentní“ Obamovy vlády, ale spíše díky vstřícnosti administrativy íránského prezidenta Ruháního s posvěcením nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího, který už před lety vydal fatwu proti vývoji jaderných zbraní. Nezapomínejme, že se napětí mezi Spojenými státy a Izraelem na jedné straně a Íránem na straně druhé vyhrotilo poté, co v roce 2002 americký prezident George W. Bush zařadil Írán do osy zla kvůli údajné podpoře terorismu a úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Přestože Chameneí fatwu proti produkci jaderných zbraní vydal již v polovině 90. let 20. století, veřejně ji vyhlásil až v roce 2003, patrně i jako reakci na Bushovo zařazení Íránu do osy zla.

Není příliš velkým tajemstvím, že Bushovi neokonzervativci ve spolupráci s jestřáby z Tel Avivu měli Írán na mušce více než Irák, a já si častokrát uvědomoval, jaká by to byla pro Íránce neskutečná tragédie, kdyby Spojené státy tuto zemi doopravdy napadly. Destrukce by podle mínění experta na Blízký východ Juana Colea byla v tomto případě mnohem horší než v Iráku. Měl jsem v Teheránu příležitost hovořit s několika Iráčany, kteří mi potvrdili, že jejich země je naprosto zničená angloamerickou invazí a okupací – přesto však, alespoň v mých očích, neprojevovali navenek žádnou zášť a zatrpklost.

Taktéž zvolení poněkud konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda do úřadu íránského prezidenta v roce 2005 částečně představovalo vzdornou reakci na tento radikální krok. Řada věcí se po Ahmadinežádově odchodu z funkce v roce 2013 podle Íránců, s nimiž jsem mluvil, změnila k lepšímu. Je pravda, že někteří z nich se o politice bavit nechtěli, ale to zásadně neplatilo pro všechny. Vyslechl jsem si i kritické hlasy na stávající vládu a Chameneího, aniž by se dotyčný bál hovořit s cizincem, neřkuli zvídavým novinářem.

Jestliže sankce byly namířeny primárně na bankovní a ropný sektor, nemohly se přirozeně vyhnout ani dalším oblastem, příkladně cestovnímu ruchu. Spousta lidí žijící na Západě si stále myslí, že Írán je nebezpečná země, kam raději není radno cestovat. Tuto hořkou ironii jsem si uvědomil poté, co jsem se dozvěděl o teroristickém útoku v Paříži. Samotný Írán, který jsem procestoval od severu na jih a zpět po jiné trase, je v mých očích zcela bezpečnou a stabilizovanou zemí. Existují samozřejmě místa, kde je vyšší kriminalita než v jiných částech země, třeba v Balúčistánu u hranic s Pákistánem, nicméně jsou to skutečně nebe a dudy v porovnání s okolními státy, které jsou často rozvráceny kvůli západním intervencím či invazím západních spojenců.

Česká ambasáda podle neoficiálního vyjádření nedoporučuje návštěvu jak Balúčistánu, tak oblastí v Perském zálivu. Balúčistán jsem nenavštívil, ač se tam běžně jezdí, nicméně jsem strávil tři nádherné dny na kouzelných ostrovech Qeshm a Hormuz v Perském zálivu. Tam jsem se, možná paradoxně a vědom si skutečnosti, že se jedná o planetární „neuralgický bod“, ale cítil nejbezpečněji. Měl jsem kupříkladu možnost prohlédnout si solné jeskyně, vykoupat se v moři, což zde není zvykem, navštívit muzeum tamního vyhlášeného malíře, který kriticky reflektuje společenské jevy v íránské společnosti, jako jsou chudoba, ekologie či postavení žen, aniž by jej režim nějak ostrakizoval. Ostrov Hormuz je snem každého geologa a mineraloga, neboť jeho geologická skladba čítá desítky rozličných hornin mnoha odlišných barev – a je naprostou pastvou i pro oči obyčejného lajka.

Vzpomínám si, jak jsme se v pouštním městečku Mesr na požádání místních zúčastnili krátkého reklamního spotu na podporu turistického ruchu v Íránu. Ano, řada domorodců si uvědomuje, že jejich země má na Západě stále pošpiněnou reputaci, a chce tento pro ně nepříznivý stav změnit. Mezi mými spolucestovateli však vypukly obavy (spíše podbarvené žertem), že by se ono krátké video mohlo objevit na webových stránkách Islámského státu či Al-Kájdy – a to přesto, že íránské revoluční gardy se svým vrchním velitelem bojují proti džihádistům v Sýrii.

Pozoruhodná byla též návštěva Muzea svaté obrany ve městě Kerman; jde o stálou expozici irácko-íránské války, která probíhala v letech 1980 až 1988, v níž zemřelo milión Íránců a půl milionu Iráčanů. Jsou zde k vidění ukořistěná vojenská vozidla agresorů, svědectví o mučení zajatých íránských vojáků iráckou armádou, a popisovány heroické činy Íránců.

Ačkoli je průběh této války přirozeně prezentován z hlediska íránského establishmentu, fakta jsou neměnná a pevně daná. Saddám Husajn motivován strachem z íránské revoluce, jež vypukla v roce 1979 v reakci na represivní vládu Bílým domem podporovaného šáha Rezy Páhlávího, napadl Írán s podporou Spojených států a v průběhu prvních let se mu podařilo zabrat rozsáhlá území v Íránu. Nicméně íránské armádě se podařilo tato území dobýt zpět a válka skončila přijetím rezoluce číslo 598 v Radě bezpečnosti OSN.

Další fakt spočívá v tom, že Írán čelil intervenci podporované nejen západními mocnostmi v čele se Spojenými státy, ale i Sovětským svazem; na jeho straně byla především Sýrie, v jejímž čele tehdy stál otec Bašára al-Asada, Háfiz al-Asad. Z pohledu Íránců jde v případě této války o spiknutí de facto celého světa; po celé zemi jsou k vidění obrázky s mučedníky z této války, nepodařilo se mi však zjistit, zda jich je skutečně milión.

Mým záměrem bylo pouze vylíčit své letmé dojmy z cesty po Íránu, jež jsem doplnil o své znalosti této země a poznatky zasvěcených pozorovatelů. Jsem si vědom toho, že jde o zemi, která hraje klíčovou úlohu na Blízkém východě, a to především v Sýrii v boji proti džihádistické hrozbě.

Osobně se domnívám, že je nutné překonat obecnou nevraživost vůči Íránu, neboť nemáme co do činění s brutální diktaturou, jež by fatálně ohrožovala své sousedy, jak se nám snaží neustále namlouvat domácí i zahraniční jestřábi, především z Izraele a Spojených států. Je záhodno vnímat tuto zemi spíše jako partnera, nehledě na tamní režim, který nám nemusí vyhovovat.

0
Vytisknout
3016

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2015