Zachrání Rusko svět před "islámským státem"?

14. 9. 2015 / Karel Dolejší

V České republice je velmi rozšířeno několik "teorií" o tom , co údajně způsobuje příliv syrských uprchlíků do Evropy. Protože v současnosti je Sýrie suverénně největším zdrojem uprchlíků přicházejících do Evropy ZDE, není tak úplně jedno, jak si proud uprchlíků kdo vysvětluje.

Podle jedné "teorie" uprchlickou vlnu organizují Američané, kteří prý uprchlíky také sami vozí, aby "zničili sociální systém v Evropě" ZDE. Podle jiné, s níž se lze setkat mnohem častěji a v různě pozměněných podobách, tito lidé utíkají před "islámským státem", který ale prý současně mezi ně umísťuje své operativce. Případně se lze setkat i s mícháním obou "teorií" v různém poměru podle momentální potřeby, protože "islámský stát" sice prokazatelně založili bývalí zpravodajští důstojníci Saddáma Husajna ZDE, ale v rámci paranoidního obrazu světa je vše standardně součástí jediného spiknutí, takže "islámský stát" jsou vlastně USA samotné, neboť mohou za vše špatné na světě.

Názor, že je dobře, pokud Rusko intervenuje v Sýrii, vychází z několika předpokladů, které jsou téměř všechny neudržitelné. Předně vládní jednotky v Sýrii stále zabíjejí mnohem více civilistů, než "islámský stát" či kterákoliv jiná ozbrojená frakce ZDE. Asadův režim je režim menšinové sekty, kterou mnozí ani nepokládají za islámskou (ač ústava požaduje, aby hlava státu byla muslimem). Proti většině (70 %) obyvatel jiného vyznání se držel formálně sekulární diktaturou, v níž se navzájem špehovalo několik tajných služeb a političtí odpůrci mizeli v mučírnách. I když zejména na počátku konfliktu bohatší část většinových sunnitů stála na Asadově straně, v zásadě platí, že většina obyvatelstva režim nepodporuje, spíše naopak. Asadovy jednotky, které i přes intervenci íránských, libanonských, iráckých, jemenských, palestinských, tuniských a nyní i ruských spojenců jsou stále v početní nevýhodě, válčí tak, že kompenzují nedostatek lidí nasazováním velkého množství materiálu. A to si mohou dovolit proto, že je nepřetržitě zásobují zbraněmi a municí Írán a Rusko. Takže masivní dělostřelecká palba, nasazení tanků, bombardování a chemické zbraně jsou standard, zatímco velká část povstalců spoléhá především na malé a ruční zbraně a celá tzv. povstalecká brigáda má často k dispozici třeba jen jediný minomet.

Za druhé, existuje zažitá představa, že hlavním vojenským protivníkem Asada je právě "islámský stát". To ovšem není pravda ani dost málo. Asad i "IS" v posledních měsících uplatňovali stejnou politiku. Nebojovali téměř vůbec navzájem, ale jen proti dalším ozbrojeným frakcím zúčastněným v konfliktu. Asad nyní kontroluje asi 15 % syrského území a hlavní ztráty mu v poslední době způsobuje nikoliv "IS", ale koalice, která si říká Ahrár aš-Šám. Tu tvoří přibližně 20 000 bojovníků nejrůznějšího původu hlásících se k jiné verzi fundamentalistického islámu než "IS" - a předpokládá se, ačkoliv to nikdo neví s jistotou, že hlavním sponzorem je Katar.

Další hlavní frakce bojující v syrské válce reprezentují například Fronta an-Nusrá hlásící se k al-Kájdě nebo kurdská YPG. Řada tzv. velkých frakcí je však ve skutečnosti jen střechovými organizacemi, nebo jako v případě "Syrské svobodné armády" údajné politické vedení má mizivý vliv na jednotlivé polní velitele. Syrské provládní oddíly jsou tvořeny čtyřmi hlavními navzájem nezávislými organizacemi a dalšími devíti pomocnými miličními složkami, z nichž některé částečně, některé plně (milice Šabíha) kontroluje Írán, a další, jako stranické oddíly vládní strany Baas nebo komunistické strany, také mají primární loajalitu vztaženu k jinému subjektu, než je syrský stát (typicky jsou nábožensky nebo jinak vyhraněně ideologicky profilovány). A to provládní jednotky představují nejcentralizovanější a nejlépe organizovanou ozbrojenou frakcí na bojišti, podporovanou íránskými speciálními jednotkami Kuds, íránskými milicemi Basídž a ruskými jednotkami. Různých opozičních uskupení existuje nejméně dvaadvacet, s různými zahraničními sponzory, případně financovaných z všelijakých ilegálních místních zdrojů či z prodeje ropy.

Představa, že nyní Rusko intervenuje a porazí 160 000 protiasadovských bojovníků všech různých frakcí (což je opravdu nejkonzervativnější odhad, který navíc nezapočítává Kurdy a jejich spojence), včetně zhruba 20 000 bojovníků "islámského státu", a obnoví kontrolu režimu nad územím někdejší Sýrie, patří do pohádek Tisíce a jedné noci. Docela určitě to není a nikdy nemohlo být cílem ruské intervence. Tím je záchrana ruského klienta Bašára Asada před akutně hrozící porážkou a obhájení velmocenské prestiže Ruska v kontrastu s faktickou bezmocností a zjevnou liknavostí amerického vedení.

A co tedy představa, že díky ruské intervenci bude nalezeno politické řešení? I to je velmi nepravděpodobné, a zejména je nepravděpodobné, že by mohla něco vyřešit rusko-americká jednání, jak se stereotypně domnívají veteráni bipolárního světa. Obama by se nakrásně mohl sejít s Putinem na prestižní konferenci a předvést v přímém přenosu dvojitého Brežněva, nicméně politiku v Sýrii by to stejně ovlivnilo jen málo. Na Asada má větší vliv Teherán než Moskva (ale ta jen proto není prosta odpovědnosti za to, co její klient provádí), Američané jsou pak téměř nejméně vlivným hráčem na scéně - také proto, že bojovníky FSA v posledním období nutili podepisovat smlouvu, podle níž nesmějí bojovat proti Asadovi.

Komu se asi tak může podařit posadit k jednomu stolu Rusko, Írán, Asada, opozici, která se i politicky dělí nejméně na čtyři hlavní směry, Izrael, Katar, Turecko, Saúdskou Arábii a Spojené státy - a předložit nějaký kompromisní návrh? Mnozí jmenovaní by si na prvním místě nikdy nesedli k jednomu stolu s některými z protějšků, neboť je dělí opravdu smrtelná nenávist. Projekt nahrazení Asada méně nenáviděnou hlavou státu, jako by byl třeba ministr obrany, sunnita Fahd al-Frejdž, také závisí na velmi nepravděpodobném širokém konsensu.

Ruská záchrana Asada, která koriguje íránské snahy opustit úplně rámec formálně sekulárního syrského státu, zajišťuje ruské zájmy v oblasti za cenu pokračování a další eskalace konfliktu. Další civilisté budou utíkat ze země, mnoho z nich se vydá do Evropy. Čím více civilistů Asadovy jednotky zabijí, tím více zájemců se bude hlásit do sunnitských islamistických milic.

Ruská intervence k brzkému ukončení syrského konfliktu rozhodně nepovede. Natož aby vedla k odstranění "islámského státu" působícího také v Iráku a Libyi.

0
Vytisknout
7974

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2015