Česká republika v zrcadle uprchlické krize

14. 9. 2015 / Tomáš Hunčovský

Při přechodu z totalitní společnosti na demokratickou nastává určité mezidobí, kdy je společnost nejzranitelnější a v této etapě se podle všeho právě nacházíme. Je to paradox, ale otevřením hranic v roce 1989 se lidem v České republice naskytly možnosti, o něž tak intenzivně usilovali, které ovšem dosud nedokázali plně využít a téměř se zdá, že je využít ani nechtějí. Nejde pouze o svobodné cestování, ale zejména o to, že lze číst západní tisk, inspirovat se západními myšlenkami či svobodně přemýšlet a se svými názory veřejně vystupovat.

„Poznávání“ jiných zemí a kultur se však scvrklo na jednu dovolenou ročně u moře, případně několik výjezdů za hranice k památkám či pro nákupy. Čtení západního tisku vyžaduje jednak jazykovou vybavenost, které se navzdory celkové globalizaci světa ne všem v patřičné míře dostává, jednak vynaložení vlastního úsilí k překladu, což zase souvisí s volným časem. Aktivizace občanské společnosti je velmi problematická, protože obecná pasivita lidí se stala jakousi normou (viz např. pravidelně nízká účast u voleb) – před rokem 1989 lidé do veřejných záležitostí zasahovat nemohli, dnes nechtějí. To je ovšem zásadní chyba, neboť v současnosti se již nemůžeme vymlouvat na naše zastupitele, protože si je sami dobrovolně volíme.

Zhoubné je, že ve společnosti zůstaly zakořeněny ty nejhorší vlastnosti z dob minulého režimu a byly navrch umocněny tím nejhorším z kapitalismu – závist, přízemnost, sobectví a nedostatek empatie. Nedokážeme spolupracovat a odmítáme solidaritu. Když po nás EU žádá, abychom se rovnoměrně zapojili do řešení uprchlické krize, tak zásadně odmítáme. Přijímat dotace z EU, to ano. Oplátkou za to se podílet na řešení problémů, které EU sužují, to v žádném případě. Je to čistě prospěchářské jednání. Od roku 1989 se totiž stalo něco, čeho si dosud málokdo povšiml, a sice že v České republice byl přejat pouze západní styl života (konzumerismus) a trhy, nikoliv však západní hodnoty. Kde jsou dnes lidé, kteří tehdy požadovali onu proklamovanou slušnost? Proč nejsou vůbec slyšet?

Česká média jsou kapitola sama pro sebe. Opravdu by mě zajímalo, z jakých řad se rekrutují novináři mainstreamových periodik. Jsou to právě oni, kdo má táhnout demokracii (rozuměj diskuzi) kupředu, paradoxně jsme však svědky toho, že ji zabíjí. Na právě probíhající uprchlické krizi jde krásně demonstrovat, jak odlišné pojetí zpravodajství funguje na západě a v České republice. Provedl jsem osobní experiment, během něhož jsem po dobu jednoho týdne četl na přeskáčku zprávy o uprchlické krizi jeden den pouze v českých médiích, další den pouze v médiích západních (zejména The New York Times a The Guardian). Výsledek mě přesvědčil o tom, že se jedná o dva naprosto odlišné světy.

Hlavní a zároveň naprosto zásadní rozdíl spočívá v tom, že západní média přistupují k uprchlíkům především jako k lidem – snaží se zobrazovat nejen jejich osobní příběhy a tristní situaci, ale přináší rozhovory i s těmi, kteří emigrovali již před několika lety a nyní vypovídají o své integraci do společností, jež je tehdy přijaly (např. Švédsko). Naproti tomu v českých médiích se o těchto lidech hovoří jako o davu – „proud Syřanů je jako vlak“, uprchlíci, běženci, „čísla o imigraci, která vyděsí“ atd. Jestliže hovoříte o davu, musí to v lidech zákonitě vzbuzovat strach. Jestliže tímto způsobem mluvíte o davu neznámých lidí, u nichž budete zdůrazňovat odlišné vyznání a kulturu, posilujete tím pouze nedůvěru a xenofobní nálady.

Debata o této krizi musí vycházet a odvíjet se především ze skutečnosti, že v Sýrii, odkud utíká nejvíce lidí, panuje naprosto katastrofální situace – to je příčina jejich útěku. Tento klíčový fakt je však v České republice upozaděn a do popředí se namísto toho dostává víra uprchlíků. Domnívám se, že kdyby nastala podobná situace s uprchlíky např. z KLDR, pak by v Čechách sice sem tam zazněly hlasy o ekonomických imigrantech, ale s jejich přijetím by pravděpodobně nebyl žádný problém. Jádro problému tedy podle mého názoru spočívá v tom, že se z naprosté většiny jedná o lidi s odlišným vyznáním, které navíc nemalá část populace považuje pod vlivem antiimigračních skupin za násilnické a neslučitelné s demokracií.

V Čechách mají lidé zkušenost s muslimy naprosto minimální, pakliže vůbec nějakou, proto jediným zdrojem, který jim o nich podává nějaké informace, jsou česká média. Ta však od 11. září 2001 přináší o islámských zemích v hlavních zprávách informace pouze v souvislosti s terorismem, není proto divu, že si lidé spojují tamní populaci čistě s násilím a vraždami. Strach z radikálních skupin, který je naprosto oprávněný, pak ale aplikují i na ostatní muslimy, kteří ovšem v současnosti před těmito skupinami právě prchají.

Jakmile tímto způsobem všechny kolektivně obviníte, pak jste stvořili vnějšího nepřítele. Na základě této premisy se posléze přístup k uprchlíkům zakládá nikoli na presumpci neviny, nýbrž na presumpci viny – každý muslim představuje z tohoto hlediska potenciální nebezpečí, proti kterému je třeba se bránit. Na podobně nesmyslném principu fungoval stalinský režim, kde základem právního řádu byla presumpce viny. Každý, dokonce i vysoce postavení činitelé NKVD si nemohli být jistí, zda nebudou navzdory svému postavení vzápětí zatčeni, přičemž k zatčeným se nepřistupovalo jako k nevinným (což je základní princip právního státu a výkonu soudnictví), ale automaticky jako k vinným osobám.

Pokud tuto úvahu dovedete do konce, pak dospějete k závěru, že lidé v České republice nemají víru v zákony a právní stát. Jestliže někdo spáchá trestný čin, pak by měl být podle příslušných zákonů patřičně potrestán a je naprosto irelevantní, zda se jedná o Čecha, žida, Roma, uprchlíka, muslima atd. – posuzován musí být samotný čin, nikoli rasa, národnost, status či vyznání osoby. Pakliže jsou však imigranti svými odpůrci dopředu obviňováni z toho, že míří na kontinent „zničit evropskou kulturu“, nejedná se o jednání v souladu s principy právního státu, nýbrž totalitní praxi, založenou na diskreditaci a ostrakizaci „nepřátel“ – v tomto případě muslimů (mužského i ženského pohlaví, dospělých i dětí) –, aniž by se dotyční mohli nějakým způsobem bránit a dokázat, že toto obvinění je mylné.

Jestliže takovýmto způsobem podle posledních průzkumů smýšlí většina českého národa (a já jsem stále přesvědčen, že nikoli), pak jsem velmi rád, že v České republice není formou vlády přímá demokracie, protože už teď se děsím toho, jaké zákony by byli někteří lidé schopni navrhovat a schvalovat.

0
Vytisknout
3825

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2015