Jaké to je s uprchlíky v Maďarsku

15. 9. 2015

Média, kurva, zamyslete se, co děláte kvůli ziskům na prodeji. Radikalizujete běžný babky, který pak ze strachu volí politiky, co zavíraj lidi za plot a jídlo jim hází horem.

Spousta lidí se ptá na dojmy a postřehy z Maďarska, píše Monika Jägerová na Facebooku.

Nechápu, fakt nechápu, jak ve 21. století můžu vidět takový věci. V Maďarsku chybí zoufale jakákoli organizovaná pomoc, nikde jsme neviděli ani červený kříže, ani unhcr nebo cokoli jinýho. Byla nás hrstka nadšenců z různejch států, nejlíp zorganizovaný to měli lidi, co to maj nejblíž, a tak tam jsou častěji - Rakušani (hlavně úklid a distribuci) a Slováci (ti měli zdravotní stan). Byli tam pupkatý strejdové obvoďáci a tety, co přijely s koláčema, i genderfuck hipsteři a lidi s dredama. Všichni dělali maximum. Polní kuchyně by udělala strašně moc.

Většina lidí říká, že Maďarsko je to nejhorší z celé cesty. Boat was very bad, very cold and dangerous (Člun byl velmi zlý, byla strašná zima a bylo to nebezpečné) , řikala mi jedna ženská s dětma. Ale tohle je hell (peklo). Naloží je na hranicích do busů, odvezou někam, kde je držej za plotem, nevědí, kde jsou, nikdo jim nic neřekne, co mají dělat, kam maj jít, jestli je vyhostěj, jak dlouho tu budou. Dole v táboře v Rozske jsou střevní infekce (hlavně dětský), protože neni, kdo by odvážel odpad.

Jsou nemocný, nachlazený, protože stáli v pátek v noci v dešti v malý oplocený ohradě celou noc a pak v tom oblečení šli někam 5 hodin, kde je sebrala policie a dovezla na sever. Dospělý i děti.

Viděla jsem těhotnou holku za Sýrie, který bylo 23 a jediná z rodiny uměla anglicky. Měla tam mámu, dítě, manžela a sháněla svoje bratry (16-18), který někdo naložil do jinýho busu a odvezl jinam. Nemají telefon ani peníze. Chtěla číslo, kam zavolat, chtěla někoho, komu by mohla zaplatit, aby zjistila, kde jsou. Jenže nic takovýho v Maďarsku nejde, protože nikdo neví, kde jsou. Jsou v tom chaosu nedohledatelný. Snažili jsme se je přesvědčit, ať jedou dál do Rakouska, než začnou platit ty šílený nový zákony, který zavřou hranice, je můžou všechny zavřít do vězení za to, že nemaj papíry, a pak vyhostit zpátky do Srbska nebo kam. Rozhodla se odjet do Budapešti a prohlásila, že se odtamtud nehne, dokud svý bratry nenajde. Jak to dopadlo, nevim. Zákony platí od dnešní půlnoci.

Viděla jsem ženskou z Afriky, která se mě ptala "Food for my baby?" (Potraviny pro moje mimino?) a já jí musela říct, že už jsme všechno rozdali.

Viděla jsem mámu, co se rozloučila s tim, že někdy uvidí svý syny, vzala zbytek rodiny a jela dál. Když se pohne o další destinaci, je milion různejch možností, kam se dostane, a šance, že se někdy najdou jde strmě k zemi.

Zjistila jsem, že nic neni černobílý. Jo, jsou tam dojáky, kdy si řikáš, nebreč krávo blbá a dělej něco. A jsou tam i lidi, který jsou nepříjemný, protože jsou unavený, vezmou si vodu, nepoděkujou a jdou, protože jseš jenom další bod na jejich cestě do nikam a jsi jedna z mnoha tváří okolo cesty a jseš jim volná. Jsou tam lidi, který berou plnýma rukama věci, o kterých víš, že je budou v táboře dealovat. Řikáš si, že to neni spravedlivý, že to máš dát lidem, co to potřebujou víc, ale jak to máš poznat? Neni šance.

A pak tam jsou lidi, kteří řeknou "Thank you is not enough. You're human." (Poděkovat vám nestačí. Vy jste skutečně člověk.) Seděli u plotu před táborem, protože chtěli jet dál, ale neměli peníze na taxíka, kterej má jedinej "licenci" od policajtů na odvoz lidí z tábora na nádraží. 10 euro za 12 kilometrů na osobu včetně kojenců. 50 euro za auto. 10 minut cesty. Piča. Vezli jsme je asi třema autama, báli se, že se rozdělí a nepotkaj se. Já jsem se bála, že je zavřou i s mym klukem, kterej řídil.

A pak tam byl policajt, kterej nám řekl, že je nemůžeme vzít na nádraží, ale můžeme je vzít k Maďarům domů je osprchovat. Musíme je přivézt zpátky. Ale on to nemůže zkontrolovat, když se to nestane. Mrk, mrk, jeďte, velitel je vůl.

Přišla jsem na to, že mám tendenci brát věci černobíle, protože dělám opozici kokotům, který se už tejden nehli od compu a svět vnímaj přes média v okurkový sezóně. Přišla jsem na to, že debata o uprchlících je furt ta samá česká debata o cikánech, jenom někdo zaměnil slova. Nikoho z nich nezajímá sociální systém, lidi, se kterými jsme mluvili, mají vysokou školu, kterou nemohli dodělat, protože po Masters jdeš narukovat do války. Chtěj pracovat a mít normální život.

Ta rozporuplnost tkví v tom, že to, co jsme tam dělali celej víkend, nebylo ani trochu systémový řešení. Jenom plivnutí do vody. Totální pocit zahlcení, že nemáš šanci to ovlivnit, jenom se tak plácáš. Na druhou stranu jsme ovlivnili k lepšímu cestu alespoň několika lidí z toho obrovskýho množství. Což je asi dobrý.

Znovu jsem přišla na to, že jsme lidi, i dobrovolnící, i policajti, i uprchlíci. Všichni se bojíme - nejvíc jeden druhýho. Média, kurva, zamyslete se, co děláte kvůli ziskům na prodeji. Radikalizujete běžný babky, který pak ze strachu volí politiky, co zavíraj lidi za plot a jídlo jim hází horem.

Lidi, kteří vnímáte svět od médií v okurkový sezóně, zvedněte zadek a jeďte tam. Mluvte s nima. Udělejte si názor sami. Je to 5 hodin cesty, peníze vám dají z charity. Vytrčte hlavu z týhle zatuchlý nory, nebuďte ovce. Zjistíte věci o nich a o sobě. Nebudete se bát podat ruku ruce, která je tmavší, než ta vaše. Nebudete se bát jinou ruku odstrčit, protože by se nedostalo na ostatní. Patos neni na místě, řešíte realitu.

A spousta dalších věcí mi vytane časem. Za dva blbý dny jsme s lidma v autě najeli na společnej rodinnej humor. Mačkátka. No. Nic, jdu pracovat, jinak mě vyhoděj ze školy a následkem toho i z práce. Čuste.

0
Vytisknout
10275

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2015