Pečuje se v Kanadě dostatečně o občanskou snášenlivost?

23. 7. 2014 / Miloš Kaláb

Otázku, zdali jsou kanadští občané lhostejní k dodržování liberálních demokratických hodnot, položil žurnalista Douglas Todd v deníku The Ottawa Citizen. Vzal si na pomoc názory dvou významných přistěhovalců do Kanady, pana Ujjala Dosanjha a Farida Rohaniho. Oba se v podstatě podivují, proč se dnešní přistěhovalci nesnaží přijmout občanské hodnoty této země - Kanady - a vážit si jich. Vždyť přece přišli žít do nejlepší země na světě. 

Pan Ujjal Dosanjh (síkh původem z Indie, který se po studiích v Británii přistěhoval do Kanady v r. 1968) má dodnes jizvy na hlavě a rozdrcené prsty, které mu připomínají, jak zklamala kanadská liberální demokracie. Jako dřívější federální ministr a premiér Britské Kolumbie kritizoval před několika desítkami roků terorismus síkhů. Za to ho prohlásili vedoucí síkhských organizací ve Vancouveru za zrádce a "fyzicky potrestali" ocelovou tyčí. Došlo k tomu v temných dobách pro kanadskou toleranci. Dnes ale připomíná jak on sám tak i četní další přistěhovalci, že by nová vlna nesnášenlivosti měla vyburcovat všechny občany k obraně kanadských demokratických hodnot.

Podle zpráv federální vlády došlo v Kanadě k více než stovce tzv. vražd na ochranu cti. Mladé muslimské ženy i mladí muslimští muži byli zavražděni muslimskými a síkskými rodinami. Někteří členové druhé generace přistěhovalců se dali na náboženský extremismus ať vyrostli a vystudovali v Surrey (Britská Kolumbie), v Torontu (Ontário) nebo v Calgary (Alberta) a odešli bojovat do Sýrie, Indie, Srí Lanky a Íráku. Ministr pro multikulturalismus Jason Kenney sdělil minulý měsíc, že se domácí náboženští radikálové stávají bezpečnostním rizikem.

Není zrovna nutné, aby docházelo k fyzickému násilí, když se porušují zákony na ochranu kanadské liberální demokracie. Pan Dosanjh poznamenal, že se při masovém přistěhovalectví kombinuje kultura a náboženství takovým způsobem, že jsou především postiženy ženy v patriarchálních rodinách, kde jsou tvrdě omezována jejich práva.

Pan Farid Rohani, ředitel vancouverského Ústavu "Laurier" (Íránec víry bahá'i, který se přistěhoval do Kanady po r. 1980) souhlasí s obavami pana Dosanjha. Uvedl nejnovější případy muslimských studentů v Torontu a v Halifaxu, kteří agitovali za svoje údajná náboženská práva, mezi něž podle jejich požadavků patří právo pracovat v prostředí, v němž nejsou žádné ženy. To by znamenalo, že svoje náboženská "práva" kladou nad práva obou pohlaví. Pan Dosanjh se obává, že začalo v Kanadě docházet k nebezpečnému ohrožování kanadské společnosti a že občané nejsou dosti bdělí, aby takovému vývoji učinili přítrž.

Pan Will Kymlicka, filosof na univerzitě Queen's a pan Samir Gandesha na univerzitě Simona Frasera zastávají názor, že se až dosud obecně dařilo dávat v Kanadě prostor etnokulturním rozdílům. Oba akademičtí pracovníci ale upozorňují, že náboženství může ohrožovat multikulturní ideály.

Kanadská státní hymna žádá Boha, aby udržoval zemi "skvělou a svobodnou", ale podle názoru pana Rohaniho jsou zásady liberální demokracie porušovány mnoha nábožnými přistěhovalci. Ústav, který řídí, poskytuje prostor pro diskusi o multikulturalismu. Stěžuje si, že oslava kanadské různorodosti se mění na politiku, která umožňuje občany rozdělovat. Říká: "Vnucované či rodiči dopředu domlouvaná manželství, vraždy na ochranu cti, znetvořování ženských pohlavních orgánů, hlásání nenávisti vůči homosexuálům, rozsudky smrti nad odpadlíky od víry a podobně jsou dokladem toho, že veřejnost nediskutuje dostatečně o základních hodnotách liberální demokracie a jsou také dokladem pokřiveného konceptu náboženské svobody".

Průzkum veřejného míněný provedený firmou Angus Reid potvrzuje obavy obou akademických hodnostářů: 7 z 10 kanadských občanů souhlasí, že by se měly menšiny více snažit o to, aby se přizpůsobily hlavnímu proudu života v zemi. Ačkoliv anglofonní sdělovací prostředky zesměšňovaly před časem "Chartu quebeckých světských hodnot"  navrženou quebeckou separatistickou stranou v době, kdy v Quebeku vládla, 4 z 10 Kanaďanů mimo Quebek souhlasí se zákazem náboženských symbolů na pracovištích. Co se týká burqy (úplného zahalení obličeje), nepřeje si 62% občanů, aby se takto zahalovaly muslimské ženy na pracovištích.

Dřívější průzkum veřejného mínění provedený firmou Environics odhalil velké rozdíly, co se týká náboženství. Zatímco 81% občanů souhlasí s názorem, že by se měli přistěhovalci přizpůsobit kanadským názorům na práva a postavení žen, souhlasí s tímto názorem jen 36% muslimů. Průzkum také zjistil, že jen 11% Kanaďanů souhlasí s tím, aby se náboženského zákona šaría používalo při řešení občanských neshod, ale s tímto názorem souhlasí 53% kanadských muslimů.

Pánové Rohani a Dosanjh navrhují, aby se perspektivním přistěhovalcům vysvětlovaly základy liberální demokracie a rovnoprávnosti občanů. "Když přicházíme do Kanady jako přistěhovalci, proč nechceme přijmout její společenské hodnoty?" ptá se pan Dosanjh a pokračuje: "Jestliže chceme znova vybudovat stejnou společnost, kterou jsme opustili, proč raději nezůstáváme doma? Jako přistěhovalci bychom přece měli přijmout celou kanadskou společnost a nikoliv pouze její dolary".

Pan Tung Chan, dřívější ředitel služeb pro přistěhovalce SUCCESS financovaných vládou a přítel pana Rohaniho, je optimistější co se týká rizika založeného na náboženství. Dal by přednost tomu, aby se nezdůrazňovaly potíže, které podle jeho názoru způsobuje jen jedno procento nepřizpůsobivých přistěhovalců, kteří nejsou schopni přijmout svobodnou volbu a rovnoprávnost občanů. Souhlasí s oběma muži, že by se měli učit všichni přistěhovalci (a také domácí občané) o zákonech, které v této zemi platí, o její ústavě a o Chartě lidských práv a svobod, ale potom dává od celé situace ruce pryč. "Když jim všechno vysvětlíte a poučíte je, mělo by zůstat výhradně na nich samotných jestli náš systém hodnot přijmou nebo odmítnou, pokud nepřekračují zákony.

S tímto názorem pan Dosanjh rozhodně nesouhlasí a říká, že společnost není ovládána výhradně zákony: "Máme svoje hodnoty, etiku, integritu. Není to sice psáno v zákonech, ale měli bychom ponechávat na lidech, kteří se chtějí ženit a vdávat, aby si brali toho druhého podle své vlastní volby". Řekl to proto, že viděl mnoho rodičů-přistěhovalců, jak nutili své děti do předem dohodnutého manželství. Průzkum skutečně potvrdil, že přistěhovalci zakazují svým dětem vstupovat do manželství s partnerem jiné víry mnohem častěji než tak činí lidé narození v Kanadě. A potom se jedná o homosexualitu. Pánové Rohani a Dosanjh uznávají, že to nejsou jen přistěhovalci, kteří na základě svého náboženství tvrdí, že jsou homosexuální vztahy nesprávné. Na takové názory má právo každý člověk a rozhodně to není proti zákonu. Jenže mezi mnohými nábožnými přistěhovalci takové názory často vedou ke skutečné diskriminaci. Pan Justin Tse, který získal vzdělání na Univerzitě Britské Kolumbie, připomenul, že mnoho čínských přistěhovalců křesťanské víry považuje kanadské zákony na ochranu občanských práv, které se týkají homosexuality, za "bláznivé".

Pan Rohani je přesvědčen, že Kanaďani přestali pečovat o liberální demokracii a svobodnou volbu. Setkal se s několika ze stovek studentů ze Saúdské Arábie, kteří studují na Univerzitě Britské Kolumbie a byl šokován nedostatkem jejich úcty k hodnotám svobody každého člověka. Názory těchto studentů vznikly v teokratické zemi jejich původu, kde se přestup od islámské víry trestá smrtí.

Vědomi si toho, že náboženství má velkou moc konat dobro i zlo, pánové Rohani a Dosanjh jsou znepokojeni zejména rozšiřováním náboženských soukromých škol v Kanadě, při čemž mnoho z nich dostává finanční prostředky od vlády. Vstupuje do nich stále více muslimů, síků, katolíků, evangelikálů a dětí jiné víry a často v těch školách převládají přistěhovalci. Kanadské vlády (myslí se tím federální i provinční) nechtějí zasahovat do vedení náboženských škol a proto se podle názoru pana Dosanjha ani neví, zdali se v těchto školách studenti učí respektovat jiné občany a že oni sami mají právo na svobodnou volbu svého přesvědčení a jeho praktikování. Závěrem svých projevů prohlásili pánové Rohani i Dosanjh, že nechtějí mlčet (jako typicky skromní Kanaďani) o tom, co dělá Kanadu přitažlivou pro všechny lidi na celém světě a že hodlají nadále stát na stráži liberální demokracie.

Celý článek byl na dvou stranách novin a v podstatě vyjadřuje názory dvou významných přistěhovalců, s nimiž souhlasí mnoho občanů včetně přistěhovalců z nábožensky vlažných zemí. Živější diskuse nastane teprve když o situaci mluví několik lidí a při tom velice záleží na tom, jakých lidí. Původního obyvatelstva, které se dnes nazývá "Prvními národy" (First Nations), se nikdo neptá, protože tyto národy žijí na rezervacích svým starodávným životním stylem pokřiveným moderní dobou. Vyhnali je tam dřívější kolonizátoři z Evropy, odebrali jim jejich děti a dali je do tzv. rezidenčních církevních škol (60% katolických a 30% anglikánských). Tam nesměly mezi sebou mluvit jinak než anglicky. Provinilci byli fyzicky trestáni. Děti odtržené od rodin byly sexuálně zneužívány. Aby to v poslední době stát a církve napravily, vyplácejí postiženým odškodné. Prvním národům platí za půdu odňatou v minulosti. Co ale s penězi na rezervacích? První národy tam většinou žijí v pustině v chudobě - i když jsou výjimky. Lidé už neloví, aby se uživili, ale průmysl, ani domácký, tam nemají. Občané Prvních národů nacházejí ve své vlasti zaměstnání obtížněji než přistěhovalci. Výjimkou je kasino provozované národem Mohawků na rezervaci na americké straně státních hranic.

Na mnoha rezervacích je vysoký výskyt návyku na alkohol a drogy a také vysoký počet sebevražd mladých lidí. První přistěhovalci, Francouzi a Britové, se neptali Prvních národů na povolení přistěhovat se, ani se nepřizpůsobili jejich víře. Zabrali půdu a tu potom prodávali dalším přistěhovalcům. Výraz "politická korektnost" neznaly ani První národy ani přistěhovalci. Ty První národy, které první přistěhovalce vítaly, bezpochyby svého vstřícného postoje později litovaly. Ještě zřetelněji než v Kanadě to bylo vidět v Mexiku, kam přišli Španělé. Svým hostitelům se odvděčili tím, že jim pobrali, co se dalo odvézt a nakonec je vyvraždili.

Až donedávna přicházeli do Kanady žít lidé z Evropy, Britové, Francouzi, Němci, Italové, Poláci, Ukrajinci a jiní a také lidé z Asie - Indie (která zahrnovala i Pákistán a Bangladeš pod "britskou správou"), Číny a Japonska. Někteří si přicházeli jen vydělat peníze, aby si "doma" postavili domek nebo koupili dobytek a podobně. Kdo se nepřizpůsobil, žádné štěstí neudělal. Ještě v 60. letech minulého století platilo, že k úmyslu udělat dobrou kariéru patřilo být WASP - White Anglo-Saxon Protestant. To se postupně změnilo a ředitelem vědeckého ústavu se stal katolík! Jeho zástupkyně často povzbuzovala přistěhovalce, že v Kanadě není nikdo omezen ani zemí, z níž přišel, ani barvou kůže, ani svou náboženskou vírou, ani tělesnou vadou a že všichni mohou dosáhnout i toho nejvyššího postavení výhradně na základě své vlastní práce. Měla pravdu.

K dobrým mravům na pracovišti a na obranu před různým podezřením platilo ale nebavit se o náboženství, o politickém přesvědčení, o finančních příjmech ani o zdravotních problémech. Předmětem rozhovorů bylo tedy počasí, sport, stav burzy, automobily, čluny a chaty. V minulosti ponechávali přistěhovalci svoje politické, náboženské a jiné problémy ve staré vlasti a v Kanadě se všichni k sobě chovali přátelsky. Proto vzbuzuje dnešní výskyt nesnášenlivosti pozornost a obavy. Upozornění pánů Dosanjhe a Rohaniho na nedostatek veřejné péče o toleranci a další hodnoty liberální demokracie přivítali někteří čtenáři novin svými souhlasnými dopisy redakci.

Jak šla doba, z Kanady jakožto útočiště pro lidi různě pronásledované nebo jako místo, kde se dala najít práce, se stala země, která "potřebuje" přistěhovalce jako pracovní síly. Vláda tedy inzeruje příjemnou zemi, která nabízí svobodu, skvělé vztahy mezi lidmi a příležitost zbohatnout. Lidé v Evropě ani v Číně či v Japonsku si už nepotřebují zlepšit svou vlastní situaci odchodem do cizí země, kde to není s hledáním zaměstnání tak růžové, jak to vláda maluje, protože se zlepšila hospodářská situace v jejich vlastních zemích. Dnes přicházejí přistěhovalci také ze zemí, v nichž jsou lidé vzájemně znepřáteleni mezi sebou i ve vztahu k jiným zemím, a jen část jich uvažuje podobně jako pánové Dosanjh Rohani: "Jsme rádi, že jsme unikli nesvárům ve vlastní zemi, přizpůsobme se zemi, v níž to dobře funguje a v níž máme každý svou osobní svobodu". Takto myslící lidé, jichž je zřejmě většina, nejsou ale předmětem článku. Předmětem nejsou ani lidé, kteří do Kanady přicházejí proto, aby po několika letech dostali kanadské občanství a kanadské cestovní pasy. Potom se vracejí zpět, odkud přišli. Svého kanadského občanství používají v případě nebezpečné situace ve své vlasti, kdy žádají kanadské úřady o ochranu a "repatriaci". Naštěstí jich jsou jen tisíce a nikoliv miliony. Obavy - a to nejen u pánů Dosanjha a Rohaniho - vyvolávají ale ti, kteří chtějí předělat Kanadu k obrazu svému. Někteří dokonce se zbraněmi v rukou, které hodlají použít přímo zde nebo jdou s nimi bojovat na straně náboženských extremistů do zemí, z nichž přišli. Mnoho Kanaďanů, jejichž vlastní víra hlásá lásku k bližnímu, děsí nepřátelství náboženských extremistů k jinověrcům a nevyvratitelná víra, že se padlý bojovník i sebevražedný atentátník stává mučedníkem pro svou víru a je okamžitě odměněn cestou do ráje. K odstranění takových obav nepřispívá netečnost souvěrců extremistů a riziko, že kritika od jinověrců či bezvěrců bude považována za politicky nekorektní. Pan Dosanjh doplatil na svou kritiku teroristů vážným zraněním a proto je tím potřebnější zabývat se tímto stavem. 

0
Vytisknout
2764

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2014