Morální právo na existenci

27. 7. 2014 / Lubomír Brožek

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.

Janovo evangelium

Nezabiješ.

Desatero přikázání

Není to tak dlouho, kdy jistý literární historik prohlásil, že Obec spisovatelů nemá morální právo na existenci. Nevím, co tím přesně myslel, a už vůbec nemíním soudit ani posuzovat Obec spisovatelů. Daleko více mě zajímá ono "morální právo na existenci". Co to, proboha, znamená? Může být vůbec právo morální? Kolik šílených věcí se v tomto světě děje podle formálního práva, v němž není místo pro soucit a empatii. Má morální právo na existenci bezdomovec? A co ten, který z něho bezdomovce udělal -- má morální právo na existenci? Má morální právo na existenci kazatel morálky, která nerespektuje jinakost a lidský život pro ni neznamená více než nutnou daň na cestě k momentálnímu vlastnímu prosazení, moci, vlivu a budoucímu pofidérnímu profitu.

"Ležela mi v náručí. Bylo jí jen několik týdnů, bylo to malinké děťátko. Její palestinský otec mi ji předal u pekelné ocelové hranice u východu z Gazy do Izraele...", píše Jon Snow v převzatém článku na Britských listech: "Neplakala. Jen se na mě dívala svýma velkýma, černýma očima." Zato ostřílený válečný reportér plakal. Seděl v letadle British Airways do Londýna, poslouchal Bachův koncert a... plakal, jako "málokdy ve svém dospělém životě..." Plakal, neboť se mu dostalo "výsady" vidět za krátký čas tolik mrtvých dětí, že už se možná do konce života bude v noci budit hrůzou. Ale myslím, že v té chvíli neplakal jenom ostřílený novinář Jon Snow -- to v něm plakalo samo zraněné lidství. Má lidství, ve světě dravčí morálky morální právo na existenci? Pokud se střelba na civilisty (bez ohledu na to, která strana se jí dopustí) stává něčím, co dokážeme akceptovat, je to na pováženou.

Na Ukrajině bylo sestřeleno civilní letadlo malajsijských aerolinií, v jehož troskách zahynulo 298 nevinných lidských bytostí. Patrně omylem. Kdo ví. V dnešním totálně profízlovaném světě nelze fakticky vůbec nic utajit. Oči a uši Velkého Druhého za vámi dokáží doslova vlézt i na toaletu, poslouchat jak šustíte papírem a nahlížet vám přes rameno zda si z dlouhé chvíle nečtete něco nepatřičného. Ale kdo skutečně sundal to nešťastné letadlo s civilisty, je najednou záhada nad záhadu. Všichni se obviňují navzájem a mrtví jsou rekrutováni coby pěšáci v bizarní mediální válce.

Domnívám se, že už není čas donekonečna mediálně (a více méně diletantsky) pitvat detaily jednotlivých hrůz a katastrof. To ponechme odborníkům, analytikům. Pokud jim zajistíme svobodný přístup k autentickým informačním zdrojům a naprostou (!) nezávislost, můžeme se přiblížit pravdě mnohem jistěji než věčným vzájemným osočováním a primitivní verbální kulturistikou propagandistických svalovců.

To, že svět není jednoduchý, nemusí nutně znamenat, že by měl být i cynický, krutý a nelidský. Protože otázka, která by se pak nabízela, zda má takový svět morální právo na existenci, by byla sice šílená, ale i aktuální. Abychom si ji jednou, a možná dříve než si myslíme, nemuseli s defétistickou rezignací položit, je nejvyšší čas se začít ptát na to, co je skutečně podstatné: Kdo vyvolal situaci, v níž je možné jen tak omylem či nedopatřením sestřelit civilní letadlo. A komu taková situace prospívá. Kdo ponese důsledky za nasazení pravidelné armády proti civilistům, ať už kdekoliv a pod jakoukoliv záminkou.

Otázku, zda má morální právo na existenci, si můžeme klidně odpustit a místo toho se zkusme zeptat: Kdy budou skuteční viníci obžalováni a kdo je bude soudit. Za pohrdání vlastním druhem, znásilnění práva a za neúctu k životu. (Proč je tak těžké uvěřit, že k tomu někdy dojde?!) Jisté je v této chvíli pouze jedno: Odpovědnost neseme všichni! Už jenom proto (jak říká Jon Snow), že: "Selháváme jako lidstvo, jestliže nejsme schopni vypracovat způsob, abychom se dohodli a spojili." Což je, mimochodem, jediná cesta -- nejenom abychom měli "morální právo na existenci", ale abychom se v tomhle bláznivém světě definitivně nezbláznili.

0
Vytisknout
5132

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2014