Evropská unie hledá novou podobu i smysl

25. 7. 2014 / Michael Kroh

Kampaň i výsledky jarních voleb do Evropského parlamentu spolu s krvavým konfliktem na Ukrajině nutí k zamyšlení, zda jsou současná podoba a fungování Evropské unie i přes určitá zlepšení v rámci Lisabonské smlouvy životaschopné a trvale udržitelné. Navzdory vykazovaným úspěchům v procesu integrace posilují nacionalistické a euroskeptické formace a to ještě nechci ani pomyslet, jaký by byl výsledek při větší účasti voličů.

Euforii z přistoupení vystřídala skepse, která má -- nestyďme si to přiznat -- jisté oprávnění. Nezasáhla přitom jen Českou republiku, ale i země "tvrdého jádra" - zakládající šestky, nejvýrazněji ve Francii, ale i v tradičně eurofilním Německu získala jeden mandát euroskeptická formace. V článku se pokusím upozornit na některé možné klíčové příčiny rozčarování ze současného fungování Unie, nepopírám však, že EU vykonala i mnoho dobrého a rozhodně nejsem stoupencem jejího rozpuštění. Smyslem stati je vyvolat diskusi o fundamentálních problémech Evropy, před nimiž nelze jen strkat hlavu do písku či vše paušálně negovat.

1) EU opakovaně selhává ve svém mírovém poslání

Předchůdci EU -- Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství -- vznikly mimo jiné i proto, že po trpkých zkušenostech z poslední světové války evropští státníci hledali nástroje k udržení trvalého míru a jedním z nich byla i úzká poválečná hospodářská spolupráce. V tomto směru se EHS i posléze EU zprvu dařilo, Evropě se války až na menší konflikty (například kyperská krize) vyhýbaly. Je však třeba zdůraznit, že na tom měla zásluhu i vojenskostrategická parita NATO a Varšavské smlouvy.

Po roce 1989 se však situace dramaticky změnila. Varšavská smlouva byla rozpuštěna a NATO nemělo koncepci pro řešení nacionálních konfliktů, které se rozhořely po celé východní Evropě. Někde se je dařilo řešit mírovými prostředky (Československo, Pobaltí), jinde byly rozpoutány krvavé konflikty (Balkán, Čečensko). V té době se v Unii projevily rozdílné, historickými vazbami často motivované zájmy klíčových evropských zemí, především Německa, Francie a Itálie. Vliv mělo i tehdejší obecně sdílené přesvědčení, že nastal zlatý věk liberální demokracie a její vítězný pochod celým světem. V tomto procesu měla Evropa sehrát roli "nosiče vody" pro nejsilnější světovou mocnost -- USA. A ta setrvačně pokračovala ve studené válce s Ruskem, zprvu maskované projevovanými sympatiemi pro Gorbačova a Jelcina a spojenectvím při invazi do Iráku.

Evropské státy nejenže neudělaly nic pro uklidnění situace zejména na Balkáně, ale dodávaly zbraně bojujícím stranám a popichovaly je proti sobě. Vojáci s modrými přilbami neměli žádnou motivaci nastolovat mír a stávali se svojí nečinností faktickými spolupachateli masakrů ve Srebrenici i jinde. Většina evropských mocností pod vlivem Německa nepokrytě stranila národům, které byly již v minulosti jeho spojenci (Chorvaté, Slovinci) ve snaze oslabit Srbsko a paralyzovat jeho snahu o uhájení celistvosti Jugoslávie.

Vrcholem neschopnosti EU přispět k míru na evropském kontinentu a její amatérské, nátlakem USA ovlivňované zahraniční politiky je vztah k současné občanské válce na Ukrajině. Ve snaze za každou cenu dojednat asociační dohodu s Ukrajinou, na které měly geopolitický zájem především Spojené státy, ignorovali evropští předáci bezpečnostní zájmy Ruska a v hospodářské oblasti vnucovali Ukrajincům podmínky, které byly v přímém rozporu se stávající ekonomickou realitou. Jejich veřejně ovšem nedeklarovaným cílem bylo vytvořit podmínky pro hospodářské ovládnutí země evropskými koncerny a vojenské Spojenými státy, včetně vystřídání Rusů v provozování sevastopolské námořní základny. Výměnou za to nabídli Ukrajincům časově neurčený příslib volného cestování za prací, k čemuž se bídou sužovaní obyvatelé země upínali jako ke spáse a byli ochotni pro tuto perspektivu riskovat i životy. O nějaké "evropské hodnoty" zde nejde ovšem ani náhodou a slzy dojetí, kterými Barroso a spol. doprovázejí tirády směrem k ukrajinským nacionalistům, jsou projevem čirého pokrytectví.

Jakkoli můžeme vznést pochybnosti ohledně průběhu referenda na Krymu, je nepochybné, že vyjádřilo vůli většiny tamního obyvatelstva rozvázat svazek s Ukrajinou a připojit se k Ruské federaci. Jak by dopadlo, kdyby nová ukrajinská politická reprezentace, v jejímž okolí se to poradci a politiky z EU jen hemžilo, vyhlásila přeměnu na federativní stát, lze jen spekulovat. Nepochybuji však o tom, že by podpora odtržení nebyla tak silná. V Kosovu ostatně žádné referendum neproběhlo, lze však i zde dovozovat většinovou podporu obyvatelstva vyhlášení samostatnosti, ať si Srbové říkají cokoli. Nechápu proto, jak mohou i levicoví politici vyhlašovat takovou hloupost, že Putin musí vrátit Krym Ukrajině. To je slovník ze středověku, kdy se panovník považoval za suverénního a jediného vlastníka teritoria a mohl si s ním dělat, co chtěl. Cožpak je on majitelem Krymu? A není jím ani Ukrajina, jsou to lidé, kteří tam žijí, a ti se většinově rozhodli. Žádné povstání proti "okupantům" se tam nekoná. A EU by to měla akceptovat, tak jako se tak stalo v případě Kosova. Pokud chce na Rusko tlačit v tomto případě, pak by především měla dohlédnout na to, aby byly náležitě vypořádány všechny majetkoprávní vztahy a nároky. Současně by měla vypracovat závazná pravidla pro příští podobné případy, které v budoucnu s velkou pravděpodobností nastanou (Skotsko, Katalánsko atd.).

Ještě ani přesně nevíme, kdo a zda vůbec sestřelil malajsijské letadlo nad oblastí kontrolovanou převážně (ale nikoli zcela) povstalci, a už se snášejí na Rusko hrozby dalších tvrdých sankcí, protože pro západní politiky, uvízlé pevně ve stereotypech myšlení z dob studené války, byl viník předem jasný. Evropští politici si snaží na Rusku zvýšit sebevědomí, nabourané pocitem vojenské závislosti na USA a neúspěchy v hospodářské soutěži s Čínou. Domnívají se, že když budou sankcemi prosazovat chybnou expanzivní politiku diktovanou Washingtonem, budou se moci cítit jako velmoc. Nelze také vyloučit, že spolu s vzorci přístupů studené války se navrátil i obyčejný strach z ruského "medvěda". V době, kdy si připomínáme sté výročí první světové války, pozorujeme, jak se podobně jako v létě 1914 postupně přitvrzuje válečnická rétorika, začíná se objevovat stále častěji černobílé vidění "my jsme dobro, oni jsou zlo", už se vyskytly i odsudky "páté kolony" nepřítele. Vypadá to, jakoby i jinak racionální politici ztráceli kontrolu nejen nad vývojem, ale i sami nad sebou. Evropská unie spadla do jámy, kterou kopala jinému, je spoluodpovědná za eskalaci násilí, i když si to ještě odmítá připustit. Dvojaký postoj a nestejný metr způsobují jen další propad sympatií občanů, a pokud se nezmění po výměně komisařů evropská zahraniční politika, dopadnou příští volby do Evropského parlamentu pro liberálně demokratický mainstream katastrofou.

2) Evropské regionální programy přinášejí pokrok, ale vykoupený vyšší nezaměstnaností a nárůstem sociálních rozdílů

Evropské dotační rozvojové programy jsou představovány jako výkladní skříň Unie a hodnotící zprávy hrdě poukazují na počty vytvořených pracovních míst, růst HDP, zvyšování hospodářské výkonnosti zaostalých regionů a další úspěchy. Jedná se skutečně o unikátní, sofistikované a propracované programy s podrobnými pravidly a inovativními analytickými nástroji. Jejich slabinou je však přílišný respekt k neoliberálnímu pojetí volného trhu a konkurence. Daleko více než přínos pro daný region se zkoumá, zda projekty "nenaruší volnou soutěž". Žadatelé o nicotnou podporu několika desítek až set tisíc EUR musejí dokazovat, že jejich záměry nepřivodí změnu na trhu, jinými slovy nenaruší dosavadní monopolní postavení nadnárodních koncernů a firem z hospodářsky silných států Unie. Navíc právě ony bývají většinovými dodavateli investic a často i stavebních prací pro schválené projekty. Peníze pro rozvoj regionů se tudíž stěhují do kapes podnikatelů, manažerů a dělníků z vyspělejších částí Unie a tam se z nich také platí daně (pokud to není rovnou v nějakém daňovém ráji). Při vykazování tvorby pracovních míst se také nezkoumá, kolik jich v důsledku negativního multiplikačního efektu ubylo (například likvidací konkurence). Výsledkem rozsáhlých regionálních programů není tudíž snížení rozdílu mezi vyspělými a chudšími regiony EU, ale jejich zachování či v horším případě zvětšení, i když na vyšším stupni hospodářského rozvoje.

Negativním dopadem rozvojových programů v režii EU je i vytváření různých "bublin" (například v oblasti stavebnictví či služeb) a tlak na jednostranný rozvoj méně vyspělých oblastí i celých států, podobně jako tomu bylo v období kolonialismu a neokolonialismu. Typickým příkladem je rozvoj cestovního ruchu ve středomořských státech, který na jedné straně přinesl rozmach hotelových a komplementárních služeb, obchodu, dopravy atd., ale na druhé straně přispěl k zanedbání některých tradičních odvětví výroby, jejich úpadku v důsledku ztráty konkurenceschopnosti a následně i k extrémní nezaměstnanosti. Část prostředků se bohužel rozkrade různými "kmotry" či vyplýtvá na zbytečné projekty a neplatí to jen pro Českou republiku.

Tento výsledek je logický a předvídatelný. Pokud se nemá "narušit" trh a situace po realizaci projektu nemá mít větší hmatatelný dopad v evropském měřítku, pak se nesmíme divit, že situace se odvíjí zhruba tak, jak by působila volná konkurence podle známého rčení "vlk se nažral a koza zůstala celá". Tato skutečnost vede euroskeptické ekonomy k paušálnímu odmítnutí dotací, nicméně navzdory jejich skepticismu mají dotace svůj smysl, ale především tehdy, když se trh jejich vlivem "naruší" směrem k odstranění jeho "selhání" a negativních dopadů. Slepá neoliberální víra ve volný trh a "svobodnou" konkurenci však v Bruselu i v metropolích drtivé většiny členských zemí nadále vládne, takže ani zde nelze čekat v brzké době nějaký obrat.

3) Evropská unie nefunguje jako federace, ale v oblastech svěřených kompetencí směřuje k unitárnímu státu

Přenos kompetencí z národních států na Unii se uskutečňuje na pozadí tvrdého politického zápasu mezi stoupenci hlubší integrace a euroskeptiky. Tento proces je v Bruselu vydáván jako posilování integrace, rozhodně však nejde o posun směrem k federalizaci Evropy. Namísto (kon)federace vznikl hybrid, který není ani původním společenstvím suverénních států ani federací. Hlavním cílem je neoliberálně pojatý jednotný trh, o plnohodnotném hospodářském prostoru se však zatím mluvit nedá, protože chybí harmonizace hospodářských politik a fiskální unie se týká pouze států eurozóny.

Rozdíl mezi federací a Evropskou unií je mimo jiné v tom, že federace vzniká většinou zdola tím, že se dvě či více územních jednotek dohodne o vytvoření společného státu a svěří mu část kompetencí. I když zdánlivě probíhá vývoj v EU podobně, ve skutečnosti se EU rozšiřuje především cestou shora, tj. nováčci musejí podstoupit sáhodlouhé složité předvstupní procedury, v jejichž rámci se harmonizuje legislativa a probíhá příprava na okamžik, kdy stávající členové usoudí, že uchazeči již dospěli do stádia, kdy jsou schopni přijetí. Předvstupní rozhovory jsou vedeny v duchu "ber, anebo nech být", tj. nováčci musejí bez výhrad, pouze s minimem výjimek přijmout všechny dosavadní "výdobytky" integračního procesu, o nichž se nesmí pochybovat a které jsou propagandisticky vyhlašovány za "nejvyšší dobro". To, že přijetí zmíněného "dobra" může přistupujícího také hospodářsky poškodit, se nepřipouští.

Tím hlavním "dobrem" je již zmíněný jednotný vnitřní trh. Zde jsou kompetence téměř výhradně v rukách Evropské komise. A její mohutný byrokratický aparát, poháněný desítkami tisíc registrovaných i pololegálních lobbyistů se činí, seč může. Někdy jsou jeho nařízení a směrnice zdánlivě nesmyslné, ale ve skutečnosti se jedná o dokonale vylobovaná opatření vyhovující určitým skupinám producentů či poskytovatelů služeb. Například proslulou směrnici o zakřivení okurek si vyjednali dopravci, kteří nechtěli ztrácet čas převažováním bedýnek, ale chtěli odhadnout váhu podle jejich počtu (při stejné velikosti i tvaru je jich v bedýnce se standardním rozměrem vždy stejný počet a tedy i přibližně stejná váha obsahu). Problém je, že tyto dílčí skupinové zájmy komise přeměňuje svými směrnicemi v závazná pravidla pro celou Unii. To se ve federaci stát jen těžko může, takové drobnosti federální orgány obvykle neřeší.

Abychom byli objektivní, ne každé nařízení či směrnice jsou nesmyslné, velká část z nich má pozitivní vliv, zejména ta, která si svojí aktivitou vynutil Evropský parlament -- jmenujme namátkou z poslední doby úspěšný "útok" na relikt z doby komunikační suverenity: roaming mobilních přeshraničních hovorů. Nicméně i zde je možné nalézt rozpornost a pevný neoliberální rámec: například kvalitu potravin nezvýší čitelnější informace o svinstvech, kterými se "dopují" výrobky, nicméně šlápnout na kuří oko obchodním řetězcům i velkovýrobcům by bylo "proti duchu svobodného trhu". Jakkoli Lisabonská smlouva platí jen velmi krátkou dobu, už dnes je jasné, že současný model EU se blíží k limitu svých možností a k "bodu zvratu". EU potřebuje reformu. To, že se řada čekatelů na členství rozrůstá, ještě neznamená, že vše je ideální a že se všichni třesou na "evropské hodnoty". Ty jim ostatně nikdo nebrání adoptovat už nyní, pokud ovšem něco takového nepřipomíná spíše pověstného yettiho, o němž všichni mluví, ale nikdo jej neviděl. Pravda, mluví se o evropském sociálním modelu, ale v praxi existuje minimálně tolik jeho variant, kolik je členských, přidružených a čekatelských zemí. Spíše jde o naplnění snu evropské křesťanské pravice a sociálně demokratické levice o rozšíření modelu neoliberálního státu s jistým sociálním akcentem na celou Evropu, a to i tam, kde s ohledem na historický vývoj a tradice nemůže okamžitě fungovat (pomíjím, že plně nefunguje ani v zemích bývalé patnáctky), přináší oligarchizaci společnosti a místo deklarované "koheze" její roztříštění na skupiny soupeřících kmotrovských klanů. Nepopírám legitimitu tohoto tzv. washingtonským konsensem vygenerovaného postoje a rovněž uznávám, že ve srovnání s obdobím 90. let minulého století znamenalo jeho přijetí pro Českou republiku nesporný pokrok, nicméně odmítám jej považovat za jedině možný způsob demokratického fungování společnosti.

Pokud si bruselské elity myslí, že na přesun tradičně hospodářsky i kulturně zaostalého státu do evropské špičky stačí pár twinningových programů, poradci na ministerstvech a sladění legislativy, šeredně se mýlí. Vývoj v Bulharsku, Rumunsku a dalších nově přistoupivších státech spíše potvrzuje, že transformace potrvá možná více než jednu generaci. V Lotyšsku i jinde v Pobaltí si vesele pochodují bývalí esesáci a EU mlčí, zatímco kdyby se tak stalo v Německu či Rakousku, bez postihu by se to neobešlo. V bigotně katolickém Polsku jsou hrubě porušována práva matek na potrat i v případě nezvratně poškozeného plodu a ani homosexuálové tam nemají na růžích ustláno, EU však mlčí, tváří se pokrytecky jakoby nic a z podobných praktik viní Rusko.

Na rozdíl od nacionalisticky orientovaných kritiků současné podoby evropské integrace však nevidím řešení v "rozvolnění" či dokonce v jejím zániku. Naopak jsem pro přeměnu EU v plnohodnotnou federaci či konfederaci, jejímž základem však nebudou národní státy, ale tzv. regiony NUTS III (dle evropské statistické klasifikace oblasti se zhruba jedním milionem obyvatel). Tento systém by umožnil snížit počet poslanců Evropského parlamentu na zhruba 540 - 550 (volených většinovým systémem, kdy každý region představuje jeden volební obvod) a ušetřené peníze věnovat na vytvoření druhé komory složené z přímo volených zástupců národních států či skupin států. Ta by nahradila Evropskou radu se svými nekonečnými summity a složitě vyjednanými kompromisy, čímž by se výrazně snížil vliv vládních činitelů na fungování Unie a zvýšil se její demokratický potenciál.

Součástí této vize transformace EU je samozřejmě i snížení celoevropské regulace jednotného trhu při větším zapojení států a regionů. Evropský parlament by nemusel ztrácet čas zkoumáním potřebné velikosti písma na obalu zboží a obsahu informací pro spotřebitele, protože tuto činnost by zvládly hravě národní vlády či dokonce regiony. Uvolněný potenciál by mohl věnovat skutečným celoevropským ekonomickým a politickým problémům, do nichž nemá v současnosti moc co mluvit. Pro Evropskou federaci by bylo samozřejmostí mít vlastní armádu a policejní sbor, protože bezpečnostní rizika jsou jedním z hlavních hybatelů každé integrace a představují jednu z jejích nejvyšších přidaných hodnot.

Jsem realista a vím, že federalizace Evropy je hudbou budoucnosti a možná, že se jí naše generace ani nedočká. Domnívám se však, že je to jediná rozumná alternativa současnému modelu integrace, který místo jejího dalšího prohloubení může přinést pravý opak - rozpad Unie.

0
Vytisknout
2445

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2014