Kdo vlastně bojuje v Gaze?

27. 7. 2014 / Karel Dolejší

Co se v minulých dnech dělo v Gaze a co nejspíše ještě neskončilo vyvolává řadu otázek a pochybností ohledně oficiální izraelské válečné politiky. Ta navenek deklaruje jako jeden z cílů ochranu civilistů během konfliktu a na čistě byrokratické úrovni navzdory šílené doktríně opravdu podniká řadu opatření odpovídajícího charakteru. Když ale přijde na skutečné chování vojáků k palestinskému civilnímu obyvatelstvu, a to i během přestávek ve válčení, obrázek často vypadá úplně jinak. Částečně lze pochopit, proč k uvedenému dochází, když se podíváme zblízka na to, jaká armáda vlastně v Gaze bojuje.

Izraelská armáda nejčastěji známá pod anglickou zkratkou IDF je konglomerátem řady vojenských tradic a kultur, které do ní přinesly vlivy z celého světa. Tradice miličních uskupení v armádě postavené mezi lety 1947-1956 na pěchotě byla značně ovlivněna imigranty z Ruska a Polska přinášejícími zkušenosti z ruské/sovětské armády, britskou tradicí z koloniálních dob (generál Moše Dajan se od ní ale vehementně distancoval), částečně spojenectvím s Francií prostřednictvím působení jejích koncepcí mobilního válčení mezi lety 1956-1967, a ovšem na doktrinální úrovni v celém období od Sinajské války až do roku 1973, kdy zemřela "celotanková" koncepce, tradicí německé Wehrmacht. Poté začala IDF rozvíjet velmi specifickou variantu vševojskové koncepce vyznačující se některými velmi dobře viditelnými zvláštnostmi (nikdy nedošlo k zavedení bojového vozidla pěchoty, jeho místo zaujaly těžké pásové obrněné transportéry na tankovém podvozku), některé subtility až tak na očích nejsou, ale v kontextu tohoto článku také není třeba se jimi zabývat.

Jedna etapa rozvoje IDF ovšem "nepřemazávala" druhou, ale spíše ji převrstvovala a prvky předchozích stádií zůstaly zachovány. Na organizační úrovni tedy například přežívají tradice pocházející z milice Hagana, z níž je dodnes odvozen třeba systém hodností používaný v pozemních silách, letectvu i námořnictvu. Jedním z takových přežívajících prvků je u řadových bojových jednotek neexistence kariérních poddůstojníků na úrovni družstva a níže, typického prvku profesionálních západních armád.

Typický kariérní poddůstojník v západní armádě je profesionální voják, muž ve věku 30-40 let vedoucí samostatně menší úkoly a jinak dohlížející na kázeň v jednotce a plnění velitelových rozkazů. Západ, který studoval praxi Wehrmachtu i z jiného úhlu než Izrael a klade velký důraz na taktiku malých jednotek, považuje seržanty za prvek, bez nějž profesionální armáda nemůže být a který má naprosto klíčový význam. Ne tak IDF.

Funkci poddůstojníků u menších jednotek zde vykonávají vojáci základní služby vybraní během prvních měsíců výcviku. Typická jednotka potom vypadá asi takto: Mužstvo ve věku 19-22 let, poddůstojnické funkce vykonávají vybraní vrstevníci mužstva, kteří s ním jako rovný s rovným prošli přijímačem; velitel ve věku kolem 25 let, jehož podřízení pociťují větší loajalitu ke svým kamarádům než k němu. Tento rys dále zvýrazňuje fakt, že IDF po vzoru Wehrmachtu sestavuje jednotky na bázi místa bydliště, klade značný důraz na to, aby se vojáci navzájem znali z civilu a koheze jednotky byla co nejvíce posílena tím, že získá pro vojáky charakter primární skupiny.

Ve výsledku to často vypadá tak, že tlupa adolescentů se zbraněmi si velmi užívá moc nad životem a smrtí, k níž se z ničeho nic dostala, navzájem se ještě hecuje a soupeří mezi sebou o to, kdo bude před vojačkami vypadat drsněji; přičemž samotný velitel nemůže být všude a poddůstojníci vůbec nejsou tím, čím by měli být - hlavní oporou velitele specificky vyčleněnou z mužstva, zralejšími osobnostmi krotícími výstřelky v chování většinových adolescentů. Jednotka tančí Valčík s Bašírem.

Nejmenovaný americký důstojník s dlouholetou znalostí poměrů v IDF například podává následující svědectví o zkušenostech z let 2008-2009:

"V Bejt Sahuru u Betléma jsem viděl vojáky IDF střílet na palestinské křesťanské ženy věšící prádlo v zahradách. Prováděli to spřaženými tankovými kulomety z polního opevnění vzdáleného několik set yardů a evidentně se tím jen tak bavili. V Betlémě mi jeden poručík řekl, že by nařídil mužům, ať mě během demonstrace, ve které jsem uvízl, zastřelí, ale že to neudělal, protože si myslel, že možná nejsem Palestinec a kdybych jím nebyl, mohl by mít jisté potíže. Viděl jsem spoustu takových věcí. Můžete říci, že za války se takové věci dějí. To je pravda, ale takové chování indikuje armádu, která není disciplinovaná a nepředstavuje zcela spolehlivý nástroj státní politiky."

V současném Izraeli ještě nerozhodují úplně nejextrémnější politici. Benjamin Netanjahu není Avigdor Lieberman. Cynismus a pokrytectví nejsou premiérovi vůbec cizí, stejně jako přesvědčení, že s Palestinci se údajně nedá domluvit a je třeba periodicky ničit jejich vojenské kapacity.

Příkaz vraždit celé rodiny a nechránit civilisty ani v nejmenším však ani Netanjahu nevydal. Na jisté velmi, velmi omezené úrovni to s ochranou civilistů myslí vážně.

Hordy po zuby ozbrojených puberťáků v IDF ale bez profesionálních poddůstojníků nikdo na uzdě neudrží.

0
Vytisknout
6660

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2014