Gaza, velké vězení

26. 7. 2014

Ve středu uprostřed Gaza City jsem viděl nohy jednoho muže a jeho střeva, jak visí z rozbombardovaného věžáku, který zničily dvě izraelské rakety. V té budově zemřela desetičlenná rodina. Předtím uprchla ze čtvrti Šedžaja, aby se vyhnula bojům. Někteří z nich dokonce uprchli dvakrát. Válka je prostě sledovala, kamkoliv šli. Nebylo úniku.

Toto je reportáž Paula Adamse, který zná Gazu velmi dobře. Vysílala se v pořadu rozhlasu BBC From Our Own Correspondent v sobotu dopoledne.

Během svého posledního večera v Gaze jsem ležel v posteli pozdě v noci vzhůru a poslouchal jsem vzdálené dunění. Nebyly to přirozené hromy a blesky. Někde tam v dálce byla bombardována další část pásma Gazy. Byl to, uvědomil jsem si, zvuk zpráv příštího dne. Já už tady ale pro práci se zprávami příštího dne nebudu, odjíždím. Ráno vyzvedl autobus společnosti s nepravděpodobným názvem Sweet Tours skupinu unavených novinářů v neprůstřelných vestách z našich hotelů na plážích a odvezl nás prašnými ulicemi v Gaza City. Jak jsme míjeli, obyvatelé Gazy k nám vzhlíželi s mírnou zvědavostí a obávám se, i určitou mírou pohrdání, konec konců, my vždycky přepadneme Gaza City s téměř divošskou intenzitou, kdykoliv se tady bojuje, avšak po většinu času toto město necháváme se dál hnisavě rozkládat. Odrazuje nás konflikt, který se zdá být tak nekonečný a cyklický.

Gaza z roku 2014 se nezdá příliš odlišná od Gazy, kterou jsem poprvé navštívil před čtyřiatřiceti lety. Tytéž přeplněné, chudinské ulice, které se pomalu rozpadají ve vlhkém středozemském horku. Stejná špína, stejný prach a stejný pocit klaustrofobie.

Tehdy před čtyřiatřiceti lety jsem se tu setkával s uprchlíky, kteří měli živé vzpomínky na to, jak v roce 1948 museli uprchnout z míst, která jsou nyní v Izraeli. Když jsem se jich tehdy zeptal, odkud pocházejí, vyjmenovávali jména míst, která buď už neexistovala, anebo byla dávno přejmenována a jejich obyvatelstvo bylo nyní izraelské.

Ale tato generace už zmizela a když se dnes zeptám lidí, odkud pocházejí, podívají se na mě, jako kdybych byl blbec. "Z Gazy, samozřejmě." Celé generace lidí nezažily nic jiného než okupaci, embargo, blokádu, válku a smrt. Má to pomalý, brutalizující dopad. Možná proto mají mnozí z nich tak zuřivou touhu dostat se ven tunely a pomstít se.

Gaza je velké vězení. Je obklopeno zdí, hlídacími věžemi a nejsofistikovanější armádou na Blízkém východě. Na jedné straně, samozřejmě, leží Středozemní moře, zve vás ven, jenže všichni ví, že hned za obzorem číhají izraelské ozbrojené čluny, které střílejí ve dne v noci. Ve vzduchu jsou bezpilotní letadla. Palestinci jim říkají "komáři". Ty bzučí kolem vás jako modelová letadélka. Každé toto ustavičné vrnění představuje špehování, anebo, pokud jste extremista, nebo prostě máte smůlu, smrt.

Jednou tady bývalo letiště. Byl jsem tam, když bylo poprvé otevřeno. Byla to elegantní záležitost, která poskytovala Palestincům trochu hrdosti, kterou zoufale potřebují, mimořádný pocit propojenosti s vnějším světem. Přežilo ale sotva tři roky. Vypukla druhá intifada a Izraelci začátkem roku 2002 buldozery zničili rozjezdovou a přistávací dráhu.

Samozřejmě, bylo by chybné vytvářet dojem, že toto vězení, které se buduje už 66 let, je plné jen nevinných lidí. Žijí tu i násilníci, muži, kteří nikdy nepřijmou právo Izraele na existenci na území, které stále považují za svoje. Muži, kteří ukrývají zbraně v mešitách a ve školách a velmi se pyšní tím, že odpalují zcela neřízené z hustě obydlených civilních oblastí. Doufají, že jménem odporu způsobí smrt a strach na druhé straně.

Během svého týdne v Gaze jsem je občas zahlédl. Zbraně pod košilí, nenápadně se skrývající v civilních šatech. Věcně se pohybovali zničenými ulicemi. Vyhledávali konflikt.

Ale jestliže tolik lidí, rozřezaných na kusy a spálených izraelskými raketami, nejsou bojovníci, ale ženy, staří lidé a zejména děti, pak je opravdu, opravdu těžké nedospět k závěru, že Palestinci jsou oběti kolektivního trestu.

Ano, vyskytuje se izraelské varování. Shazují se letáky, izraelská armáda před útokem telefonuje a posílá esemesky. Jenže kam máte jít, když je Gaza tak malá a Hamas je všude.

Ve středu uprostřed Gaza City jsem viděl nohy jednoho muže a jeho střeva, jak visí z rozbombardovaného věžáku, který zničily dvě izraelské rakety. V té budově zemřela desetičlenná rodina. Předtím uprchla ze čtvrti Šedžaja, aby se vyhnula bojům. Někteří z nich dokonce uprchli dvakrát. Válka je prostě sledovala, kamkoliv šli. Nebylo úniku.

Co máme dělat, ptají se Izraelci. Máme tady sedět a nechat na sebe odpalovat rakety? Není pochyb, že když neexistuje politické řešení, izraelské vojenské dilema je velké. Jenže tyto občanské války vždycky končí ve slepé uličce. A jen zasejí sémě pro příští kolo válek.

Jak jsem stál před izraelskou ocelovou bránou a čekal jsem, až budu vyveden z Gazy, viděl jsem dvě poslední rakety Hamasu, jak letí směrem k obloze a slyšel jsem zvuk palby tanků, které na to reagovaly.

Zdroj v angličtině (audio) ZDE

0
Vytisknout
3679

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2014