Gaza není jenom o nich, je i o nás

26. 7. 2014

Její tatínek se snažil zároveň rozložit její kočárek a zároveň stabilizovat svou raněnou manželku v kolečkovém křesle. Jejich zavazadla byla rozházená kolem brány konečného vstupu, jako kdyby je tam někdo prostě jen naházel.

Neměli jsme společný jazyk, zdálo se prostě nevyhnutelné, že jako jediný druhý zdravý člověk v této absurdní pohraniční místnosti se musít postarat o to nemluvně.

Neznám jejich příběh ani, jak, zdá se zcela sami, byli jedinými Palestinci, v té krátké půlhodině izraaelského leteckého příměří, jimž bylo dovoleno přejít do Izraele.

Avšak jak jsem držel toto nemluvně, zase mi to připomněl nemocniční pokoje plné malých dětí, tak brutálně rozbitých touto zlou válkou. Připomnělo mi to každodenní realitu, že průměrný věk lidí v Gaze je 17 let a že čtvrt milionu dětí jsou, stejně jako toto dítě v mé náruči, malé děti.

Viděl jsem, jak na mě strážkyně z izraelské armády civí neprůstřelným sklem této ocelové místnosti. Byly to tytéž ženy, které na mě, z jiného skleněného okna, štěkaly z reproduktorů povely:

"Nohy od sebe!" řekly. "Obraťte se. Ne tím směrem, opačně." Pak, v další z pěti následných ocelových bezpečnostních místností, jimiž jsem procházel, v každé z nichž bylo červené nebo zelené světlo, které signalizovalo, jestli musím stát nebo mohu jít, na mě křičel bezpečák ze stejného komplexu: "Sundejte si košili - úplně. Teď ji hoďte na podlahu. Zvedněte ji a vyždímejte ji, jako by byla mokrá" (Byla mokrá, zcela propocená).

Od vstupu do ocelového komplexu až po poslední ocelový východ, kde jsem držel nemluvně, se mnou nikdo nepromluvil tváří v tvář, ani jsem neviděl jinou lidskou bytost kromě těch, kteří na mě štěkali povely neprůstřelným sklem vysoko nade mnou.

Nakonec, možná i trochu neochotně, jsem předal ten svůj svazeček lidskosti zpátky jejímu tatínkovi. V této chvíli mě přivítal mým jménem strašně slušný Izraelec, kapitán britského původu, a okamžitě začal pomáhat přichozím Palestincům.

Kontrolou prošla má vlastní zavazadla. Můj lehký laptop ležel šikmo nahoře na nich s obrazovkou otevřenou. Lidé za sklem ho měli pro sebe celou půlhodinu.

Když jsem čekal na svůj televizní štáb a zamával jsem na rozloučenou své palestinské rodině, zapnul jsem laptop. Na obrazovce byl můj známý screen saver, ale náhle ho narušila sekvence atraktivních černožlutých čar a široký pás bílé, s okrajem vertikálních, barevných čar.

Když jsem si později stěžoval vysokému izraelskému vojenskému důstojníku, odpovědnému za PR, nepopřel, že to pravděpodobně udělali "oni". "Možná, že to přestane, uvidíte," řekl. Nepřestalo.

Ani neskončila agónie Gazy, která se prohloubila s útokem na školu OSN právě ve chvíli, kdy jsem přecházel hranici do Izraele. Měl jsem pocit viny, že odcházím, a poprvé za celý svůj život reportéra jsem měl pocit, že mě to zasáhlo, hluboce to mnou otřáslo, to, co jsem viděl, často to bylo příliš strašné, aby se to vůbec dalo odvysílat.

Bylo to o to víc zdůrazněno příjezdem do bohatého a luxusního Izraele. Zdůrazněno absolutní absencí čehokoliv, co by naznačovalo, že tato krvavá válka zuří jen ve vzdálenosti několika kilometrů. Válka, o níž OSN v pátek konstatovala, že proměnila 55 procent miniaturního území Gazy v prostor, do něhož je nemožné vstoupit.

Snažte se to ale vysvětlit oněm dětem, které si hrají v prachu ulic, anebo rodinám, vyhnaným z útočišť, jako byla ta škola OSN, kteří jsou nuceni hledat pod střelami a raketami jídlo pro rodinu.

Několik hodin jsem pobyl v izraelském tranzitním hotelu v Aškelonu, hodinu od ocelového přechodu z Gazy, byla signalizována tři nepříliš energická protiletecká varování. Někteří lidé utíkali, ale většina z nich si varování vůbec nevšímala a pokračovala v tom, co dělali.

Žijí v relativním bezpečí, protože Izrael je dnes nejopevněnější zemí na světě. Brilantní Izraelci vynalezený a Američany financovaný protiletecký štít funguje téměř na sto procent, hraniční opevnění, výzvědné služby, lepší než kdekoliv jinde na světě.

Tito brilantní lidé se věnují trvalým a stále se zvyšujícím výdajům na vytvoření situace, kdy nikdy nedojde k žádné dohodě s Palestinci. Tak to vypadá, to vidíte. Možná to není pravda.

Nátlak, aby Izraelci tuto politiku neprováděli, mezinárodně i na domácí scéně, vyvíjí jen menšina.

Když jsem odlétal z Izraele a z obležené Gazy daleko pode mnou, usadil jsem se v křesle letadla British Airways do Londýna. Nasadil jsem si sluchátka a poslouchal jsem Bachův dokonalý houslový koncert E dur, a rozplakal jsem se tak, jak jsem v dospělosti málokdy plakal.

Plakal jsem pro dva národy, které jsou si navzájem tak pozoruhodně podobné. Dva národy neuvěřitelně talentované a schopné. Dva národy, kteří žijí v oblasti daleko menší, než je Anglie, a jeden z nich obkličuje druhý, a oba národy střílejí na civilisty na druhé straně.

Toto je nejhroznější rakovina lidstva, neboť její buňky šíří tuto nákazu do konfliktů ve všech částech světa. Selháváme jako lidstvo, jestliže nejsme schopni vypracovat způsob, abychom se dohodli a spojili. Naši vedoucí politikové, to přece musí být první priorita, se musejí snažit znovu a znovu, použít veškeré mechanismy našich vzácných schopností jako výjimečného přírodního druhu - náš výjimečný intelekt - aby tito lidé dosáhli smíru, a to za jakoukoliv cenu.

Kompletní článek v angličtině ZDE